Romové a paměť

V Pardubicích budou občané volit, jak vzdát hold letci Janu Kašparovi, v Českých Budějovicích radnice řeší, co s darovanou sochou Přemysla Otakara II. a v Brně se přou, zda je vítězný návrh na pomník obětem holokaustu plagiát nebo není. Probíhající debaty o památnících na Moravě i severu a jihu Čech ukazují, že tu je potřeba vizualizovat paměť a jak málo si s tím víme rady. Otázek se kolem těchto chystaných vstupů do veřejného prostoru rojí čím dál víc.

Památník romským a sintským obětem v Berlíně

S pamětí a vzpomínkami je to vždycky těžké. Nejsou vidět, dají se jen špatně porovnávat, přesto máme potřebu je vyjádřit a sdílet. K tomu by měly sloužit památníky i pomníky. Příklad Německa, které má díky své historii nepoměrně víc problémů vyrovnávat se s vlastní historií než Česko, nám může poskytnout nejen inspiraci ohledně tématu, ale i prostor k zamyšlení se nad používaným názvoslovím. V němčině totiž fungují dva pojmy das Denkmal a das Mahnmal (nutno dodat, že nejde o striktní rozdělení). První označuje buďto obecně místo, na němž jsou zpřítomňovány vzpomínky, stopy minulosti i paměti (což není vždy totéž), především se ale das Denkmal používá pro pojmenování takových míst, na nichž vzpomínáme pozitivně, tedy na hrdiny, mučedníky, dobré skutky či vítězné bitvy. Das Mahnmal pak označuje v první řadě místa vzpomínání na negativní, nehezké či bolestivé momenty dějin. První pojem se dá přeložit jako památník (tedy to co si chceme zapamatovat), druhý jako pomník (na co bychom neměli zapomenout). Domnívám se, že vyjasnění pojmů nám může pomoci k vyjasnění dojmů a tedy i k eliminaci některých nedorozumění.

I v našich dějinách jsou samozřejmě události, na které je dobré vzpomínat i ty, na které by se nemělo zapomenout, čemuž by měla odpovídat podoba případné výtvarné realizace. Že dnes již nemusí mít památníky podobu figurální nebo dokonce ani předmětnou se už psalo (více zde a zde). Jakou funkci však pomníky a památníky mají a proč není jedno jak vypadají a co říkají? Právě proto, že svým způsobem fungují jako indexy minulosti, jako styčné body paměti a současnosti, jsou politickou manifestací historie v přítomnosti. Tento obraz toho, co bylo je však velmi náchylný k manipulaci, jíž podléhá vědomě, ale občas i nevědomky, právě díky nutnosti ono nehmotné, často nesdělitelné zviditelnit, vizualizovat.

Památník v místě koncentračního tábora v Letech

U nás, stejně jako v Německu, je důležitým orientačním bodem paměti národa (i mnohých míst) druhá světová válka. Pietní akce k připomínce 70. výročí deportace Romů z koncentračního tábora v Letech u Písku do Osvětimi, která proběhla 13. května, nabízí téma pomníku, jenž na adekvátní zpracování teprve čeká. Právě v souvislosti s tímto konkrétním příkladem se nabízí srovnání se situací kolem pomníku Romů a Sintů zavražděných během období nacismu (od 80. let se v německo-jazyčném prostoru používá výhradně toto označení), který byl slavnostně odhalen na podzim 2012 v centru Berlína. Peripetie kolem stavby byly s výše zmíněnými českými debatami do jisté míry podobné, přesto minimálně ve výsledku i míře diskuse odlišné. V roce 1982 byli poprvé Romové a Sintové rozpoznáni jako samostatná skupina obětí holokaustu, v roce 1997 prohlásil tehdejší německý prezident Roman Herzog, že zločin na Romech a Sintech je srovnatelný s tím spáchaným na Židech.

V roce 1992 bylo německou vládou odsouhlaseno vybudování samostatného pomníku (tedy nikoliv přidružení pod jakýsi obecný pomník obětem holokaustu). Průtahy kolem výběru místa a kolem rozhodovacích kompetencí o podobě a textech zde prezentovaných odsunuly počátek prací až do roku 2007. Zástupci Rady německých Romů a Sintů, v jejichž čele stojí aktivista Romani Rosa, vyzvali(!) k provedení známého izraelského umělce Daniho Karavana, který v Německu realizoval již na dvě desítky pomníků nejen holokaustu, ale i soch a environmentálních instalací ve veřejném prostoru. Otázka proč má podobu pomníku určovat ne-Rom přitom pro zástupce menšiny nebyla tak důležitá jako potřeba, aby pomník byl kvalitní, protože konec konců právě objekt sám je to, co zůstane. Paměť je křehká záležitost, se kterou je nutné pracovat citlivě. To Dani Karavan prokázal při práci na podobných zadáních, nejen v Německu, již mnohokrát. Důležitá je tu tradice, symboly a odkazy na prožitá utrpení.

Památník romského holocaustu v Hodoníně u Kunštátu

Pomník má podobu uzavřeného intimního prostoru, umístěného vedle budovy Reichstagu v parku Tiergarten, jemuž vévodí vodní nádrž, ve středu leží na trojúhelníkovém podnose denně čerstvá květina, kolem pomníku je vytesána báseň. Uzavřenost prostředí symbolizuje komunitní charakter tradiční romské společnosti, trojúhelník pak utrpení holokaustu (Židé museli nosit na oblečení žlutou Davidovu hvězdu, Romové pak černý a homosexuálové růžový trojúhelník). Voda, která se díky černému podkladu zdá bezedná, tvoří jednak pocit nejistoty a tajemství zároveň, ale také zrcadlí vše, co se kolem děje: návštěvník se díky odrazu ve vodní hladině stává součástí díla, jehož atmosféru snadno nasaje. Kolem jsou rozmístěny dlažební kameny se jmény všech koncentračních táborů, kde byli Romové a Sintové internováni (tedy i Hodonín a Lety). Celková podoba nedrásá emoce: jde o (vzhledem k poloze dosti překvapivě) tiché místo pro meditaci nad minulými, ale i současnými osudy romské menšiny v naší společnosti.

Mohl by i u nás stát pomník romským obětem holokaustu v centru hlavního města − třeba někde v pražské obdobě parku Tiergarten, totiž na Petříně (například poblíž již existujícího Zoubkova pomníku obětem komunismu)? Domnívám se, že ne. Současná politická a sociální situace Romů u nás odpovídá situaci pomníku v místě koncentračního tábora v Letech, ale klidně i v Praze: tváříme se, že není potřeba se tím zabývat. Iniciativa i peníze by musely vyjít odjinud, český stát se nechce příliš prezentovat jako anti-rasistický, pro-romský atd, jako ten německý (premiér Nečas sice navštívil Lety, ale pro jistotu nikoliv v den výročí 13. května, nýbrž 9. července). Například v srpnu 2012 byl otevřen pomník v místech dalšího koncentračního tábora v Hodoníně u Kunštátu, který má podobu zrekonstruované původní budovy s expozicí informující o historii místa i osudů Romů, jehož slavnostního zpřístupnění se zúčastnil alespoň Ministr školství Per Fiala. Světlá výjimka, kterou se podařilo prosadit, pravděpodobně i díky tomu, že se nejedná o lokalitu v centru velkého města.

Návrh na památník židovským a romským obětem holocaustu v Brně a památník Law Enforced Memorial v Minnesotě

Jiný chystaný moravský pomník holokaustu (věnovaný tentokráte i židovským i romským obětem), v Brně na náměstí 28. října (tedy také mimo centrum), totiž provázejí problémy od počátku (opakovaná soutěž, bezdůvodné přerušení komunikace se zástupci obou skupin obětí a navrch ještě skandál s možným plagiátorstvím pomníku, který jakoby z oka vypadl minnesotskému Pomníku ochráncům práva padlým ve službě vlasti (LEMA), poslední zprávy mluví o expertním posouzení odlišnosti). Alarmující a přitom typické jsou výroky zástupců města Brna: na vysvětlenou proč ve druhé porotě pro výběr podoby pomníku nejsou zástupci Židů ani Romů, odpověděla paní z magistrátu, že nebylo žádoucí, aby v nové porotě zasedli lidé zatížení výsledky minulé soutěže (zdroj zde).

Oběti jsou zkrátka u nás obětmi, chápeme je jako na cosi minulého (od slova minout) bez vztahu k dnešku, paměť tu není chápána jako něco stále přítomného, co má i kolektivní rovinu, která je stejně důležitá jako ta osobní. A o tu je také potřeba vědomě pečovat, protože pomníky a památníky toho na nás mohou prozradit víc, než si myslíme.

 

 

 

 

Anežka Bartlová | Anežka Bartlová (*1988) je šéfredaktorkou Artalku. Vystudovala Dějiny umění na FF UK a UMPRUM a doktorát získala na KTDU Akademie výtvarných umění v Praze. Je editorkou knihy Manuál monumentu (UMPRUM, 2016). Podílela se na běhu INI Gallery a Ceny Věry Jirousové (2014–2016). V letech 2016 až 2019 byla interní redaktorkou časopisu Art+Antiques, 2018–2022 pracovala v redakci akademického časopisu Sešit pro umění, teorii a příbuzné zóny. Anežka Bartlová je členkou Spolku Skutek, solidární platformy pro komunikaci uvnitř i vně umělecké scény, členkou Feministických (uměleckých) institucí a iniciativy Nadšením nájem nezaplatíš.