Spokojenost a hledání

Nad výstavou Dokonalost, představující tři mladé Slovenky v prostoru bývalé bohnické prádelny, se zamýšlí Michal Novotný. Možná ještě důležitější než postřeh, že na Slovensku se na rozdíl od Čech zrodila silná generace žen umělkyň, jsou otázky, které si Novotný klade v souvislosti s existencí samotného výstavního prostoru v daných podmínkách na okraji Prahy.

Kritika výstavy, která si bere za téma dokonalost a selhání je obtížná. Přesto, že je samozřejmě otázkou do jaké míry lze bojovat za mír nebo souložit za panenství, i naprosté pochybení vzhledem k vytyčenému cíly by zde bylo jaksi obhajitelné jako správné a programové. Přesto však není výstava kurátorky Zuzany Jakalové pouhou kurátorskou piruetou znemožňující ji jakkoliv uchopit.

Jakalová na výstavu pozvala tři slovenské umělkyně. Mira Gaberová získala posledního Oskara Čepána, Katarína Poliačiková má za sebou nedávnou výstavu v galerii Jiří Švestka Berlín a nejmladší Kata Mach, která možná bude v Čechách známá více jako Katarína Morháčová, vystavovala například v Bratislavském Tranzitu nebo pražské Futuře. Obě starší umělkyně vystavují pouze jedno dílo. Kata Mach má na výstavě práce dvě. Všechny čtyři příspěvky se zdají být poměrně jasně čitelné, ať již je to romantická jednoduchost Poliačikové, subjekt a kontext Gaberové nebo exhibicionismus Katy Mach.

Přestože o portfoliu Gaberové asi nelze říci, že by bylo lepší než to Poliačikové nebo Mach, pravděpodobně má nejvíce rovin čtení. Právě pozice mezi přímočarostí Katy Mach a sice jinou, ale stále přímočarostí Kataríny Poliačikové, poté tuto mnohovrstevnatost videoinstalace Som, aj keď niesom poněkud zplacaťuje a jak řečeno výše zpřímočaruje. Na druhou stranu uvědomění si, že práce Gaberové je vlastně přes určitý pocit stability ve své komplexitě nejkřehčí možná za tuto oběť stojí.

Ve své sérii balancování na meteoritech Katarína Poliačikova velmi dobře zvládá vybalancovat svoji romantickou absurdní křehkost, aniž by spadla směrem k patosu. To se bohužel nedá říci o další sérii a instalaci, kdy umělkyně a její dlouho ztracená sestra fotí každý den ve stejnou minutu slunce, která byla společně s meteority vystavena na samostatné výstavě Poliačikové v Berlíně. Přestože se tak můžeme domýšlet, proč se v pražské výstavě kurátorka a umělkyně rozhodly fotografii promítat, když je u ní materialita tisku vzhledem k nedokonalé montáži poměrně důležitá. Nakonec to však podobně jako jiná selhání nevadí. Samotný výběr totiž převažuje.

Asi nebo spíše samozřejmě nejvýrazněji působí dvě videa Katy Mach. Je tomu tak kvůli jejich hlučnosti, ráznosti, vulgaritě a trapnosti, tedy mechanismům se zaručeným emotivním účinkem. Kata Mach je však používá velmi dobře. I když I don’t give fuck patří ke každé hollywoodské rebelce stejně jako tanec v obýváku ke každé hollywoodské popelce, Kata Mach je ztvárňuje nějak skutečněji. Otázky po drobných nedokonalostech v kostýmech, přehrávání, stejně jako účast kurátorky ve zpívajícím videu tak opět odpadají. Doufejme jen, že se Kate Mach podaří budovat dále na své nesnesitelné osobnosti, aniž by začala nudit. Mimo to, že je tak výstava s účastí čistě ženské sama o sobě sympatická, ukazuje, že na Slovensku zcela přebírá otěže silná generace umělkyň. Což se bohužel o Čechách alespoň prozatím říci nedá.

Co se instalace týče, Jakalová se na výstavě rozhodla použít pouze projekce a to navíc na vekoformátových malířských plátnech. Doufejme, že se nám kurátorka nesnažila říci něco o videu jako o dnešní malbě a že se tak rozhodla proto, že instalace v prostoru prádelny takto velmi dobře funguje. Možná funguje i nejlépe, neb prostor je v takovém stavu, že jeho ponoření do tmy je asi jediným možným východiskem. Prostor je to totiž obrovský, ale pro současné umění se nehodí. Snad pro projekty site specific, ale i ty už musí být postindustriálními místy a opadanými dlaždičkami unaveny.

Hlavním esem Prádelny Bohnice pro přiznání grantové podpory i pozornosti diváků bezpochyby je pozice na periferii města. Právě tam by určitě nové projekty měly mířit, otázkou však je, jestli má smysl provozovat ambiciozní galerii s kvalitním programem v ruině, ztracené uprostřed areálu léčebny, kdy i pro místní, bude cesta za uměním pěším výletem. Pokud prádelnu nakonec vůbec najdou. Toto rozhodnutí leží také právě na Zuzaně Jakalové, tentokrát jako jedné z hlavních představitelek sdružení Prádelna Bohnice.

Jako kurátorce této výstavy se jí však možná nevědomky ale zároveň zcela v duchu projektu povedla jedna hezká ilustrace. Dát dohromady výstavu na tak hluboká a závažná témata jako je dokonalost je velmi ambiciózní projekt. Jakalová je bezpochyby nenaplňuje. S třemi umělci a čtyřmi díly ostatně ani nemůže. Nicméně představuje nám tři výrazné osobnosti, jejichž výběr na společnou výstavu přes určité konflikty, které jsou vlastně nakonec zajímavé, funguje. Jako kurátorka tak vzhledem k tématu selhává. Zároveň však představuje divákům funkční výběr kvalitních umělců, což by možná mělo být prací kurátorky ještě více.

_____________________________________________________________

Dokonalost / kurátorka: Zuzana Jakalová / Prádelna Bohnice / Praha / 11. 4. - 5. 6. 2013

 

 

 

Michal Novotný | Narozen 1985, studoval dějiny umění a filosofickou antropologii na UK v Praze. Pracoval jako novinář v Mladé frontě DNES, nezávislý kurátor a umělecký kritik. V letech 2011 až 2018 byl ředitelem Centra pro současné umění Futura v Praze. Od roku 2016 vede s Jiřím Černickým ateliér malby na Vysoké škole uměleckoprůmyslové. Stejný rok obdržel Cenu Věry Jirousové v kategorii etablovaný kritik. V letech 2016 až 2018 spolupracoval jako externí kurátor s ostravskou galerií Plato. Od ledna 2019 působí jako ředitel Sbírky moderního a současného umění v Národní galerii v Praze.