Artalk.cz

Nástup postsekulární společnosti?

Nedávno vyšlé číslo Kunst und Kirche, ekumenického periodika, které se zabývá uměním a architekturou, se věnuje České republice a nejvýznamnějším počinům, jež se tu v oblasti architektury, umění a náboženství odehrávají. Je sice koncipováno pro zahraničního čtenáře, ale vzhledem k tomu, že v českém prostředí podobně zaměřená publikace doposud ještě nevyšla, může být i pro nás proklestění se němčinou způsobem, jak si vytvořit názor na tento stále se rozrůstající fenomén.

kuk_01_2013_umschlag.indd

A co se tedy děje podle redaktorů Aloise Kölbla a Norberta Schmidta u nás zajímavého? V oblasti architektury věnují pozornost výstavbě trapistického kláštera v Novém Dvoře a kostela Církve bratské v Litomyšli, v oblasti výtvarného umění malířům Jaromíru Novotnému a Janu Knapovi. Z výstavních projektů v sakrální architektuře vybrali Galerii Na shledanou, Kapli Liběchov a intervence u Nejsvětějšího Salvátora. Shrnutí duchovních či náboženských tendencí v současném umění ve dvacátém a jednadvacátém století v Čechách a na Moravě se věnuje Pavla Pečinková a Rostislav Koryčánek. Do vztahu náboženství, církve a státu v České Republice uvádí rozhovor s profesorem Tomášem Halíkem a kardinálem Dominikem Dukou a číslo je doplněno o rozhovory s architektem Josefem Pleskotem a umělkyní Adrienou Šimotovou.

Časopis se zabývá nejkvalitnějším uměním a architekturou a snaží se na těchto příkladech odhalovat projevy postsekulární společnosti v Čechách. Termínem postsekulární se označuje společnost, ve které se různá náboženství a jejich hodnoty opět stávají důležitými faktory veřejného života. Redaktoři časopisu zastřešili termínem „postsekulární“ tendence a situace současného umění, kde se podle nich tato otevřenost spiritualitě, transcendenci projevuje. I přes to, že si tato publikace vzala za cíl v této oblasti zmapovat to nejvýznamnější, staví se k situaci v České republice velmi kriticky. Stranou nechává „křesťanské umění“ a věnuje se touze umělců a společnosti po duchovním přesahu vzniklé z jejich vnitřní potřeby, tedy touhy po něčem spirituálním, kde umění hraje roli zprostředkovatele jejího hledání a nalézání.

Rostislav Koryčánek to ve svém textu „Gott in der Kunst in einem gottlosen Land“ dokládá, když popisuje využívání křesťanské tématiky v umění jako nalézání ztracené identity krajiny a hledání identity vlastní, do které křesťanství historicky patří i v tak ateistické zemi. Proto v časopise našel své místo i rozhovor s Janem Freibergem, iniciátorem Galerie Na shledanou v prostorách smuteční síně na Volyňském hřbitově. Síň byla postavena koncem osmdesátých let se záměrem o desakralizaci pohřbu a odstranění smrti ze života společnosti. Dnes se díky prezentaci umění, vycházející z přirozené reflexe místa, stala pravým opakem, místem, kde se umění i smrt stávají součástí veřejného života a veřejného prostoru.

Milena Bártlová se zabývá otázkou církevních „restitucí“ z pohledu vztahu společnosti a církve. Právě nevyřešený spor o vlastnictví má za důsledek stav mnohých sakrálních památek. Není-li majitele, není ani správce. Jedni z mála, kdo jsou ochotní do těchto památek investovat, jsou místní občanské iniciativy, které se snaží zachovat identitu krajiny domova, a které jsou bezesporu dalším projevem (doufejme že nastupující) postsekulární společnosti. Na intervenci v kapli Sv. Ducha v Liběchově Petr Tej popisuje, jak aktivita umělců upozorňuje na konkrétní místo, aby nevymizelo z paměti. Alternativní využívání památek je velmi aktuální téma, pro nějž ještě neexistuje řešení. Při vnímání architektury upřednostňujeme její funkci před formou, proto se sakrální památky snažíme využívat v oblasti kultury.

Jestli je však pro kulturu vhodná i jejich forma, je otázkou každého konkrétního případu. Upozornit na kvalitu památky, na její genius loci a pořádat v ní občasné akce může jako dočasné řešení fungovat v případě Liběchova, i mnohých dalších míst. Co si však počít s památkami v centrech měst či vesnic, které by měly být středem veřejného života? Je asi jasné, že se u takové stavby nedá čekat dvacet let na její využití, nebo na ni pouze upozorňovat. Centrum musí být živým a fungujícím organismem. V této souvislosti si Rostislav Koryčánek všímá podobného postavení křesťanství a současného umění v České republice. Píše, že nejsou schopné oslovit větší skupinu společnosti, aniž by rezignovaly na svoji kvalitu. V přemýšlení o alternativním využití sakrálních památek se tedy asi nemůžeme ubírat směrem vysoké kultury, která by byla hodná kvalitě stavby.

Zabýváme-li se však projevy nástupu postsekulární společnosti, můžeme si v předchozí větě klidně dovolit použít slovo zatím. Vytvoří-li si naše společnost ve svém systému fungování nějaké vyšší hodnoty, přijme i jejich zprostředkovatele, či tvůrce. Podle tohoto čísla Kunst und Kirche a jím vybraných příkladů to vypadá, že by se těmito tvůrci a zprostředkovateli přeci jen umění a náboženství mohly stát.

Adriena Šimotová: Tvar / 1985
Adriena Šimotová: Tvar / 1985

______________________________________________________________

Kunst und Kirche 1/2013: Postsäkular. Zum Beispiel Tschechien. Springer – Wien – New York / redaktoři: Alois Kölbl a Norbert Schmidt / autoři a respondenti: Milena Bartlová, Dominik Duka, Jan Freiberg, Tomáš Halík, Klára Jirsová, Rostislav Koryčánek, Alois Kölbl, Stefan Kraus, Pavla Pečinková, Norbert Schmidt, Adriena Šimotová, Jan Skřivánek, Petr Tej, Petr Volf

 

 

 

 

 

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *