Artalk.cz

In_profundum (nejen o roli muzea současného umění)

Jan Zálešák původně sliboval v dalším textu pokračovat v kritické reflexi posledního ročníku Soch v ulicích. Již jednou zpracované téma však přebil námět jiný: výstava sbírky Muzea moderního umění ve Varšavě. Volba to byla více než šťastná a příspěvek lze číst dvojím způsobem: z lokálního pohledu, kdy si nelze než smutně povzdechnout nad srovnáním s českou situací; či z pohledu globálního, kdy čtenáře nadchne, že v postkomunistické zemi může muzeum umění fungovat takovýmto způsobem.

Stávající výstavní prostor MSN Varšava - bývalý obchodní dům s nábytkem Emilia
Stávající výstavní prostor MSN Varšava – bývalý obchodní dům s nábytkem Emilia

Jan Zálešák: Přinést budoucnost blíže než historii

Před třemi měsíci otevřelo varšavské Muzeum moderního umění (Muzeum stuki nowoczesnej w Warszawie, dále jen MSN) výstavu „V srdci země“. Je to první reprezentativní představení sbírky, kterou muzeum buduje od svého založení v roce v roce 2005. V následujících odstavcích bych se chtěl věnovat samotné výstavě, společenské roli muzea moderního (v tomto případě spíše současného) umění, ale také metafoře „prázdného středu“, kterou v souvislosti s výstavou rozvíjí ředitelka MSN Joanna Mytkowská.

„V srdci země zeje díra. Geografický střed Polska, centrum Varšavy, je prázdný. Plac defilad je opuštěný: kdysi symbolický středobod, Palác kultury, je nyní obklopen vyprahlým prostorem, improvizovaným parkovištěm. Mezi auty stále stojí tribuna, pozůstatek časů, kdy z ní čestní hosté zdravili prvomájové průvody. Orel bez koruny, který tribunu zdobí, shlíží na cestující vystavované slunci, dešti a větru, zatímco čekají na dočasné autobusové zastávce. Právě na tomto místě by mělo být postaveno muzeum a jeho sbírka by měla zacelit prázdnotu v srdci.“ (tato a níže následující citace jsou převzaty z úvodního textu k výstavě).

Metafora prázdného středu má v textu Mytkowské dvojí úlohu. Jednak odkazuje k roli muzea v budování symbolického prostoru současného Polska. Pozadím pro rozvinutí této metafory se stává reálný městský prostor. Střed Varšavy, okolí Plac defidad a hlavního nádraží, se v posledních dvaceti letech stal jedním z flagrantních příkladů „neoliberálního urbanismu“. Zmíněný Palác kultury či tribunu nesoucí státní znak poznamenaný érou komunismu dnes obklopují ad hoc umístěné skleněné věže nesoucí loga nadnárodních korporací. Moc, kterou reprezentují, se vyznačuje tím, že nemá žádnou vlastní teleologii a nevyžaduje veřejné projevy sounáležitosti a směřování ke společnému cíli. Veřejný prostor se v pojetí tohoto urbanismu stává pouze něčím „zbytkovým“ – jeho prázdnota není náhodná, ale strukturální.

Goshka Macuga: Dopis / 2011
Goshka Macuga: Dopis / 2011(projekt je citací díla Tadeusze Kantora z roku 1967, repro zde: http://www.digitizing-ideas.hr/en/entry/16987/6)

Explicitněji se pak Mytkowská vztahuje k dosud marnému úsilí MSN o stavbu vlastní budovy, která by měla vyrůst právě poblíž Paláce kultury, městské dominanty ve stylu socialistického realismu dokončené v polovině padesátých let. Na jaře 2007 byl v mezinárodní soutěži vybrán projekt švýcarského architekta Christiana Kereze, muzejní budova podle jeho návrhu se ale nikdy stavět nezačala. Během přípravy projektové dokumentace se varšavští radní pokusili muzeum „rozšířit“ o provoz městského divadla, což vedlo k neshodám s vedením muzea a nakonec k úplnému zastavení projetu. V současnosti jsou výstavní prostory MSN situovány v prostorách bývalého obchodního domu Emilia a připravuje se nová architektonická soutěž. I když tyto peripetie mohou trochu připomenout české reálie, nelze přehlédnout zásadní rozdíly: v Polsku není novostavba muzea umění bezprecedentní. Nové instituce vznikly za přispění evropských dotací např. v Krakově nebo v Lodži. I když se tedy v souvislosti s opuštěním Kerezova projektu mluví o „krachu“ nebo „krizi“, nejsou současné ambice postavit muzejní budovu v horizontu pěti let zcela nereálné.

Metafora prázdného středu, s níž Mytkowská otevírá svůj text, je v mnoha ohledech univerzálně platná – opisuje zkušenost geopolitického prostoru „bývalého Východu“. Hloubka oné zející díry se však pochopitelně liší zemi od země. Jak velké tyto rozdíly mohou být, jsem jasně pocítil (nevím, jestli je místě slovo „pochopil“) asi týden po návštěvě MSN na demonstraci proti demolici domu č. 47 na rohu Václavského náměstí a Opletalovy ulice. Zatímco Mytkowská může z autoritativní pozice ředitelky státní sbírkotvorné instituce mezi řádky kritizovat politickou reprezentaci za to, že díru v srdci země ponechává prázdnou příliš dlouho, a zároveň představuje vizi MSN jako instituce, která může pracovat na jejím zacelování i bez opory ve fyzicky existující stavbě, realita České republiky je zcela jiná. Kulturní producenti všeho druhu si nově osvojují opoziční jazyk a dovednosti nezbytné k organizování demonstrací, veřejné instituce jsou periodicky ochromované netransparentními výběrovými řízeními a podfinancováním a politická reprezentace působí ze všeho nejvíc jako servisní organizace těch, kteří nemají nejmenší zájem na tom „díry zející v srdci národa“ zacelovat. Je myslím příznačné, že zatímco píšu tento text, přinášejí média zprávy o nehorázných krocích Jiřího Balvína (zde a zde), ministra kultury „úřednické vlády“, jež dosud nezískala důvěru v parlamentu.

Piotr Uklański: Německo-polské přátelství / 2011
Piotr Uklański: Německo-polské přátelství / 2011

Bylo by zvláštní, kdyby se rozdíly, které jen formou dílčí imprese naznačuji v předchozím odstavci, nijak nepromítly do reality provozu umění. Pokusím se na některé z nich poukázat, byť jsem si pochopitelně vědom nebezpečí vyvozování závěrů obecných závěrů z jediného příkladu. Přestože jsem prostory, které MSN získalo v bývalém obchodním domě s nábytkem Emilia, označil za provizorní, neznamená to, že by se to nějak projevilo v kvalitě instalace respektive v celkovém řešení výstavního prostoru. Instituce diváka již od vstupu oslovuje jednotným vizuálním stylem, jemuž se podřizují drobné tiskoviny, tirážní panely v instalaci, ale také publikace, které muzeum vydává. Vstupné se neplatí. Personál s vámi bez obtíží promluví anglicky. K výstavě si můžete také zakoupit doprovodnou publikaci, nevelkou, ale obsahující vstupní text ředitelky muzea, na který se zde opakovaně odvolávám, několik reprodukcí a medailonky autorů se stručnými interpretacemi vystavených děl – v ceně 30 Kč. Zavřete oči a představte si, že za podobných podmínek vcházíte do instalace sbírky současného umění ve Veletržním paláci…

Vstřícná a komunikativní „tvář muzea“ je viditelným aspektem toho podstatnějšího, co se odehrává na úrovni akvizičních strategií. Budování sbírky MSN (a nakládání s ní) má nejen svůj odborný rozměr, ale také rovinu obecně kulturní a politickou. „Sbírka byla založena ve snaze vrhnout jiné světlo na historii a tradice, včetně těch uměleckých. Měla by rozšířit spektrum možných interpretací a kontextů těchto tradic; měla by poskytnout prostor pro jejich možné transformace a nové formulování, ne je pouze udržovat silou zvyku. Navrhujeme „přinést budoucnost blíže než historii“. Snažíme se konfrontovat naše publikum se současnými výzvami a kulturami, které jsou jiné než naše vlastní; formulovat dalekosáhlejší, komplexnější narativy; a představit nová témata v rámci převládajících postojů.“

Jak popisuje Mytkowská roli muzea, respektive funkci muzejní sbírky? Především jako nástroj utváření toho, co označuje jako „symbolický (veřejný) prostor“. Struktura sbírky (a její aktuální prezentace) neodráží pouze odborný názor na to, co ze současného umění by mělo aspirovat na vřazení do kánonu dějin umění, ale také přesvědčení o aktuální společenské roli muzea, která spočívá v tříbení veřejného diskursu. Muzejní sbírka v tomto smyslu není „reprezentací národa“, ale spíše nástrojem pro jeho permanentní kritické utváření. Mytkowské slova svědčí také o sebevědomí a hrdosti současného polského umění, jež jsou potvrzovány jak odhodláním dotýkat se aktuálních společenských témat (případně je artikulovat), tak úspěšnou adaptací ve strukturách Západního světa umění.

Yael Bartana: Zeď a věž / 2009 / fotoska z druhé části Polské trilogie
Yael Bartana: Zeď a věž / 2009 / fotoska z druhé části Polské trilogie

Mým cílem nebylo psát recenzi výstavy, zaměřím se proto jen na několik příkladů ilustrujících, že výše citovaná slova ředitelky MSN nejsou jen líbivými frázemi. Ve vztahu k ambici „přinést budoucnost blíže než historii“ stojí za pozornost vztah, který v instalaci vzniká mezi dvěma díly tematizujícími holocaust, respektive vztah Poláků k Židům. Koncentrační tábor LEGO (1996) Zbygniewa Libery vybízí diváka k rychlé reakci. Je jako facka – když nám „přilítne“, máme ji nejčastěji chuť rovnou vrátit, může ale také vést k reflexi. Téměř surreálné spojení dětské stavebnice s motivem koncentračního tábora nabízí řadu interpretací. Můžeme jej brát jako frivolní vtip, ale i jako dobře promyšlené neo-popové gesto svědčící o faktickém vyprázdnění tématu – o tom, že z traumatu už se stalo jen politické heslo umožňující pouze šablonovité a nefunkční dělení na dobré a špatné, na vrahy a oběti. Součástí sbírky MSN je také Polská trilogie (2007–2011) izraelské umělkyně Yael Bartany. Jejím ústředním motivem je návrat Židů do Polska. Bartana staví diváka před složitější úkol: nestačí pouze odmítnout či přijmout princip kolektivní viny. Sugestivní filmovou narací buduje vize budoucnosti, v níž je renesance národa spojena s přijetím „ztraceného“ či přesněji vyloučeného Druhého. Polská trilogie otevírá prostor pro projekci individuálních představ, postojů i předsudků, které by měl divák v introspekci ideálně konfrontovat s dominantními, osvojenými či „zděděnými“ kulturními narativy.

K roli, jakou sehrálo polské výtvarné umění, respektive polské galerijní instituce v boji za demokratický, pluralitě názorů otevřený veřejný prostor, se vztahuje monumentální tapiserie Goshky Macugy. Dopis (2011), provedený pro autorku charakteristickou technikou tapisérie, cituje happening Tadeusze Kantora z roku 1967: sedm pošťáků nese ulicí naddimenzovaný dopis adresovaný galerii Zachęta (Kantorův dopis byl adresován galerii Foksal). Macuga se v této práci vrací k období konce 90. let, kdy současné umění v Polsku muselo odolávat tvrdým atakům (např. Piotr Uklański čelil kvůli sérii digitálních koláží Nacisti žalobě, sochu Maurizia Catellana zničil poslanec extrémní pravice atp.). Galerie Zachęta obdržela v tomto období řadu anonymních výhružných dopisů a právě k tomuto tlaku radikálně ohrožujícímu zachování hranic umělecké autonomie se Dopis Goshky Macugy vztahuje. Dopis, který je i kvůli svému rozměru nepřehlédnutelnou součástí instalace výstavy V srdci národa, je zároveň mementem i hrdým potvrzením toho, jaký kus cesty polské současné umění za posledních patnáct let ušlo.

Zbigniew Libera: LEGO Koncentrační tábor / 1996
Zbigniew Libera: LEGO Koncentrační tábor / 1996 / foto: Jan Zálešák

Posledním příkladem strategie budování symbolického prostoru může být projekt Sanji Iveković Neviditelné ženy Solidárnosti (2009–2010), který vnikl jako výsledek oslovení ze strany MSN. Chorvatská umělkyně, která patří k průkopnicím feministického umění v bývalém Východním bloku, se zaměřila marginalizaci představitelek polské Solidarity, které bez ohledu na roli, již v hnutí sehrály, téměř dokonale vypadávají z kanonizovaného příběhu o obrodném hnutí vedeném charismatickými muži v čele s bývalým polským prezidentem Lechem Walęsou.

Je to pochopitelně jen malý a velmi účelově vybraný fragment toho, co je v Emilii k vidění. Sbírka MSN obsahuje nejen práce polských umělců, kteří se dnes stali respektovanou součástí globálního provozu umění (vedle zmiňované Macugy a Libery např. Alina Szapocznikow, Paulina Olowska, Kwiekulik, Pawel Althamer nebo Wilhelm Sasnal), ale také reprezentativní řez produkcí současného umění. V instalaci tak nacházíme jedny z nejlepších prací z Documenta 13 (Omar Fast, Wael Shawky), „vyhajpované“ umělce typu Setha Price nebo Klary Lidén, ale také pestrou paletu ruských umělců, což svědčí o tom, že si jsou kurátoři muzea dobře vědomi strategické pozice komunikačního bodu mezi Východem a Západem.

Asi by se dalo vyjmenovat mnoho relevantních důvodů, proč podobně dynamickou instituci s podobně strukturovanou sbírkou v českém prostředí v tuto chvíli nemáme (kde je konec slibně se rozjíždějícího projektu SEFO?). Byť jsem si nedokázal odpustit srovnání s Veletržním palácem, jsem si vědom toho, že výchozí pozice polského umění je zkrátka jiná. To ale nic nemění na inspirativnosti MSN jako instituce i její sbírky, která bude v Emilii nainstalována až do 6. ledna 2014.

______________________________________________________________

foto (není-li uvedeno jinak): Bartosz Stawiarski / MSN

 

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *