Koncert pro oko a ucho

Tereza Jindrová se ohlíží za výstavou Romana Štětiny v pražské galerii Polansky. V projektu nazvaném Studio No. 2 se tento student ateliéru Tomáš Vaňka na AVU znovu vrací do budovy Českého rozhlasu v Plzni.

Galerista Filip Polanský není – co do počtu umělců, jež zastupuje – rozhodně žádný megaloman. Jeho umělce můžeme spočítat na prstech jedné ruky, kvantitu ale kompenzuje systematičností výběru. Pátým umělcem, kterého Polanský zastupuje a také galerijním „benjamínkem“ se stal Roman Štětina, student ateliéru intermediální tvorby Tomáše Vaňka, držitel několika zahraničních cen pro mladé umělce a troufám si říct, že také pravděpodobný budoucí adept na nominaci Ceny Jindřicha Chalupeckého. Ale to samozřejmě ukáže čas. Jisté je, že Štětina navzdory heterogenní škatulce intermédií vytváří koherentní a vnitřně propojený konvolut děl, který nese rozpoznatelnou pečeť svého tvůrce, aniž by působil monotónně. Zároveň je Štětinova tvorba v českém prostředí nezaměnitelná a přitom atraktivní i v zahraničí.

stetina_03

Důležitými aspekty jeho tvorby je pečlivost, vytříbenost estetického působení založená na vyhraněném osobním vkusu, dialektika obrazové a zvukové reprezentace, manipulace s minulým.

Nedávno skončená výstava v Polansky Gallery byla druhou částí jeho diptychu Studio (který se může potencionálně dál rozrůstat), respektive variací této druhé části. Štětina ukazuje, že se dokáže dlouhodobě soustředit na jedno téma, využívat tentýž materiál, ale vybrušovat ho. Opakovaně se vrací do interiérů budovy Českého rozhlasu v Plzni, kde vzniklo video Studio (dodatečně upravené a přejmenované na Studio 1. (demonstrace)) a představuje divákovi prostor, který jeho samotného fascinuje. Poprvé toto video použil pro výstavu Studio. Místnost, kde koberce znamenají éter v Galerii Jelení. Zde mu šlo o disparátnost zvukového a filmového záznamu, divák byl odděleně konfrontován se zvukem a obrazem v sérii příkladů vyrábění ruchů v nahrávacím studiu. Pro diváka tak vznikala jakási hádanka nebo hra, množstvím nejrůznějších příkladů se ale stávala až moc poučná a ilustrativní. Figurant zavírá okno, ťuká na dveře, šoupe nohama po podlaze, v lakované obuvi vystupuje po schodech, přechází přes různé typy povrchů. Pro pozdější výstavy Štětina toto video přestříhal a učinil obrazově přímočařejším, zároveň jej ale zbavil zvukové stopy. Studio 1. (demonstrace) je tedy už pouze tichou vizuální esejí o podobě běžně neviděných prostor, kde vznikají rozhlasové ruchy, svou mlčenlivostí ale dává divákovi mnohem větší prostor k prožití neslyšených zvuků skrze imaginaci.

stetina_11

Toto video v černobílé verzi je na aktuální výstavě promítáno na malé televizi připevněné pohyblivým ramenem ke stěně. Jde o typ „kontrolní obrazovky“, jakou používají režiséři při nahrávání v rozhlase. Tímto svébytným a netradičním způsobem instalace videa spolu s dalšími zásahy do galerie nás Štětina situuje do pomyslného nahrávacího studia. Nekonstruuje tuto iluzi doslovně, ale prostřednictvím příznačných prvků sestavuje studio podle vlastního vkusu a potřeb. Využívá k tomu pouze zadní místnost, zatímco přední část galerie ponechává k utilitárnímu využití jako pracovny nebo konferenční místnosti – podle potřeb galeristy. Obě místnosti – částečně zatemněné – propojil nově proraženým, zaskleným otvorem, jaký najdeme v nahrávacích studiích: odděluje místnost, kde se zvuky vytvářejí a zachytávají mikrofonem, od místnosti, kde se nachází zvukař a režisér. Studio je kromě televizní obrazovky vybaveno akustickým paravánem – zástěnou na kolečkách, která reálně v Českém rozhlase sloužila k lokálnímu utlumení zvuku. Prostor studia je navíc vymezen černým nátěrem na podlaze, který odkazuje k využívání různých typů podlah podle potřeb nahrávání.

Celá zadní stěna je určena k projekci videa Studio no. 2 (klapka), které soustředí svou pozornost pouze na jeden, velmi příznačný zvuk – výstřel. V odhlučněné místnosti, jejíž zvuková izolace složená z rastru trojbokých hranolů vytváří zvláštní futuristickou atmosféru, vzniká simulace střelby za pomoci dvou dřevěných lišt na způsob režisérské klapky. Kamera nejprve v dlouhých záběrech ohmatává prostor studia, potom zpytuje výraz figuranta chystajícího se k akci. Jeho pravou tváří probíhají jemné nervové záškuby, které mají vlastní rytmus, nezávislý na sekvenci výstřelů. Ty oplývají celou škálou nuancí – některé jsou příliš tupé a nepřesvědčivé, ty vydařenější evokují různé typy palných zbraní, různou rozlehlost prostoru, kam se střílí i odlišná stanoviště střelce. Zvuková fikce se však daří nejlépe, když divák zavře oči. Sleduje-li video, vidí co se děje a slyší náraz dvou dřevěných ploch. Když se ale nedívá, slyší výstřely. Hranice uvěřitelnosti tohoto efektu je tedy dána našimi smysly – zrak vytváří předporozumění, které ale samotný sluch vyvrací. Druhá polovina videa je naopak bez zvuku, což divákovi připomíná, že filmový obraz a zvuk neváže žádné pevné pouto. Vzpomíná na výstřely, které poslouchal a zvažuje před chvílí ještě nepravděpodobnou možnost, že slyšel skutečné výstřely dosazené do klamajícího videa.

stetina_06

Tuto elementární významovou linku o nesoudržnosti zvuku a obrazu, ale přehlušuje celková atmosféra výstavy, která na diváka vyvíjí určitý psychický tlak. Skleněné okno mezi oběma místnostmi připomíná nejen architekturu rozhlasu, ale také evokuje policejní výslechové místnosti. Do vztahu vzájemného napětí se tu dostávají dvě části galerie – ta výstavní a ta pracovní. Sklo ovšem na rozdíl od výslechových místností umožňuje pohled oběma směry a není tedy tak úplně jasné, kdo koho pozoruje. Stojíme-li však v instalaci, ztemnělá místnost, agresivní zvuky, paraván, který před nimi neposkytuje ochranu, i lehce vyšinuté vzezření figuranta na videu, to vše vytváří stísněnou atmosféru, která vyslýchaného tlačí k přiznání. Druhá místnost s zářící velkou stolní lampou na psacím stole, působí naopak klidně a svrchovaně. Štětinovi se tak v Polansky Gallery podařilo vytvořit napětí, které toto řešení odlišuje od výstavy Studio No. 2 (Slapstick), jíž realizoval na jaře v galerii bb15 v Linzi. Tam mohl využít již existující prosklený otvor mezi dvěma místnostmi a také pracovat přímo s parketovou podlahou, kterou nechal vyčistit tak, aby vynikl pás s odlišným vzorem, odkazující k podlahám v nahrávacích studiích. Z tohoto hlediska tedy byla výstava v Linzi víc šitá na míru konkrétnímu prostoru, zásahy byly minimální a Štětina měl to štěstí, že samotný prostor korespondoval s jeho záměry. Tuto lehkost pražská výstava postrádá, jak už ale bylo řečeno, má jinou energii, která může senzitivního diváka víc emocionálně ovlivnit. Přirovnání kurátora Jiřího Havlíčka, že výstava může být podobná koncertu, je tedy poměrně trefné – ačkoli „tracklist“ je víceméně stejný, každý konkrétní koncert má jinou atmosféru.

Roman Štětina: Studio No. 2 / Polansky Gallery, Praha / 29. 5. – 13. 7. 2013 / více zde