Po několika hodinách to vidíte jinak

V ateliéru malířky Zoyay Cherkassky, v industriální budově ve čtvrti Florentine jižní částí Tel Avivu, jsou v rozlehlém prostoru a po jeho stěnách rozestavěné série obrazů. Spojuje je technická propracovanost a vytříbený styl. Stejně tak, jak se užívá v hudbě označení „divnofolk“, evokuje mi tento název její tvorba: „divnorealismus“, surrealismus, sociální témata a náměty z pozorování tu spolu žijí v symbióze. Ta mě zaujala hned při první návštěvě jejího ateliéru během mého několikaměsíčního pobytu v Izraeli. A tak mi to nedalo se nevrátit a trochu si s ní neporozprávět o její tvorbě.

Zoya Cherkassky ve svém ateliéru

Vystudovala jsi malbu na umělecké akademii HaMidrasha v Izraeli, která je po Bezalel Akademii asi nejznámější uměleckou vzdělávací institucí v Izraeli, na druhou stranu je také velmi specifická a lokální. Jak ses ke studiu tam dostala? Kdy ses malbě začala věnovat? Vlastně jsem už studovala umění na střední škole a to nejprve, když jsem ještě žila na Ukrajině. Po střední jsem měla dojem, že toho tolik na výběr nebylo: buďto Bezalel, nebo HaMidrasha. Ale Bezalel Akademie je v Jeruzalémě a to mi přišlo komplikovanější, musela bych se tam přestěhovat.

Zmínila jsi Ukrajinu. Co se tvých kořenů týče, do roku 1991 jsi žila v Kyjevě. Byla jsi teenager, když jsi přijela do Izraele. Ve tvé tvorbě se mísí kulturní odkazy malby, především bývalého sovětského svazu. Zároveň jsi žila na několika místech a tvoje práce byla vystavována v různých zemích. Řekla bys, že je to do značné míry specifická umělecká průprava v Kyjevě, která ti pomohla rozvinout svůj styl? Jo, do určité míry…V Kyjevě jsem studovala na státní umělecké škole, která byla v té době nejlepší na Ukrajině. Studovala jsem tam od svých 10 let, což byl nejnižší věk, odkdy se tam dalo studovat. A když mi bylo 14, přestěhovali jsme se sem, do Izraele. Takže jsem studovala 3 a půl roku tam, kde to bylo takové hodně akademické.

Zažila jsi tedy nějaký kulturní šok i co se uměleckého vzdělávání týče? Anebo to nebylo tak těžké začít se věnovat umění v tak mladém věku tady v Izraeli? Snažím se to takhle radši nevnímat (smích). Samozřejmě to nebylo jednoduché, přišla jsem do naprosto odlišného prostředí. Když jsme se tady usadili, byla jsem dost mladá. A například jsem vůbec nechápala místní vnímání krásy. Nic mi tu nepřipadalo hezké. Byla jsem zvyklá na ten „východoevropský“ typ krásy a tady jsem nic takového nemohla najít. Teď už ale samozřejmě to místní vnímání krásy umím rozeznat, nicméně mi přijde, že je to také tím, že Izrael je hodně nová země a najít tu něco starého je nemožné, pokud tedy mluvím o Izraeli jako takovém. Ale pro mě ta situace byla vlastně vcelku ideální, protože jsem do svých čtrnácti dostala řádné akademické vzdělání a pak jsem měla možnost se vykašlat na všechna ta nudná cvičení a mohla jsem začít objevovat současné umění, protože vždycky je potřeba nějaké rovnováhy mezi těmito póly. A myslím, že v Izraeli je to právě naopak - oproti Ukrajině. Je tady spousta vynikajících teoretiků, kteří tě můžou skvěle učit teorie umění a teorie všeho možného, ale prakticky pak nejsi schopná cokoliv udělat.

Attack of the 50 foot woman / 2005

Myslíš, že tedy toto silné teoretické zázemí na úkor praxe je pro Izrael typické? Pro izraelské malíře je problém to, že tady není žádná tradice v malbě. Jsou tu různí a dobří malíři, ale zatím se tu v této oblasti nestalo nic mimořádného. Třeba něco jako v Rusku – skvělé hnutí avantgardních malířů.

Mluvila jsi o tom, že jsi byla naučená na koncept „východoevropské krásy“, co tak vlastně vnímáš a vnímáš to tak částečně doteď? Ne úplně. Ale když jsem se sem dostala, nějak jsem tady nemohla nalézt venku nějaké atraktivní místo, což je pro mě hodně zásadní, protože taky chodím malovat ven.

Často maluješ situace, které okolo sebe pozoruješ a pak je precizně zpracováváš, někdy až hyperbolicky, do nějakých kontextů a sérií. Myslíš, že právě tato „multikulturní“ zkušenost ti poskytuje větší odstup, takže dané téma třeba lépe vystihneš? Myslím, že ano. Ale vlastně to stejné cítím, když jsem na Ukrajině, protože posledních dvacet let jsem žila hlavně tady. Až když jsem začala žít tady, uvědomila jsem si, jak jsou technické dovednosti malby, kterých se nabyla na Ukrajině, bezcenné. Je to něco, co můžeš naučit každého, což byla jedna věc, s kterou jsem se tu musela vyrovnat. Protože když jsem tady začala, vůbec jsem nevěděla, co to je současné umění. Současné umění, to je něco, co bylo na Ukrajině akorát tak mimo instituce.

Taky jsi nějakou dobu žila v Berlíně… Ano, pět let.

Jak se ti žilo jako umělkyni tam v porovnání s Izraelem? Je to těžké to pro mě srovnávat. S Berlínem mám trochu jinou zkušenost, protože tady se cítím součástí scény: skončila jsem tady uměleckou školu, mluvím výborně hebrejsky…V Německu jsem nestudovala, jen tak jsem tam přijela a určitou dobu mi trvalo porozumět místnímu prostředí, kde to vlastně jsem. A hned potom, jsem se musela zase vrátit zpátky. Pro mě byl Berlín takové nabytí vzdělání, které jsem neměla šanci získat tady. A v Berlíně jsem měla ke všemu přístup, ke galeriím, ke kterým jsem chtěla atd. V Německu, to je jiná situace. Přijde mi, že tam daleko víc lidí má cit pro umění a miluje ho. Je to velmi kulturní národ. Ale tady, když člověk opustí kulturní okruh lidí, který zná…Mám například jednu kamarádku také z Ukrajiny, která žije v Nigérii. A jednoho dne šla kreslit ven a chtěla udělat nějaké kresby místního trhu. Říkala mi, že hned, jak si sedla a vzala si do ruky tužku, celé osazenstvo trhu se zvedlo a přišlo k ní. A vůbec nechápalo, co to dělá a proč to dělá. Říkali něco v tom smyslu, jestli někdo chce prodat jejich pozemky, nebo chce použít nějakou čarovnou moc. A někdy mi přijde, že tady je to skoro stejné. Tady taky lidi nechápou, proč kreslíš na ulici. V Německu mi ale přišlo, že jsem nic podobného nemusela vysvětlovat, je to tak nějak v jejich tradici, asi.

Vystavuješ v různých zemích. Myslíš, že je hodně velký rozdíl, jak tvojí práci vnímají diváci třeba v Berlíně, na Ukrajině, v Rusku nebo v Izraeli? Ano. Vlastně ano i ne (smích). Samozřejmě se zabývám různými konkrétními a lokálními tématy, hlavně ve všech malbách z pozorování, které dělám v terénu, které se týká konkrétního místa. Takže místní obvykle poznají, o jaké místo se jedná. Kontext tu dává širší povědomí. Například minulý týden jsem šla se skupinkou umělců skicovat armádu, armádní základnu a pak jsem to dala na facebook a lidé se ptali, proč chodíme kreslit armádu. To vyvolává otázku, proč se v izraelském umění kreslí armáda. Armáda je zde dost silný příběh. Kdybych šla skicovat armádu v Německu, mělo by to jiný význam, i když tomu stejně nějak porozumí. Ale myslím, že lidé, kteří jsou součástí kulturního světa, mojí tvorbě rozumí, také proto, že v tom není nic nového. Pokračuju vlastně v tradiční realistické společenské malbě a každý ze stejného prostředí to takto chápe, když vidí mé obrazy.

Japonaiserie / 2005

Tvá známá a oceňovaná série obrazů Japonaserie zobrazuje japonské návštěvníky s kamerami v muzeu. Nezdá se mi, že by se týkala pouze kulturního stereotypu a kritiky Japonců a focení. Tematizuje nějakým způsobem instituci muzea samu o sobě. Chtěla ses vyjádřit k nějaké vlastní zkušenosti, anebo kritice obecně? Způsob, jakým se učí na akademiích umění, je hlavně o tom, aby byl člověk kritický. A právě v tu dobu, kdy jsem pracovala na téhle sérii, mě štvaly všemožné instituce, no a taky muzeum – jaký má pro mě vlastně význam? Takže se v tom vypořádávám s touto otázkou. Na jedné straně je to něco jako domov, protože je to místo nejlepších umělců všech dob. Na stranu druhou je to samozřejmě problematický vztah mezi umělcem a uměním a institucí muzea. A pro mě to byla jakási nostalgie na dobu, kdy umění hýbalo věcmi. V muzeu je vždycky cítit něco neuvěřitelného a nadpřirozeného, a každý umělec je na něm nějakým způsobem závislý. Třeba jako tady (ukazuje na obraz The Attack of the 50 Ft. Woman – pozn.a.) je to jakýsi prazáklad, který zde představuje zobrazení nahého těla. Ale koneckonců je to prostě obraz, takže samozřejmě, nemyslela jsem to jako nějaký útok na muzeum, který by měl něco ničit, ale je to o tom vztahu, o pnutí mezi těmito elementy. Myslím však, že když se vyjadřujeme k otázkám instituce muzea, není příliš rozdíl v tom, v jaké zemi nebo oblasti o nich mluvíme. Pokud mluvíme o kulturním fungování v Izraeli, tak - samozřejmě -většinou všichni mají v jednom kuse zpoždění (smích), ale jinak to vidím stejně jako v jakékoli západní zemi. Navíc Izrael je malý, takže je místní kulturní scéna velká až až.

Scéna z tvého obrazu Attack of the 50 Ft. Woman se odehrává také v prostoru muzea. Galerie s díly Marlene Dumas, Jonathana Messe a dalších je plna návštěvníků, ale nikdo se na umění nedívá. Všichni se dívají na něco více fascinujícího – zjev nahé obří ženy se staženými kalhotkami. Teoretička umění Doreet Vitte-Harten ji popisuje jako alegorii ikonoklasmu, která pokládá otázky a zároveň je ničí. Chtěla ses touto hyperbolou v umění nějak přesněji vymezit k moderním a potažmo i současným tématům např. feminismu, nevědomí…? Myslím, že jsem se nikdy nesnažila tam dát všechny tyto aspekty záměrně. Jenom jsem prostě chtěla popsat určitou situaci. Je to určitý příběh, který vyprávím prostřednictvím obrazu, ale odehrává se to více méně v současnosti. A sexualita, feminismus atd. jsou jednoduše součástí tohoto světa. Takže to není o tom, že bych na to chtěla přímo poukázat a takto teoretizovat. Je to tam prostě nějakým způsobem přítomné, protože je to přítomné v našich životech.

V těchto sériích byl v centru zájmu tvých obrazů divák, od nedávné doby se hodně soustředíš na malbu z pozorování. Hlavním divákem jsi tedy ty a zprostředkováváš své pozorování. Znamená to pro tebe otočení rolí, anebo druhá strana téže mince? Tehdy jsem dokončila tento projekt, který byl také hodně ovlivněn animací, ilustrací a cartoon stylem zobrazování (asi stačí jednoduše napsat komiksem – i když myslím, že je to asi podmnožina cartooon stylu). Pak jsem začala pracovat na sérii o ruské emigraci a cítila jsem, že bych nějak měla změnit svůj styl. A tak jsem si řekla, že se vrátím k pozorování, budu malovat na základě pozorování, což mi pomůže zbavit se starého stylu a najít něco, co by se hodilo k tomuto tématu…Potřebuju se vždycky jakoby očistit od starého způsobu práce a najít něco nového pro nový projekt… Pak mi ale přišlo, že existuje tolik věcí, které mě zajímají, a tak jsem v malování na základě pozorování dál a dál pokračovala a pořád vznikaly nové série…

Zdá se, že ti role diváka hodně vyhovuje a dokážeš jejím prostřednictvím toho hodně říci. Jak sama myslíš na diváka ve vztahu k tvým věcem? Chceš s ním nějakým způsobem komunikovat? Nevím, jestli jsem někdy přemýšlela nad vztahem mezi divákem a autorem. Moc mě to vlastně nezajímá. Jednoduše se zaměřím na něco, co se mi zdá aktuální a co se děje v reálném čase. Na škole jsme byli zvyklý hodně pracovat s obrazy, které jsme vzali z médií, z historie, nebo z googlu, ale z pozorování ne a v tom je právě život. Vím, že to zní hodně jednoduše, ale jsem většinu svého času zavřená v určité bublině umělecké scény a toto je možnost, jak se z ní můžu dostat a vidět daleko více věcí, a to i v rámci Tel Avivu. Dostávám se tak do odlišné interakce s lidmi, takže to není jenom o vidění věcí a malování, ale i o poznávání. Je to trošku jako filmová práce, kdy musíš najít lokalitu, která by se ti hodila, která by tě zasáhla. A to právě děláme se skupinou New Barbizon. Jsme skupina pěti umělkyň (dalšími členkami jsou Natalia Zourabova, Anna Lukashevsky, Asia Lukin, Olga Kundina – pozn. autora) a takto spolu pracujeme během posledních dvou let. Ale až teď to začalo přinášet nějaké výsledky, potřebovalo to čas. Všechny pocházíme z akademického prostředí z bývalého Sovětského svazu. Chodíme malovat ven a bereme s sebou všechno vybavení, takže vlastně přenášíme studio do terénu. Je to i pro nás určitý druh komunikace s lidmi, většinou totiž sedíme samy ve studiu, pracujeme a ve zbytku času třeba navštěvujeme kamarády.

Téma tedy vzniká nahodile, anebo máš promyšleno, na čem budeš pracovat? Většinou vím, kam asi tak půjdeme, takže o základě většinou představu mám. Ale něco se do toho náhodně stane a třeba to změní kompozici, což je výhodou malování v terénu. A to je něco, co je v současnosti dost zanedbáváno a v Izraeli zanedbáváno naprosto. Každý maluje podle fotografií, ale z nich můžete zachytit jeden určitý moment. Když jste v nějakém místě samotném po delší dobu, třeba tak pět hodin, tak za těch pět hodin to vidíte jinak, jinýma očima, uvidíte v tom něco, co stojí za to zachytit a v tom je právě ten výraz, který stojí za to.

Snažíš se tedy takto revitalizovat malbu v plenéru? No, dalo by se to tak říci. Ale vlastně to tak ani necítím, jediné, co mi přijde, je to, že když začnu, je v tom tolik života a za tím jdu.

Zoya Cherkassky-Nnadi (*1976 v Kyjevě) V roce 1991 odešla s rodinou do Izraele, žije a pracuje v Tel Avivu. Vystudovala malbu na umělecké akademii HaMidrasha, Beit Berl College, nedaleko Tel Avivu. Je držitelkou několika ocenění: Cultural Excellence Foundation v Izraeli, Ingebor Bachman stipendia v Německu, ceny Ministerstva školství a Ceny kultury pro mladé umělce v Izraeli nebo Transferu 6, výměnného programu mezi německými a izraelskými umělci. Její dílo je součástí sbírky tel avivské galerie současného umění Rosenfeld Gallery. Patří mezi přední představitelky mladé malby v Izraeli. V minulosti se živila i designem. V současnosti se však plně věnuje volné tvorbě, především malbě: „V Izraeli není příliš umělců, kteří by se uměním živili. Mně se to sice daří, ale myslím, že pro malíře obecně je to jednodušší, protože malba je něco, co si můžete jednoduše pověsit na stěnu…“, komentuje Cherkassky poněkud skromně svou situaci. Svůj „současný společenský realismus“ uplatňuje také ve tvorbě s malířskou skupinou New Barbizon, jejíž název odkazuje k francouzskému realistickému malíři 19. století. Je vdaná.