Artalk.cz

Do you ever dream that you’re normal?

Čekej do tmy, Přelet nad kukaččím hnízdem, Rain Man, Moje levá noha, O myších a lidech, Vůně ženy, Philadelphia, Forrest Gump, Jiná láska, Ray, Million Dollar Baby. Všechny uvedené filmy mají společné jmenovatele – podivnost, nenormálnost, zvláštnost. Rozkrýt tendence v utváření specifických stereotypů a norem vnímání postižení ve společnosti se pokouší výstava Postiženi normalitou, právě probíhající v holešovickém centru současného umění DOX.

Postizeni_05

Jak se již snad stává zvykem, nejhojněji se právě v této instituci prezentují politicky či sociálně angažované projekty, ke kterým patří i aktuální koncept Jaroslava Anděla a Kateřiny Kolářové. Jako odrazový můstek na počátku celého projektu slouží specifický přehled kinematografie posledního staletí. V prozatím rozpracovaném videu Kodex zrůd upozorňuje skupina The WPA Collective na utváření normativního vnímání „jinakosti“ ve společnosti skrze médium filmu. Filmová produkce totiž nabízí rovnou několik různých úhlů pohledu na problematiku. Například rozšířenou ideou první poloviny dvacátého století bylo vnímat postižená individua jako odlidštěné charaktery (Upír z Nosferatu, Kabinet doktora Caligariho, Frankenstein). Filmové postavy často oddělují typ postižení i podle pozice člověka v rámci lidské struktury dobra a zla.

Na temné straně stojí vyvrhelové, jež jsou mentálně zaostalí a jejich mysl je nutí zabíjet, znásilňovat či krást a tudíž jsou odsouzeni stranit se společnosti (O myších a lidech, Psycho, Mlčení jehňátek). Naproti tomu v pozici oběti je postižený vnímán buď jako neúplná bytost se sklony k sebevraždě (Čí je to vlastně život, Million Dollar Baby), předurčená k soucitu a péči v podobě slepých ženských charakterů (Čekej do tmy, Jennifer 8), či jako oběť rasismu v podobě mužů černé pleti (Jako zabít ptáčka). Ověřeným receptem na získání Oscara se stala role v sentimentální naraci, v níž postižená figura pomáhá „normálnímu“ protagonistovi stát se lepším člověkem (Dustin Hoffman v Rainmanovi, Tom Hanks ve Philadephii, Warren v Něco na té Mary je atd.). Filmová stereotypizace tematizuje koncepty postižení jako představy zrůdnosti, neúplnosti, tragičnosti, komiky, objekt soucitu či dobročinnosti. Samotné postižení se stává charakterem, tím, jaký člověk je.

Postizeni_04

Nejen v kinematografii jsou stálým pojítkem přístupu k „jinakosti“ nejrůznější metody léčení. Medikalizace postižení se úzce váže k modernímu rozvoji vědy (především antropologie, medicíny, pedagogiky) i techniky. Vedlejším účinkem lepšího poznání člověka a světa se stalo rozvíjení představ „normálnosti“ a tedy i zavádění norem. Postižení se začalo definovat jako odchylka ve zdravotním stavu člověka, která jej omezuje v určité činnosti (pohybu, kvalitě života, uplatnění ve společnosti). Výstava sleduje historii léčení postižených od eugeniky po rasovou hygienu nacismu. Ta je zastoupena artefakty z Hrdličkova muzea v Praze, které se v letech 1939 až 1945 transformovalo v Institut für Rassenbiologie, na jedno z center nacistické rasové a sociální hygienické nauky.

Vysledovat odlišnosti vlasu středoafrického trpaslíka z kmene Efé a poříčí Ituri v Belgickém Kongu od trpaslíka východoasijského z kmene Semangů a Sakajů můžeme v prosklené vitríně prezentující sebrané studijní materiály institutu. Stejně tak jako porovnávat karty rasové evidence Romů či graf dědění barvy očí u partnerů a jejich potomků. Další metodu porovnání norem pomocí měření lidských úseků tzv. antropometrii, zohledněnou i na samotném plakátu k výstavě, zastupuje přiložený kraniometr. Klasifikaci tělesných částí absorbovala do své tvorby i umělkyně Ju Gosling aka JU 90, když segmenty těl svých známých rozřadila do sklenic a popsala je. Reakcí na fragmentarizaci a anonymizaci moderní medicíny vedoucí ke ztrátě identity, je přísná organizace vzpomínek v pevně uzavřených průhledných nádobách úhledně sestavených na poličkách. Tak se vedle sebe ocitnou Oční víčka Barbory Lisicki, Jonathanovo oko nebo autoportrét Juina páteř ve sklenici číslo 1. Nástroje, léky či nábytek používaný v léčbě postižených jedinců pak shrnuje místnost Roberta Kuśmirowského, jako vystřižená z 30. let 20. století.

Postizeni_07

Výstavní koncepce se zabývá také tématem z dějin reflexe tělesného postižení v užitém umění Evropy. Unikátní Würtzova sbírka soch trpaslíků, nemohoucích, bezrukých a beznohých invalidů či grafik válečných mrzáků nebo jiných humorných vyobrazení prezentuje jedinečné svědectví své doby s nadnesenou ironií. Minulostí se zabývá i část věnovaná vývoji institucionalizovanosti péče o postižené jednotlivce na příkladu Jedličkova ústavu. Život ve třech epochách v dějinách ústavu přibližuje sestřih z filmu Tomáše Škrdlanta Století Jedle. Svědectví zachycená ze tří období let 1939-1945, 1945-1989 a 1989-2013 výstižně vykreslují vývoj jak samotné organizace, tak i specifických možností a potřeb jejich klientů. „Zimy tu byly dost tvrdý teda. My, co jsme mohli běhat, tak nám to tak nevadilo, ale ty, který se špatně pohybovali, tak si užili teda zimy dost.“ „Tenkrát byly sjezdy KSČ a najednou nám bylo řečeno, tím jedním číšníkem, že musíme odejít, protože oni se na nás nechtějí dívat.“ „V tý Jedličkárně se člověk začínal jakoby cejtit, že potřebuje mít svý potřeby, větší volnost jakoby, víc svobody a tak.“ Institucionalizovanost se promítá i do děl dalšího z vystavovaných autorů − Johna Crispina. Jednoho dne roku 1995 byla na půdě Willard State Hospital ve státě New York náhodně objevena řada nevyzvednutých zavazadel. Cestou jejich fotografické dokumentace se Crispin pokouší rozvinout možné narace uvnitř odevzdaných kufrů z první poloviny 20. století a upozornit tak na sporný vztah mezi vůlí pacientů a zodpovědných osob ústavu.

Důležitý motiv touhy po transformaci „jinakosti“ v „normálnost“ se vine výstavou jako zlatá nit. Nakolik se postižený člověk musí přetvářet, aby ho ostatní přijali za sobě rovného, slovy umělkyně Carrie Sandahl: „Do you ever dream that you’re normal?“ Po položení této otázky zbývají snad jen dvě možnosti výběru. Buď se svou formou může jedinec zápasit, nebo se v ní skrýt. Alespoň tak k tématu přistupují Bart Hess a Sara Hendren. Podobné pojetí, rozdílné výpovědi. Hess jakoby se snažil prodrat z prokletí kukly, v níž je uvězněn, zatímco Hendren kuklu vyhledává, především na veřejnosti, aby se skryla před cizími pohledy, byla v bezpečí.

Postizeni_06

Obsáhlá výstava Postiženi normalitou má velmi široký záběr témat a obsahů, kterých se dotýká. Plynou velmi přirozeně jedno za druhým, logicky na sebe navazují, ukrývají se v sobě navzájem. Projektu se tak podařilo velmi uceleným způsobem vytvořit přehled tendencí a nastínit rozdílné způsoby přemýšlení o lidské „jinakosti“ s možností mnoha porovnání. Jako příliš ilustrativní by se snad na první pohled mohlo jevit zahrnutí cirka dvaceti kolečkových křesel do prostoru instalace, primárně určených návštěvníkovi. Avšak až po vyzkoušení jednoho z nich má divák možnost se důkladně a opravdově seznámit s celým tématem a „zažít si ho na vlastní kůži“. Objeví tak mnohé nesnáze, jež by v „normálním“ případě ani náhodou nepovažoval za možnou komplikaci. „Postižení“ se najednou ukáže doslova z jiného úhlu pohledu.

______________________________________________________________

Postiženi normalitou / koncept výstavy: Jaroslav Anděl, Kateřina Kolářová / DOX / Praha / 16. 5. – 16. 9. 2013

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *