Prožít, to je oč tu běží...

Výstava probíhající v pražském Tranzitdisplay a brněnském Domě umění je až fascinujícím způsobem neuchopitelná, tekutá. Dovedeme si představit, že tekutá může být polévka, přísada na praní a dokonce i doba, ale výstava?

Tekuté je totiž samo téma, které se pohybuje na hranici života a umění, jejichž míšení je pak často nebezpečné, totiž „vybrané fragmenty archivů moravských, slovenských a maďarských autorů ve výstavě odkazují[cí] na různá společenství v rámci neinstitucionalizované kultury 70.–80. let 20. století“. Autoři výstavy podle svých slov nechtěli škatulkovat (čti omezovat) tak svobodné projevy, na nichž tentokrát (toto je již druhá část stejnojmenného projektu prezentovaného vloni v Bratislavě) sledují vnímání a prožívání času.

Jak tedy přistupovat k přehlídce záznamů (většinou jde o fotografie či krátká videa) aktivit, které byly evidentně založené na společném zážitku, ať už času či společenství jako takového, který je nenávratně pryč? Nezbývá než se nechat unést živelností akcí a nadšením ze hry. Intuitivní kurátorství vyžaduje empatické návštěvníky.

Hra je společným principem většiny prezentovaných setkání, kdy se jedná o konání blízké životu, ale přeci odlišné (Poslední Oběd, Čierne diery – čistička odpadních vod Vrakuňa, Velký badmintonový turnaj Praha-Brno-Žabčice). Jenže každá hra má svoje pravidla, bez nichž by se od života nepoznala a tedy by nebyla hrou, ale životem. Tak vznikly i prezentované dokumentace akcí, účastníci nechtěli zapomenout, chtěli okamžiky či atmosféru uchovat, zaznamenat, moci si později připomenout ony neobvyklé podmínky, v nichž se akce odehrály. Tento aspekt, domnívám se, autoři výstavy Daniel Grúň, Barbora Klímová a Filip Cenek trochu podcenili. Návštěvník je obklopen fragmenty archivů, v nichž se chce zorientovat, ale expozice bez jasných pravidel příliš připomíná život sám. K tomu by právě škatulky (nebo lépe řečeno kategorie a zařazení do kontextu) pomohly. Intuitivní kurátorská práce je naprosto na místě (ne jen díky dlouhodobému kontaktu kurátorů s umělci), i tak by zde ale měl být příslib, že nám ponor do hlubin osobních archivů něco přinese.

Investované riziko se ale naštěstí v případě výstavy Navzájem vyplatí. Prožívání situací a happeningů v rámci různých společenství je dnes velmi aktuální (stačí odkázat na knihu Jana Zálešáka Umění spolupráce (2012), kde se zabýval analýzou tohoto tématu na současné umělecké scéně), takže srovnání s nepoměrně živelnějšími kořeny společenství má své opodstatnění.

Neoficiální neinstitucionalizované umění 70. a 80. let mělo díky nebezpečí problémů se státem na jedné straně jakýsi automatický punc autenticity, na straně druhé zde byla větší uzavřenost, patrná i z dokumentace. Přesto u akcí jako třeba Strom – The Tree Event (1974) nebo Neolitická malba (1976) je patrný neoddiskutovatelný umělecký průběh i výsledek.

Sami kurátoři zvolili jako formu podstatné části textu doprovodné brožurky dialog, tedy jakousi hru navážno: dialog jako interaktivní, souřadná (oba mluvčí mají stejnou roli) forma komunikace (primárně verbální, později zapsaná), kde nejde o předávání informací, ale o jejich sdílení a konfrontaci. Podobně bychom mohli přistoupit i k výstavě samotné: nejde jí to zprostředkování informací, ale o sdílení pocitu svobody (ač omezené nesvobodou doby a umožněné tak pouze nedostupností lokalit, kde se akce konaly) a radosti z konfrontace.

Ono Navzájem z názvu výstavy odkazuje k určitému Teď, ale stejně tak i k Tady- tedy k času i místu, které obýváme My. Obojí se neustále přelévá a samo sebe znovudefinuje s výměnou lokalizace i mluvčích samých. Co zůstává je prožitek společenství.

______________________________________________________________

Navzájem: Společenství 70. a 80. let / kurátoři: Filip Cenek, Daniel Grúň, Barbora Klímová / tranzitdisplay / Praha /  22. 3. - 2. 6. 2013

Navzájem: Společenství 70. a 80. let / kurátoři: Filip Cenek, Daniel Grúň, Barbora Klímová / Dům umění města Brna / Brno /  37. 3. - 19. 5. 2013

 

 

 

 

 

 

Anežka Bartlová | Anežka Bartlová (*1988) je šéfredaktorkou Artalku. Vystudovala Dějiny umění na FF UK a UMPRUM a doktorát získala na KTDU Akademie výtvarných umění v Praze. Je editorkou knihy Manuál monumentu (UMPRUM, 2016). Podílela se na běhu INI Gallery a Ceny Věry Jirousové (2014–2016). V letech 2016 až 2019 byla interní redaktorkou časopisu Art+Antiques, 2018–2022 pracovala v redakci akademického časopisu Sešit pro umění, teorii a příbuzné zóny. Anežka Bartlová je členkou Spolku Skutek, solidární platformy pro komunikaci uvnitř i vně umělecké scény, členkou Feministických (uměleckých) institucí a iniciativy Nadšením nájem nezaplatíš.