Artalk.cz

Vidět – prožít – poznat

Po loňské nové expozici moderního a současného umění přichází Galerie výtvarného umění v Chebu s novou expozicí gotiky. Při příležitosti jejího otevření vedl na začátku července rozhovor s autorkou výstavy Michaelou Ottovou Martin Vaněk, který působí v Metodickém centru CENS v Moravské galerii v Brně, které si klade za jeden z cílů právě o současných možnostech prezentace sbírek přemýšlet.

DSC_2734

Čím podle Tebe může dnešního diváka středověké umění zaujmout?
Ještě bys měl specifikovat, jakého dnešního diváka myslíš. Jak známo, nás medievisty, i přes značnou skepsi v otázce jeho poznání, zajímá dostatečně.

Myslím na ty ostatní návštěvníky, kteří jsou poučeni méně, než lidé z oboru.
Když pominu vizuální a estetickou stránku středověkého umění, která zaujmout dokáže, tak můžeme počítat i s tím, že člověka mohou zajímat artefakty vzniklé před dávnou dobou i po stránce obsahové, a nemusí jít pouze o člověka věřícího. Podle mé zkušenosti má středověké umění potenciál k tomu, aby je současný člověk vnímal a nacházel si k němu vlastní přístupové a interpretační kódy. Kdybych tuto zkušenost neměla, nemohla bych se věnovat prezentaci středověkého umění.

Právě o vizuální zážitek jsi opřela celou koncepci v Chebu. Není v tomto případě potlačen duchovní rozměr? Středověká umělecká díla, o nichž se zde bavíme, měla jasně vymezenou funkci v rámci liturgického prostoru, jejich vizuální stránka nebyla vždy ta nejdůležitější.
Vizuální zážitek je pro naši koncepci opravdu důležitý, ale není jediný. Ten koncept pro GAVU v Chebu by se dal velmi zjednodušit do hesel „vidět – prožít – poznat“. Duchovní rozměr jsme se snažili akcentovat, i když jsme si museli pomoci inscenováním. Trojice klíčových exponátů (Pieta, oltářní nástavec ze Seebergu a Madona mezi sv. Jany) je umístěna do prostorů navozujících dojem jakýchsi kaplí. Jejich barevnost a osvětlení mohou být vnímány i v symbolické rovině. Může jít o aluzi zšeřelého sakrálního prostoru ovlivněného barevností vitrají. Jde tak svým způsobem o inscenaci, která může otevřít duchovní aspekty, třeba jen v rovině paměti. Bylo zapotřebí k ní přistoupit i z toho důvodu, že prezentovaná díla prodělala analytické restaurování a jejich estetická podoba je redukovaná pouze na původní středověkou materii. Jde o torza zbavená veškerých mladších příběhů. Ta díla takto nikdy nevypadala (jsou často bez polychromie, mají odejmuty ruce, někdy i tváře apod.). Chtít po nich, aby byla nositeli hlubokých duchovních prožitků, znamená mít k nim kontext, který mnohdy neznáme, nebo ho známe pouze částečně. Koncept navíc nebyl jenom vizuální. Záměrně popírá obvyklé chronologické, tématické nebo ikonografické řazení, je zaměřen na otevírání nových významových i formálních vztahů, které mají leckde uměleckohistorické základy. Mohla jsem si vyzkoušet a ověřovat některé hypotézy, které literatura o výtvarné tradici na Chebsku zmiňuje nebo je předpokládá.

Jak moc je přijatelné vytvářet v galerii dojem sakrálního prostoru?
Nevím, jestli je přijatelné nebo nepřijatelné vytvářet sakrální prostor v galerii. Pro mě není sakralita prostoru přenositelná, jelikož je určená liturgií. My ji v galerii asi můžeme naznačovat, jednak kvůli kontextu, jednak i díky významům, která ta díla nesla. Ale kostel z galerie nikdo dělat nechce, a myslím, že ani nedělá. Chebská sbírka má za sebou bohatou historii, já jsem ji jen doplnila o díla, která mi přišla důležitá pro dokreslení určitých vztahů a témat. Zároveň byl některým navrácen kontext, na který se zapomnělo.

DSC_2737

Podle všeho se dá chebská expozice charakterizovat jako směsice různých přístupů k danému materiálu. Divák si pak vlastně může vybrat, podle kterého klíče bude materiál interpretovat a vnímat.
Chtěli jsme nabídnout vícevrstevnatost právě proto, že počítáme s různými diváky. Ti, kteří se přišli jenom podívat, mohou odejít, aniž by četli rozšířené popisky a sledovali původní stavy a kontexty děl. Ta rovina vědění je uvedena jako třetí, proto i popisky neruší celkové vyznění výstavy a divák si za nimi musí dojít a vlastně si je tak trochu najít. Navíc je tu ještě jeden efekt, spočívající v tom, že čím déle se člověk na výstavě zdržuje, tím více se ve zšeřeném prostoru rozkoukává, více „vidí a prožívá“, což ho může vést k tomu, aby se chtěl i dozvědět. Pro ty, kteří chtějí jít hlouběji, připravuje GAVU i katalog „Best of“, kde bude zpracována zhruba polovina děl. A pro ty největší fanoušky je k dispozici i vědecká monografie o gotickém umění na Chebsku z roku 2009.

Z praxe vím, že návštěvníci mnohdy nejsou nastaveni na dlouhé pozorování, a tím se vlastně ochuzují o ty netušené možnosti, které mu daná díla nabízí. Jak myslíš, že lze návštěvníka vychovat, aby se díval pozorněji a pečlivěji, aby před těmi díly otevřel svou mysl? Popové ikony to dělají tak, že na začátku skladby zazpívají“ Open your mind, relax yourself.“ Jak má kurátor sdělit, že není důležité stresovat se nevědomostí, nýbrž naopak zůstat naprosto klidný a soustředit se na to, jak na nás exponáty působí?
Takže je třeba vymyslet nějakou kurátorskou mantru? Kdybych ji znala, tak ti ji řeknu. Myslím ale, že takhle lehké to nebude. Musíme hledat různé přístupové cesty, mně přijde zatím nejdůležitější přesvědčit lidi, že koukat na originál je neopakovatelné. Záleží i na našem servisu, jak to budeme podávat. Takže ven z naší pověstné slonovinové věže.

Zase jsme u toho, co opakují všechny galerie, a sice že originál je obrovská deviza. Není to ale lichý argument v internetovém věku? V době, kdy jsme obklopeni záplavou vizuálního materiálu, u něhož nelze ani rozeznat, co je originál a co kopie? Neztratila se v populaci už rozlišovací schopnost?
Já jsem asi staromilská, stejně chci vidět Cheopsovu pyramidu na vlastní oči. Asi jako statisíce dalších lidí, proč by nás to mělo udivovat v případě sochy?

Půjdu ještě dál, není vlastně uměleckohistorická znalost materiálu spíše omezující, ohraničující a na obtíž? Jak jsi to řešila v případě, kdy ses měla rozhodnout ohledně sousedství děl, která se k sobě hodí vizuálně, ale ne z hlediska vývojové řady? Co v tuto chvíli upřednostníš?
Sama jsem byla překvapená, jak na takovéto podněty děl reaguji. Já ráda pracuji v týmu, a ten v Chebu byl skvělý! S Marcelem Fišerem, Jirkou Gordonem, ale hlavně s autorem vizuálu, architektem výstavy Mirkem Vavřinou se spolupracovalo skvěle a bylo to hodně inspirativní. Když díla vedle sebe nevypadají moc dobře a je to limitní pro výstavu, tak okamžitě vymýšlím jiné obsahové varianty kompozic. Gotika je v tomto ohledu docela „tvárná“. Takže abych odpověděla, na co ses ptal. V případě, že si to umím dobře odůvodnit, rozhodně ráda ustoupím vizuálně „lepší“ variantě.

DSC_2753

Co je tedy pro kurátora takové expozice vlastně podle Tebe nejtěžší? Jakou překážku jsi překračovala velice obtížně, nebo ses jí vyhnula?
Myslím, že nejtěžší je se k takové práci dostat, protože jí není mnoho, a pak mít štěstí na tým. Pro mě to byla tvorba, na kterou se nezapomíná, a snad jsem se nevyhnula ničemu. Kompromisy se musí dělat vždycky, zejména když je více lidí s protichůdnými vizemi. To se tady ale nestalo, já bych mohla jen pět samé chvály.

Existuje nějaký předobraz nebo vzor, jemuž ses chtěla přiblížit?
Ten asi nemám. Mám výstavy, které mám ráda – to je třeba expozice v Anežském klášteře a pak expozice, které mě ubezpečují, jak bych to dělat asi nechtěla.

Klidně řekni ty negativní příklady. Myslím, že pokud nebude existovat kvalitní debata nad nedávnými nebo i dávnými realizacemi, tak se nikam galerijní prostředí neposune.
Pro mě je špatně vnímatelná expozice Alšovy jihočeské galerie. Tam i na mě, a to myslím, že vydržím dost, je moc exponátů, které nejsou významově rozlišitelné a vizuálně málo členěné. Člověk se v tom lese ztrácí. Také Diecézní muzeum v Plzni bych nenásledovala. Určitě souhlasím, že debatovat se má. Jenom, aby si někdo nemyslel, že přijdeme s návodem, jak se to má dělat. Ve 21. století to bude vždycky záležitost kurátora a autora expozice a přístupů bude doufám vícero. Taky vyvstává otázka, zda můžeme nějak objektivně hodnotit úspěšnost expozice. Návštěvností, či pozitivní reakcí v odborném tisku? To je hrozně složité…

Základ expozice „Alšovky“ dala vlastně generace historiků umění před námi, Homolkou a Kropáčkem počínaje. Vlastně se dá říct, že jejich metody jsou dnes přežité. Jsou to Tvoji vyučující, vnímáš to tak, že ses posunula v metodologii a ve způsobech prezentace jinam, než jak to dělali oni?
K expozici AJG, jak ty říkáš Kropáčkovsko-Homolkovské, přibyla ještě spousta dalších děl z depozitářů, která hustý les ještě zalesnila. Ale k otázce, pamatuji se, jak při výstavě Magistra Theodorica profesor Homolka hovořil o tom, že ten způsob vystavení už je zkreslující interpretace, že nevidíme díla v jejich „pravé podstatě“. Instalovat v neutrálním prostředí, na bílém či šedém soklu, navíc dílo v torzálním stavu bez kontextu, je v současné době pro mě těžko představitelné. S tím trochu bojuji. Tím odpovídám, že ano.

A ještě jedna otázka „na tělo“. Profesor Horyna vychovával mnohé generace v přesvědčení, že umění vzniklému pro církevní prostředí vlastně nejlépe porozumí pouze člověk hluboce věřící. Ztotožňuješ se s tímto názorem?
Dnes bychom asi spíše dali otazník za tím, co je nejlepší porozumění. Že by měl věřící člověk posunuté limity porozumění dál, než člověk nevěřící, tak tomu já „nevěřím“! Myslím, že to dokládající generace historiků umění, kteří se věnovali a věnují starému umění. Jejich víru asi řešit nebudeme.

DSC_2766

Jak vidíš budoucnost expozice středověkého umění v Národní galerii? Bavme se o tom čistě teoreticky, když bys byla zodpovědná za obnovu Ty.
Myslím, že když se stal ředitelem Jiří Fajt, tak středověk zůstane v Anežském klášteře. A jsem za to ráda, i když je to názor ryze osobní. Expozice už dostala pár ostrých zásahů, způsobených vrácením zápůjček církvi. Tím se ukázalo, jak silná ta expozice je. Nahradit vrácený exponát jiným, který by tam fungoval stejně dobře, je velmi problematické. Navíc stav toho baráku není vůbec optimální, plus povodně. Nějaká drobná proměna už probíhá.Poslední semestr jsem strávila se studenty nad projektem „Loučíme se s Anežkou?“. Kromě jiného jsme stavěli i virtuální koncepty nové stálé expozice. Celý ten kurz mě přesvědčil, že méně je někdy více. Zejména v pozdní gotice je prostor, kde by šlo redukovat počet vystavených děl. V „barokním domku,“ a tam už dojde málokdo, jsou skryta díla Mistra IP, Mistra Oplakávání ze Žebráku, Podunajská škola apod. Těm by bylo lépe v konventu tj. v centrálním sále.

Také myslím, že středověká díla nejlépe vyzní pouze v případě, že mají prostor.
Ano, je dobré si občas vyzkoušet, kolik toho prostoru tzv. utáhnou. Myslím, že stálé expozice mohou mít i nějaký formát pro krátkodobé výstavy, kde by byla představována díla, která se tzv. nevejdou, ale samozřejmě ne s konceptem „větráme depozitář“. Stálá expozice v Národní galerii je specifická tím, že se snaží prezentovat co nejvíce vývojových a ikonografických faset.

A jak se díváš třeba na muzea, která jsou založená na programovém míšení děl z různých období?
Nevím, jak ve stálé expozici, tam bych možná byla konzervativní. Ve výstavních projektech jsem pro zkoušet různé roviny vztahů

A co takhle připustit myšlenku, že stálé expozice jsou přežitek a už je nedělat?
Já bych je dělala. Myslím, že je to naše povinnost. Jinak můžeme rezignovat na ten vztah k originálům. A pro představu o celku, i když torzálním, je to asi nezastupitelné. Stálé expozice bych určitě v galeriích, jako jsou NG, MG, AJG nebo GAVU, nechala.

Povinnost ze zákona, nebo morální?
Spíš odborná.

Povinnost je podle mého názoru zpřístupňovat a zpracovávat, forma může být libovolná. Mnohokrát jsem se již přesvědčil, například v Drážďanech, nebo i v Kolíně nad Rýnem, že je nejlepší vytvořit koncept založený na nosné myšlence, dobrém nápadu a kreativitě a zbytek, který se nehodí do daného mentálního pole vystavit v tzv. „Schaudepotu“.
Souhlasím, jenom bych to nestavila do roviny „buď – nebo“, ale spíše „také – také“. Dát do stálé expozice skutečně jenom chef d´oeuvry a zbytek nechat kreativitě konceptů. Skvělá je rovina Schaudepotů, jako ve Frankfurtu nebo ve Vídni. To je pro nás asi hudba budoucnosti. Ale Mistra třeboňského oltáře bych v Schaudepotu vidět nechtěla…

Michalea Ottová a ředitel Galerie výtvarného umění Cheb Marcel Fišer při vernisáži stálé espozice gotického umění
Michaela Ottová a ředitel Galerie výtvarného umění v Chebu Marcel Fišer při vernisáži stálé expozice gotického umění

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *