Je umění virus?

Jako okolí ohrožující vnímali někteří kolemjdoucí projekt, který dva dny parazitoval v Jablonecké ulici v Liberci. Nejednalo se o provokující dílo aktivistické skupiny typu Guma Guar, ale o semestrální práci studenta Environmentálního designu FUA TUL Davida Čermáka. Za svého hostitele si vybral Památník obětem komunismu, což rozdělilo s akcí seznámenou veřejnost na skupiny kritizující až odsuzující, lhostejné a na nadšence.

Radio Wave do svého programu v nedávné době zařadilo nový speciál o zajímavých kulturních, a nejen hudebních, událostech v regionech. Pořad chce postupně zmapovat dění v lokalitách po České republice a na začátku červa ho odstartoval Libercem. Rozhovory s Janem Stolínem o Galerii Die Aktualität des Schönen..., Helenou Krásovou a Andreou Pekárkovou o Galerii 3x3 nebo Romanem Dobešem o divadelním undergroundu znovu ukázaly, že i přes nedostatek financí se dá dělat kvalitní umění, a že sportovně založený Liberec, cituji Martina Melichara: "rozhodně není mrtvé město".

V rozhovorech se také v náznaku objevily postřehy o Fakultě umění a architektury TUL a jejích (ne)aktivitách ve městě. Kromě architektonické skupiny Mjölk, která se ve svém domovském městě proslavila veřejně přístupnou saunou na liberecké přehradě (a snad ještě víc, když ji Povodí Labe po třech měsících nařídilo odstranit), jsme se nesetkali s žádnou výraznější akcí ve veřejném prostoru, spojovanou s místní fakultou. Teprve nedávno jedna ze studentských prací opustila bezpečí kampusu a dokázala vyvolat (řekla bych) přehnané reakce, když vstoupila do města.

Autorem parazitujícího zásahu je David Čermák, spolupracoval s ním Petr Gebrián, studenti Environmentálního designu Fakulty umění a architektury. Téma Parazit v městském prostředí zpracoval jako jediný v reálném místě: "Já za největšího parazita považuji člověka a tady se může podívat do zrcadla a zamyslet se nad celým lidským bytím. Pomník jsem si vybral proto, že komunismus bylo jedno ze zvěrstev, kdy společnost sama na sobě navzájem parazitovala. A vlastně se tomu děje dodneška." (zdroj: MF Dnes). 

Pomník je majetkem města a stojí v parku od roku 2006, kdy ho zrealizovala architektonická kancelář Sporadical. V zrcadlových plochách se dva dny neodrážely jen okolní stromy nebo postavy kolemjdoucích, ale objevily se v nich i básnické verše. Ať už s prvotním záměrem nebo ne, Čermák svým činem na dva dny zaktualizoval myšlenku tohoto pomníku:

„V našem pojetí nejde o to vytvořit intimní místo pro kontemplaci nad uzavřenou minulostí, ale o konfrontaci kolemjdoucích s tématem vzniku totalitárních praktik ve společnosti. (...) Není patetickým politickým gestem, má ambice být živým průsečíkem umění ve veřejném prostoru s architekturou parku.“ (zdroj zde).

Projekt sám o sobě měl jednoduchou a jasně čitelnou myšlenku, realizoval se s patřičným povolením a dnes už víme, že byl vedoucím práce ohodnocen na výbornou. Zajímavé je však sledovat, jakou diskuzi celá akce vyvolala. Liberecké deníky využily příležitosti konečně psát o něčem pobuřujícím a s dotazy zamířily dokonce k místním politikům. Můžeme chápat strach z vandalismu i přístup dotyčných občanů, kteří bez informací o akci neváhali a volali policii k ochraně majetku města. Ale reakce politiků se zdají být úsměvné. Za všechny dotázané uveďme například Přemysla Sobotku, předsedu ODS Libereckého kraje: "Popsání Pomníku obětem komunismu považuji za vrchol neslušnosti, za znevážení obětí komunistického režimu. Případ by měla řešit disciplinární komise na katedře." S největší pravděpodobností neměl Sobotka dostatek informací a akci považoval pouze za ničení veřejného majetku. Nicméně i primátorka Rosenbergová zásah odsoudila s tím, že "je to velmi neuctivé k obětem komunismu" a podle všeho už věděla, o jakou akci se jedná. (zdroj: Deník Liberecka)

Podle autora projektu je dobře, že vyvolal odlišné názory a není důvod s ním nesouhlasit. Je přirozené, že bez vysvětlení konceptu mohl být na první pohled vnímán jako urážka toho, co pomník představuje. Reakce (především politiků) připomínají hysterii, která nastala po otevření výstavy Guma Guar v Galerii 3x3 v roce 2011. Nejednalo se sice o umění přímo v prostoru města, ale o reflexi veřejně známého problému. Instalací SYNERgie skupina narážela na zkorumpovanost místní firmy a hrozilo uzavření galerie. Tehdy se ředitel divadla, kde galerie sídlí, od projektu distancoval.
Naše společnost těžko přijímá jiné pohledy na věc, tím spíš kritizující názory, a nevidí rozdíl mezi vandalismem a uměním, pokud projekt není dostatečně obhájen nebo podporován samotným městem. Na tomto místě by bylo vhodné zmínit společnost Spacium, která s podporou města dostala za dvanáct let do Liberce přes čtyřicítku sochařských objektů, včetně extravagantního městského mobiliáře. Tyto objekty – díky za ně! – navázaly na významnou výstavu Socha a město a dokázaly oživit exteriéry i interiéry města. Lidé si na ně zvykli a časem je přijali.

Uvažujeme nad konceptem "parazita“ jako nad uměním konfrontovaným s každodenním životem a neuzavřeným v galerii. Nejviditelnější a nejpřístupnější uměleckou skupinou je z tohoto pohledu undergroundové Divadlo F. X. Kalby, o nichž se nezávisle na sobě zmínili Dobeš a Stolín. Kromě představení organizuje třídenní festival WTF, kde se setkává hudba s divadlem i výtvarným umění. Je to ale další z jednorázových akcí, které za poslední tři roky můžeme spočítat na prstech jedné ruky. V roce 2010 to byla sauna Mjölk, stojící na pomezí architektury a konceptuálního umění, o rok později přišla provokace Guma Guar. Dalším dílem je veřejný dopravní prostředek Tramvestie autorů Pavla Novotného a Jana Měřičy, zachycující komentáře cestujících při jízdě mezi Libercem a Jabloncem (2011).

Všechny tyto projekty můžeme považovat za první vlaštovky public artu v Liberci. V novinových článcích sledujeme kladné i záporné názory veřejnosti i postoj zástupců města. Autorovi “parazita“ podle jeho slov v žádném případě nešlo o zneuctění památníku, naopak projektem na místo upozornil a zviditelnil objekt, který denně bezmyšlenkovitě míjejí kolemjdoucí. To je právě moment, kvůli kterému by se podobné akce měly dít a podporovat. Mají oživit místo a probudit naše utahané a znuděné myšlenky. Podle posledních reakcí se to povedlo. Parazit vnikl na krátkou dobu nejen do sochařského objektu, ale i do médií a jejich prostřednictvím také do představy o tom, jak by umění mohlo vypadat. Musíme naši mysl vytrénovat a čstěji ji podrobovat podobným uměleckým útokům. A snad, s podporou osvíceného donátora, se ve městě objeví víc projektů, které nezůstanou jen u školního konceptu na plakátě.

foto: Martin Trdla
 

Dana Zikmundová | Narozena 1985, vystudovala ateliér Přírodní materiály a Kurátorská studia na Fakultě umění a designu UJEP v Ústí nad Labem. Výtvarnému umění se nyní věnuje více v rovině teoretické (realizacemi výstav a recenzemi) než praktické a svou pozornost zaměřuje na vztah současného umění a společnosti, především v Liberci, kde žije. Od roku 2012 spolupracuje s Asociací užité grafiky a grafického designu. V současnosti působí jako šéfkurátorka galerie Pro design a produkční v kulturní fabrice Armaturka v Ústí nad Labem.