555 + 5: Baráčková

Po akci věnované Richardu Niklovi (zde) udělal doprovodný program k Ceně Jindřicha Chalupeckého zastávku v Brně, kde se prezentovala Daniela Baráčková. Marika Kupková, kterou jsem požádali o recenzi, se zaměřila hlavně na jeden ze segmentů akce - diskuzi na téma umění ve veřejném prostoru a kontext místa, v němž byl modul doprovodného programu postaven. Kromě něj se v Brně odehrála animace pro mateřské školy a pochopitelně samotné představení díla Daniely Baráčkové. Na Baráčkovou navazuje Aleš Čermák, jemuž bude věnovaná ostravská část programu, která se odehraje 20. července.

Proč patří umění do veřejného prostoru?

Jakkoli se tento text vztahuje k projektu 555 coby letošnímu doprovodnému programu Ceny Jindřicha Chalupeckého, musím odbočit k popisu místa, kde se v pořadí druhé zastavení prezentace 5 finalistů v 5 měsících na 5 místech konalo. Nadpis tohoto článku by totiž mohl znít Daniela Baráčková v sochařském parku. Důvod? Modul Stavebnice tvořený variabilním systémem lešenářských trubek, v němž byl umístěn black box s projekcí videí finalistky CJCH Daniely Baráčkové, výrazně rezonoval se stávající „nádivkou“ Moravského náměstí. Na tomto prostranství v centru Brna byla v termínu akce koncentrována hned šestice sochařských objektů a jiných uměleckých intervencí, řadíme-li do souhrnu i sochařskou výzdobu na fasádě budovy Hutního projektu. Z těsného sousedství „různého umění“ dominujícího dlážděné části náměstí tak nezáměrně vznikla jakási kvazi výstavní expozice, skoro syntetizující přehlídka uměleckých přístupů, zadavatelských strategií a forem reprezentace, které jsou ve veřejném prostoru přítomné od poloviny 20. stol. Druhým důvodem, proč se pozastavit nad místem konání akce je také uspořádání diskuse s titulem Proč patří umění do veřejného prostoru. V duchu seriálovosti dramaturgie 555 tak pořadatelé navázali na formulačně podobný titul Proč současnému umění tak málo rozumíme pražské diskusní verze.

Pro zpřítomnění otázky, která mohla trefněji znít spíš Komu patří umění ve veřejném prostoru, nabízelo Moravské náměstí tu nejpříhodnější kulisu. Socha spravedlnosti Mária Kotrby, osazená v rámci nedávné rekonstrukce náměstí před budovou Nejvyššího správního soudu, představuje tradiční sochařskou výzdobu upomínající na reprezentativní funkci místa. Vedle Sochy spravedlnosti, která byla zbudována jako zakázka Magistrátu města Brna, se na náměstí setkáme ještě s další ideologicky koncipovanou sochařskou výzdobou účinkující jako součást architektury – s reliéfy Sylvy Lacinové a Jiřího Marka na čelní fasádě budovy Hutního projektu z 50. let. Mimochodem není náhodné, že moderátorka zmíněné diskuse – Silvie Šeborová – při úvodním výčtu okolních sochařských děl tuto realizaci opomněla, což ilustruje obecnou diváckou rezistenci vůči sochařské výzdobě z daného období, notabene pokud je „pouhou“ součástí fasády.

Objekt Richarda Fajnora 22 let ztracených iluzí ve středu náměstí příslušel k bienálové přehlídce Domu umění Sochy v ulicích. Brno Art Open. Kurátor Michal Koleček její koncepci pojal jako poetický historický místopis dramaturgicky postavený na konfliktu jedince s „velkými dějinami“. Fajnorův objekt vztahující se k nenaplněným nadějím, jež podnítila revoluční euforie v roce 1989, tvořilo omšelé stanové áčko obestavěné konstrukcí ze zrezivělých socíkovských lešenářských trubek. Jeho bezprostřední sousedství s cool designem Stavebnice CJCH vytvořilo pitoreskní soustavu, kde lešení s variabilní a obytnou funkcí stálo vedle jiného lešení s výstražným nápisem „Vstup zakázán“. (Symbolický detail představoval i masivní visací zámek na stanovém zipu ve Fajnorově instalaci. Tato ochrana organizátorů před zraněním nebo vandalismem tak vytvářela „sekundární atributizaci“, spočívající v metafoře, že  nám systém zákazů a nařízení brání se k podobným ideálům vracet.)

Na náměstí je umístěn ještě druhý objekt Soch v ulicích od Esther Stocker Pro Františka Pavlíka, který se nachází v modulu architektů Ondřeje Chybíka a Michala Krištofa, jenž zase souvisí s letním doprovodným programem Otevřeno v atriu Místodržitelského paláce Moravské galerie. Ještě musím vzpomenout absurdní záměr představitelů města osadit v roce 2015 před Místodržitelský palác monumentální jezdeckou sochu Jošta Lucemburského od Jaroslava Róny a trochu tak ulevit komplexům malosti Brna. Předpokládám, že se čtenář ve výčtu přítomných projektů a organizátorů ztrácí, což je v tomto případě žádoucí evokací tzv. Stendhalova syndromu, který dojmy zahlcený návštěvník daného místa mohl zažívat. V lepším případě ovšem. Ještě se nabízel pocit nepříjemné přesycenosti uměleckými objekty, jejichž účinnost popírají viditelné „švy“ mezi jejich nesourodou povahu.

Umístit diskusi o umění ve veřejném prostoru do této situace bylo dvojsečné. Na jedné straně není příhodnějšího místa pro kladení otázek ohledně prezentace umění mimo galerijní režim. Na straně druhé se diskuse permanentně stáčela k dílčím lokálním causám, a to navzdory moderátorčině snaze směrovat ji do obecnějších pozic: k aktuálním nárokům na současné umění ve veřejném prostoru, na zohledňování jeho recipientů nebo na odbornou kompetenci (ne)uplatňovanou v rámci veřejných zakázek. Lze ovšem předpokládat, že by diskutující, mezi nimiž vyjma Daniely Baráčkové dominovalo brněnské zastoupení, akcentovali lokální kontext i v případě jejího konání na indiferentnějším místě. Rétoriku v duchu „já vám k tomu povím konkrétním příklad“ už s časovým odstupem nechápu jako handicap, moderátorčiny podněty totiž stavěly na příliš obecných tématech, které většina pozvaných nechtěla nebo spíš nedokázala stejně obecně komentovat. Naopak si myslím, že diskusní podněty mohly být důsledně konkrétní, stačilo je totiž vztahovat právě a jenom k naznačené situaci, která vznikla na „přesochovaném“ Moravském náměstí. Bylo tak možné obsáhnout širokou škálu témat a současně udržet pevnější diskusní linku. Debata zůstala na úrovni nesourodých a místy izolovaných připomínek a komentářů, způsobených neprostupností dílčích oborových hledisek i nevyrovnanou kompetentností jednotlivých diskutujících. Kromě Daniely Baráčkové byli mezi diskutující přizváni Radek Horáček, pedagog Katedry výtvarné výchovy PedF MU; Jakub Kořínek, režisér a člen Urbanistického kroužku; Jana Kořínková, historička umění se zaměřením na umělecké zakázky v socialistické architektuře; Jan Press, ředitel Moravské galerie a Vladimír Strakoš, dramaturg ČT. V jejich okruhu chyběl jednak zdatnější teoretik, jednak zástupce organizátorů přehlídky Sochy v ulicích jako akce, která v Čechách svým rozsahem i úrovní nemá obdoby. Mohl přispět srovnáním kurátorských přístupů jednotlivých ročníků této akce, stejně jako naznačit náročnost konsensu mezi uměleckými záměry, realizačními podmínkami i nároky zřizovatele a investora či diváka.

Z lokálně ukotvené diskuse se výrazněji vzdálila právě Daniela Baráčková, jejíž reakci následně rozvedla i Lenka Lindaurová. S vyjádřením „jen houšť“ nárokovala, aby současné umění neuhýbalo požadavkům laické srozumitelnosti a nebálo se iritovat recepční stereotypy. Obě diskutérky preferovaly dočasné instalace a intervence reagující na specifikum místa vůči anachronismu trvalých sochařských realizací. Jakkoli můžeme tomuto postoji, jenž odpovídá všeobecnému odbornému trendu v klidu přitakat, stále „visí ve vzduchu“ skutečnost, že existují široce žádané žánry jako památníky, na jejichž realizaci zadavatelé vyčleňují poměrně vysoké částky převážně z naší společné kasy. Kam tedy směřovat? K ambici kultivovat názory politické reprezentace na funkce a podoby současného umění (ve veřejném prostoru)? Ovlivňovat formou odborného dozoru podobu toho, co vzniká, ať už je zadání jakékoli?

Vyjádření Daniely Baráčkové i Lenky Lindaurové jakoby argumentovaly i povahu akce 555: dočasnost a dematerializaci umění, sociální angažovanost směřující k aktivizaci diváka i popularizaci CJCH a současného umění vůbec. K těmto sympatickým rysům musím citovat polohlasnou poznámku Daniely Baráčkové stran návštěvnosti její prezentace, kterou jsem zaslechla před zahájením: „Tady nikdo není“. Přičemž v rámci této části programu byla návštěvnost vyšší, než na předchozí diskusi o umění ve veřejném prostoru, jejímiž účastníky byli pouze sami organizátoři a debatéři, neboť hlasitá diskuse nesoucí se přes mikrofon Moravským náměstím nepřitáhla ani zvědavost kolemjdoucích. Příčinou nezájmu bylo možná nedostatečné napojení akce na zdejší kulturní infrastrukturu. Organizátoři si měli vhodně zvolit místního partnera akce, kterému by poskytli výraznější dramaturgickou a propagační spoluúčast. (Nabízelo by se, aby se této role ujala třeba Moravská galerie, před jejíž budovou Místodržitelství se akce konala. Stejně tak by byla příhodnou účast Domu umění, který je mimo jiné pravidelným hostitelem výstavy finalistů CJCH. Možná by byla funkční i nějaká komunitní platforma.) Pokud je zprostředkování současného umění a CJCH určujícím záměrem projektu 555, pak je jeho úspěšnost nebo spíš funkčnost odvislá od aktivizace návštěvnické obce. Jinak se totiž nabízí pochybnost, jestli finanční náklady vynaložené na tuto doprovodnou akci nevložit do navýšení rozpočtu výstavy finalistů nebo na finanční odměnu a stáž pro vítěze soutěže.

Výčet okolností ovšem upozadil samu prezentaci Daniely Baráčkové. Projekt nejmenšího kina, v němž probíhala projekce tří autorčiných videí, dodal putovní 555 odkaz ke kočovnému kinu z počátku 20. stol. ve smyslu určité institucionální nevázanosti. Vstoupit vprostřed hlučného náměstí do temného a zvukově izolovaného projekčního prostoru bylo kouzelným momentem nečekaného ztišení a koncentrace. Tento vjem podporovala povaha autorčiných video performancí, odkazujících k místům a událostem, na které se vážou silné vzpomínky a emoce, a k tenzi mezi jejich niterným prožíváním a veřejným sdílením.

To, co se odehrávalo vně jejího kina, celé to netečné náměstí s přehršlí památek a památníků, najednou získalo intimní, o to však účinnější projekci mnoha vlastních významů, které nedokáže předávat.

Marika Kupková

________________________________________________