Jednoduché riešenie, ktoré môže fungovať

Prvého júna sa začne v Benátkach 55. bienále výtvarného umenia. Česko-slovenský pavilón sa tento rok predstaví tým, že bude rýdzo česko-slovenský: slovenská umelkyňa Petra Feriancová, český umelec a kurátor Zbyněk Baladrán a Čech so slovenskými koreňmi Marek Pokorný. Do Benátok ich poslala komisia, ktorej členov sme sa spýtali na priebeh hodnotenia prihlásených projektov.

Do výberového konania sa prihlásilo spolu dvadsať projektov. Komisia, ktorá projekty hodnotila mala k dispozícii powerpointovú prezentáciu aj fyzicky 20 projektov prihlásených umelcov alebo kooperácií (viac tu). Do záverečného hodnotenia boli väčšinou členov komisie postúpené projekty:

1.  Milan Adamčiak (kurátor Michal Murín): Altruism as Arttruism as Art – archív Milan Adamčiak 2. Petra Feriancová a Zbyněk Baladrán (kurátor Marek Pokorný): Stále to isté miesto 3. Otis Laubert (kurátor Juraj Čarný): Múzeum Otisa Lauberta 4. Jaroslav Varga (kurátorka Mira Keratová): Knižnica 29. 5. - 24. 11. 2013

Komisia, ktorá zasadala 21.11.2012, vybrala jednomyseľne projekt Petry Feriancovej, Zbyňka Baladrána a Mareka Pokorného: "Stále to isté miesto" (viac tu). Projekt bol podľa komisie najkonzistentnejší a autorský tím aj kurátorská podpora dávajú záruku profesionálnej realizácie. Interview sa zaoberá otázkami týkajúcimi  sa názorov na bienále vo všeobecnosti  a výstavné projekty podané na 55. bienále výtvarného umenia v Benátkach 2013. Z členov komisie sa v interview vyjadrili: Ondřej Chrobák, Lucia Gavulová, Václav Magid, Monika Lopušanová a Stanislav Stankoci.

______________________________________________________________

Ako hodnotíte posledné projekty, ktoré sa zúčastnili výberového konania na prehliadku bienále výtvarného umenia v Benátkach 2013?

Ondřej Chrobák: Jak je bežné u „otevřených výzev“, je kvalita projektů velmi různorodá. Do realné úvahy připadalo maximálně šest projektů. Užší finále se odehrálo mezi čtyřmi z nich. Žádný z nich pro mě nebyl „láska na první pohled“. Zajímavé bylo, že hned několik projektů využívalo metodu či jazyk „archivního obratu“. V některých případech to vyznívalo křečovitě, povrchně či přímo vypočítavě.

Lucia Gavulová: Viacero z nich bolo zaujímavých a hodných povšimnutia.

Václav Magid: Převládala (neúspěšná) snaha vycucat si z prstu nějaký další důvod, proč vystavovat na Benátském bienále, kromě (pochybné) možnosti zvýšit si prestiž ve světě umění. Nudné, redundantní, vyspekulované umění. Jen pár projektů bylo zajímavých, téměř výlučně od již zavedených autorů, i ty ale odrazovaly křečovitým roubováním specifických rysů tvorby dané osobnosti na formát Benátského bienále. Rozpor mezi výzvou překročit sama sebe a snahou znova prodat to, co se už osvědčilo. Ambice bez sebevědomí.

Monika Lopušanová: Boli rôznorodé, čo do kvality i kvantity, navrhnutých tém, spôsobov a možností ich realizácie. Ale tak to má byť, aby mohli byť vzájomne konfrontované.

Stanislav Stankoci: V rámci môjho očakávania, hlavne však určitých kritérií kladených na projekty takéhoto druhu, neboli prezentácie väčšiny projektov dobre spracované a viac či menej vo mne vyvolávali rozpaky či pocity neistoty. Myslím však, že dosiahnutie takéhoto stavu autori prihlásených projektov nesledovali. Hlasovaním porota rozhodla, že do záverečného kola vyhodnotenia postúpili štyri projekty, dva z nich som vnímal ako veľmi vyrovnané a to najlepšie, čo výzva súťaže k bienále vygenerovala (autorské tímy Feriancová / Baladrán / Pokorný a Laubert / Čarný).

Petra Feriancová, An Order Of The Things II, 2013, vizualizácie: Studený architekti

V čom konkrétne vás zaujal víťazný koncept?

OCH: Práce s osobním „archívem“ Petry Feriancové v jejím a Baladránově podání mi přišla velmi autentická. Neplatí pro ní to, co jsem zmínil v předchozí odpovědi. Rozvíjí dlouhodobý zájem či obsesi obou umělců, v prvním případě o téma a v druhém o médium. Také na otázku, jestli dokáže zaujmout specifické bienálové publikům, jsem si dokázal odpovědět kladně.

LG: Mal najmenej nedostatkov, ak sa zohľadnilo všetko, čo sa pri hodnotení projektu a možností jeho úspešnej realizácie z hľadiska výberových kritérií zohľadniť malo.

VM: Vítězný projekt se oproti většině ostatních vyznačoval relativní lehkostí. Jednoduché řešení, které může fungovat. Sázka na jistotu jak pokud jde o metodu práce (archiv, interpretace), tak pokud jde o osoby umělců (alespoň v případě Baladrána). Nic extra zajímavého, ale aspoň to nebude ostuda. Místně specifický charakter projektu trochu odrazuje, ale pořád lepší, než se snažit o vývoz domácích témat: raději vystupovat jako etnografové, než jako zkoumaní exoti.

ML: Kvalitou spracovania výstavného projektu, vysporiadania sa s ideou, spôsobom prepojenia minulosti, súčasnosti a prísľubom a vyjadrením posolstva a určite aj zárukou autorského a kurátorského tímu.

SS: V zmysle jeho popisu – konceptom dvojúrovňového elastického rozvíjania a interpretácie javov, priamo či nepriamo spojených s Benátkami, ktoré môžu skončiť alebo sa stratiť kdekoľvek, prípadne sa vrátiť do pôvodnej pozície…

Ako vidíte budúcnosť Benátok? Je to stále jedna z najvýznamnejších prehliadok súčasného umenia?

LG: Dnes už ťažko s určitosťou hovoriť, ktorá z prehliadok súčasného umenia je viac či menej významná a prečo. Budúcnosť Benátok vidím v nadväzovaní na tradíciu najstaršej bienálnej prehliadky na svete.

VM: Stále je. Zdá se mi, že to, co ztrácí význam (v důsledku zmnožování výstav formátu bienále), nejsou Benátky, ale samotný formát „nejvýznamnějších přehlídek“. To může mít pozitivní důsledky, třeba, že konečně přestaneme řešit bezobsažnou problematiku „nejvýznamnějších“ a „méně významných“ přehlídek (a toho, kdo se kam dostal a co to pro jeho kariéru / pro naši mezinárodní prestiž znamená) a zaměříme se na zajímavější otázky – třeba po významných tématech, problémech, přístupech...

ML: Podľa mňa áno.

SS: Myslím, že benátske bienále nie je len prehliadka súčasného umenia a o jeho ďalšom osude rozhoduje príliš veľa faktorov a príliš málo ľudí.

Ako hodnotíte názov a tému Il Palazzo Enciclopedico / The Encyclopedic Palace od hlavného kurátora Massimiliana Gioniho?

LG: Názov sa mi páči, hodnotiť samotnú tému by som si trúfla asi až v kontexte s videným a zažitým na samotnom bienále.

VM: Kladně. Encyklopedie mám odmalička rád, paláce také. Obojí je přitažlivé svou nevyčerpatelností – stále narážíte na nová a nová zajímavá hesla, objevujete nové a nové sály s odlišnou výzdobou. Můžete z toho mít komplexní estetický zážitek: krása detailu plus vznešenost celku. Na textu k výstavě je sympatické, že spojuje ideál smíření univerzálního a partikulárního s postavou excentrika: tím se hlásí k tradici, jež vidí roli umění v udržování neuskutečnitelného ideálu smíření uprostřed nesmířenosti. Totéž mě ale zároveň i odrazuje jako další forma kurátorského alibi: v rámci encyklopedie lze vystavit vše, ničeho se tím ale nemusí dosáhnout, protože úspěch je předem prohlášen za nerealizovatelnou utopii.

ML: Jej výstupom môžu veľmi zaujímavé, netradičné a inšpiratívne výstavné projekty.

SS: Zrejme pôjde o pokračovanie večnej túžby obsiahnuť vesmír v sebe aj mimo seba. Dúfam len, že to nebude mať patetický charakter, ale bude to skutočnou reflexiou stavu sveta, v ktorom sa nachádzame.

Ako si vysvetľujete druhýkrát sa opakujúci jav prezentácie slovenskej umelkyne v doprovode s českým umelcom? (Ilona Németh a Jiří Suruvka, Pozvanie na návštevu, 49. bienále v Benátkach v roku 2001).

OCH: Je to zajímavé možna o to víc, že v Čechách panuje přesvědčení, že na Slovensku je kurátorství a historie umění výhradní doménou žen.

LG: Neuvažujem nad tým v súvislostiach nejakého javu – zakaždým sa hodnotia konkrétne prihlásené projekty.

VM: Myslím si, že u komise podruhé podvědomě zafungovalo patriarchální a kolonialistické vnímání vztahu našich dvou zemí, kdy chápeme Čechy jako aktivního, intervenujícího může, a Slovensko jako pasivní, podrobovanou ženu: Sůruvka penetrující soukromé prostory Németh svými obrazy s popkulturní ikonografií; Baladrán coby dovedný interpret, který uspořádává emotivní a chaotický materiál Feriancové do racionální struktury.

ML: Projekt prezentovaný na BB má byť o kvalite projektu, ktorý má danú krajinu reprezentovať, nie o národnostnom zložení jeho realizačného tímu.

SS: Vo všeobecnosti to vnímam ako potvrdenie skutočnosti, že v umení a ľuďoch, veciach a javoch s ním spojenými, neexistujú takmer žiadne hranice.

Čo si myslíte o prezentácii slovenských umelcov a umelkýň v iných národných pavilónoch?

LG: Ak sú za tým relevantné súvislosti, nemám dôvod myslieť si o tom nič negatívne.

VM: Čím více, tím lépe. Totéž platí i obráceně: bylo by dobré, kdyby v česko-slovenském pavilonu někdy vystavovali zahraniční tvůrci. Těsnější kontakty mezi pavilony různých zemí by mohly dobře ukázat, jakou ligu kdo hraje v mezinárodním kontextu. Z předchozích ročníků si můžeme vybavit podařené spolupráce pavilonů severských zemí. V našem případě by vhodným partnerem mohl být například Egypt.

ML: Ak presvedčia svojim projektom, prečo nie?!

SS: Beriem to fakticky.

Ktoré kurátorské projekty resp. umelci sa vám v minulých ročníkoch bienále zdali najkvalitnejšie / ší?

VM: Nejlepší vzpomínky mám na Szeemanovo Plateau of Humankind z roku 2002 – zřejmě proto, že šlo o první bienále, které jsem navštívil. Slunce svítilo, voda v kanálech byla mokrá, větřík vál. Jako nejpodařenější výstavní plocha v kontextu bienále mi v paměti utkvěla Akademie a jako nejsilnější tvůrce Tintoretto.

ML: Výstavný projekt Romana Ondáka – LOOP.

SS: Všetky bienále, ktoré som navštívil, vo mne zanechali stopy, ktoré sa mi po určitom čase začali a stále začínajú prelínať a permanentne vo mne vyvolávajú nové myšlienky a generujú novú skúsenosť – vnímam to ako inú úroveň ich vstrebávania.

Akého hlavného kurátora očakávate v budúcom 56. ročníku bienále v roku 2015, resp, koho by ste tam radi videli a prečo? 

VM: Bylo by dobré, aby to byl někdo z bývalého východního bloku, pokud možno představitel/ka vyloučené rasové, etnické nebo genderové menšiny. Také bychom jistě dali přednost kurátorovi, který nevystudoval estetiku nebo dějiny umění, ale má zázemí v nějaké jiné disciplíně, např. v sociologii či politologii (úplně nejlepší by ale byl informatik, biolog nebo atomový fyzik fušující do filozofie). A také mezi kurátory bienále dosud bylo dost málo žen. Ideálně tedy aktivistická lesbická odbornice přes kvantitativní výzkum pocházející např. ze Severní Osetie. Samozřejmě ale musí perfektně ovládat angličtinu, žít zároveň v několika světových metropolích, mít v malíku všechny řady Sexu ve městě a pravidelně aktualizovat svůj profil na Facebooku a dalších sociálních sítích prostřednictvím smartphonu – jinak bychom od ní přece nemohli očekávat plně profesionální výkon.

SS: V otázke bolo správne konštatované, že budúci 56. ročník bienále bude až v roku 2015.

Máte radšej „totálne otvorené“ prehliadky umenia alebo by ste nabudúce radšej navrhli spoločnú tému. Ak tému, tak ktorá je podľa vás momentálne relevantná? 

OCH: Obávám se, že ani za dva roky nebudu hlavním kurátorem benátského bienále.

______________________________________________________________

Zuzana Duchoňová

 

Maja Štefančíková | Maja Štefančíková je výtvarníčka. V umeleckej činnosti je pre ňu charakteristickým médiom procesuálna performatívna akcia. Autorka sa zaoberá spoločenskými fenomény ako sú práca, fungovanie inštitúcií či umelecká prevádzka; skúma a komentuje estetický zážitok, vnímanie a pamäť. Štefančíková je absolventkou Vysokej školy výtvarných umení v Bratislave, v rokoch 2009–2010 bola spolutvorkyňa relácie o výtvarnom umení Hore bez a v rokoch 2011 - 2016 spolupracovala online platformou pre súčasné umenie Artyčok.tv.