Talent pro psaní se dá tříbit

Prvními laureáty Ceny Věry Jirousové udělované za výtvarnou kritiku se stali Ivan Mečl (v kategorii pro etablované kritiky) a Tereza Jindrová (v kategorii pro kritiky začínající). V rámci bližšího představení jejich názorů vyšel v A2 rozhovor Kariny Kottové s Mečlem, artalk představuje druhou oceněnou: Terezu Jindrovou.

Tereza Jindrová a Ivan Mečl na slavnostním večeru v MeetFactory

Co tě přivedlo k zájmu o výtvarné umění? Mám-li být upřímná, musím odvyprávět celkem typický příběh: od malička jsem milovala výtvarné aktivity, rodiče k tomu měli taky vždycky blízko – byť jen amatérsky, takže jsem dokonce na konci základky uvažovala o nějaké střední umělecké škole. Hodně jsem toužila stát se malířkou, ale věděla jsem, že na to nemám – neuměla bych si za svým dílem stát, tak jsem skončila na humanitním gymnáziu. A osud tomu chtěl, že jsem tam potkala vynikající profesorku estetické výchovy, která seriózně vyučovala dějiny umění. Tehdy mi došlo, co chci studovat na vysoké. Začala jsem chodit na přednášky do Národní galerie a ještě ve čtvrťáku jsem začala pracovat jako externí lektor ve sbírce starého evropského umění. Sen se mi splnil a po maturitě jsem začala studovat dějiny umění na fildě. Pravda ale je, že rodiče mi doporučovali žurnalistiku, protože psaní mě taky bavilo už od dětství. A faktem je, že jsem dnes ráda, že se můžu vyjadřovat psaním a ne malováním a přitom být umění pořád nablízku.

Prý jsi jezdívala na akce pořádané v Benzínce u Slaného, to ti ale muselo být tak sedmnáct, možná míň, ne? V té době ještě spousta lidí neví, co by v životě chtěli, já jsem to teda tenkrát rozhodně nevěděla. Sedmnáct už mi asi nebylo. Bylo to právě v té době, kdy jsem absolvovala kurzy dějin umění 19. a 20. století ve Veletržáku – dneska tam sama přednáším.

Vidíš, tak jsem to nějak špatně spočítala, vraťme se ale k té Benzínce. Monika Sybolová a Ondřej Horák, kteří pracovali ve Veletržním paláci, mě pozvali na Benzínku vernisáž, kam jsem se vypravila sama autobusem. Strašně jsem se styděla a připadala si jako vetřelec – nikoho jsem tam vlastně neznala. Ale říkala jsem si, že do „toho“ musím proniknout, že se musím dostat na školu a už nebýt „vetřelcem“. Chvíli to ale trvalo – membrána uměleckého světa (nebo lépe řečeno pražské scény) je někdy dost neprostupná. Což je asi fakt, na který by člověk neměl zapomínat, když už je uvnitř. A to samozřejmě platí i pro psaní o umění.

Vysokoškolské studium jsi započala na Ústavu dějin umění Univerzity Karlovy, v magisterském stupni však pokračuješ na Vysoké škole uměleckoprůmyslové. Co tě přimělo ke změně vysoké školy? Jak už jsem říkala, dějiny umění byly mým vysněným oborem a jsem ráda, že jsem absolvovala bakaláře na fildě. Jsou tam vynikající vyučující a mám díky tomu dobrý základ vědomostí. Ale člověk se vyvíjí a mně už v podstatě při nástupu na školu bylo jasné, že dřívější zájem o baroko vystřídá zájem o moderní umění. Ten se rychle vyvíjel pořád blíž k současnosti a všichni dobře víme, že v tomhle ohledu jsou na ÚDU FF poněkud rezervy. I když je to rok od roku lepší. Taky mi hodně chyběla širší reflexe umělecké teorie 20. století, víc interpretačního psaní a celkově praktických zkušeností. Uvědomila jsem si, že pro moje další směřování bude lepší, když změním školu.

Jak jsi spokojena s výukou na VŠUP? V zásadě určitě ano. Nikde to není dokonalé a vzhledem k tomu, že jsme my „teoretikové“ na škole vlastně taková minorita, potýkáme se s různými administrativními nedostatky. I samotná výuka některých předmětů může být pro někdejší studenty dějin umění tak trochu o opakování, protože se musí podřídit studentům umění a designu z bakalářského stupně. Ale ohromnou výhodou je fakt, že je nás na ročníku jen pár, máme přátelský vztah s vyučujícími, možnost diskutovat a řešit věci týmově. Navíc studium na VŠUP přináší spoustu praktických úkolů a člověk je v kontaktu s živým uměním. To je pro mě nenahraditelná zkušenost.

Kde a co by se podle tebe měli učit lidé, kteří chtějí být vytrvanými kritiky, či kulturními kritiky vůbec. Měla by takovouto výuku zaštiťovat právě VŠUP? Myslím, že dobrého kritika žádná škola neudělá. Kritik může vystudovat kulturologii, žurnalistiku, estetiku, uměleckou školu, nebo taky nic.. to je asi úplně jedno. Je ale pravda, že v rámci některých studijních oborů by mohly existovat kurzy, které rozvíjejí vědomosti a dovednosti, které se můžou kritikovi hodit. Na VŠUP takový seminář je (i když jen jednosemestrální) a na ÚDU FF UK ho letos taky zavedli. Jde podle mě především o to, aby měl student v takovém kurzu možnost diskuse s nějakou autoritou i dalšími studenty a aby prostě intenzivně psal a dostával zpětnou vazbu. Hodně se dá naučit také z četby cizích textů. Talent pro psaní a argumentaci se dá tříbit. Ještě důležitější je ale obsah, který záleží na kritikově vzdělání, jasnozřivosti i osobním postoji. To je komplexní a individuální záležitost, kterou nezajistí žádný studijní kurz.

Kdy jsi ty s kritikou začala a co tě k tomu přimělo? Byl to přirozený vývoj – když je člověk kunsthistorik a „teoretik“, musí psát – to je jeho povolání. Když vás zajímá současné umění a začnete se v něm pohybovat, píšete o současném umění – a protože to se nedá uchopit uměleckohistoricky, musíte to uchopit kriticky. Takže jsem začala ještě na fildě.

Několik tvých textů najdeme na artalku, kam jinam píšeš a jakým jiným aktivitám se profesně věnuješ? Zatím jsem toho zase tolik nepublikovala. Kromě artalku třeba ve Flash Artu, A2, Art+Antiques. Taky jsem psala pár textů k různým výstavám a do katalogů Šalounova ateliéru AVU. No a teď pozvolna začínám pracovat na diplomce. Hodně pozvolna. Taky už jsem připravila pár výstav; už delší dobu se věnuju projektu „NIKA – malá galerie VŠUP“, který jsem iniciovala jako platformu pro svoje spolužáky a do kurátorství bych určitě ráda „fušovala“ dál. Přednáším ve Veletržním paláci a pracuju pro Nadaci Prague Biennale. Takže jsem takový ten klasický prekarizovaný hybrid.

A z druhé strany: jaké kritiky a v jakém periodiku tě baví číst? Průběžně pročítám klasický sortiment – artalk, A2, Art+Antiques, Flash Art, zřídka Atelier, někdy i recenze v denním tisku, když mě něco zajímá. Musím přiznat, že ze zahraničních periodik čtu jen Flash Art International, což bych měla určitě napravit. Obecně mě baví zejména kritiky na výstavy (ale to může platit i o knihách, akcích...), které jsem už sama viděla nebo se na ně můžu jít podívat následně. Díky tomu můžu porovnávat vlastní zkušenost se stanovisky někoho jiného. Když vznikne třeba dokonce nějaká polemika, je možné porovnávat víc názorů, je to vůbec nejlepší. Ale to se bohužel moc často neděje.

Podobnou otázku dostal Ivan Mečl. Karina Kottová se jej v A2 ptala, zda čte pravidelně texty, které vycházejí o umění. Odpověděl že čte, ale že se mu nelíbí, že odborné časopisy jsou často ovlivněné tím, jaké zájmové skupině se snaží vyjít vstříc, nebo ekonomickou sílou inzertní části. Co si o tom myslíš ty? Odborné časopisy... ono je to těžké. Za důsledně odborný časopis o umění můžeme u nás považovat akademické Umění a v oblasti současného umění snad právě Umělce. U ostatních periodik bych to brala s rezervou. Každopádně v našich poměrech není příliš periodik o umění, ani se jich mnoho nemůže uživit, takže každé volí určitou strategii pro přežití: multikulturní záběr, novinový formát, čtvrtletní periodicita, fúze volného umění s informacemi o trhu a starožitnostech… V konečném důsledku nefunguje ideálně ani jedno. Mluvíme-li o tištěných periodikách, je zásadní otázkou aktuálnost, která je pod tlakem internetu, a zároveň hodnota časopisu jakožto artefaktu – jako předmětu s jistou vizuální úpravou, který si člověk chce koupit a nechat. Myslím, že česká periodika po těchto stránkách moc dobře nefungují a to, co je tedy jedině může zachránit je úroveň a atraktivita obsahu.

Nejen v souvislosti s doprovodným programem k ceně Věry Jirousové proběhlo několik diskuzí o tom, co by se ve výtvarné kritice mělo změnit. Co je tím nejpalčivějším problémem podle tebe? Tady se asi dostáváme zase na začátek – co je kritika, co je recenze atd. Myslím, že kritika by si měla odpustit dlouhé líčení a popisování a měla by vytvořit analýzu, která dílo zasadí do kontextu a „otevře ho“ a následně vysloví hodnocení. Osobně mi chybí víc negativních kritik (byť si nemyslím, že úkolem kritika je být a priory negativní, najít nějakou „chybu“), konstruktivně negativních kritik, které se nespokojí s paušálním odmítnutím „z principu“ nebo s výtkami na konto instalačního řešení a popisek. Taková kritika samozřejmě zcela zásadně chybí především v běžných médiích. A přitom je tolik potřeba komunikovat s diváky, zaujmout je a kultivovat. Nezájem veřejnosti je pro umění obrovský problém, a o to říkám i navzdory přesvědčení, že jisté roviny umění budou vždycky svým způsobem elitní.