Artalk.cz

Mediátor lidských příběhů

Potemnělá místnost plná tlumených odrazů barevných světel a rozdílných zvuků. Centrum současného umění DOX právě hostí obsáhlou výstavu Out/Inside(rs) polského umělce Krzysztofa Wodiczka. V rámci České republiky se jedná o vůbec první prezentaci děl jinak světově proslulého autora. Wodiczko se proslavil svými velkoformátovými videoprojekcemi na architektonické fasády tematizující palčivé sociokulturní otázky a problémy. Dosud uspořádal na 80 veřejných promítání v nejrůznějších koutech světa od Austrálie přes Japonsko, Irsko, Itálii, Mexiko až po Izrael. Ve svých videích se Wodiczko zabývá především problematikou komunit, konfliktů, utlačování či obecnými poli lidské komunikace. Vstupuje tak do názorově přesně nespecifikovaného veřejného prostoru se silně emotivním sdělením. Aplikuje videa na významné architektonické monumenty, pomníky či objekty, čímž dodává dílům minulosti rozměr současnosti již jen samotným propojením dvou rozdílných časových rovin.

Krzysztof_Wodiczko_-_Zacheta_projection_2005

Ve svých pracích se umělec zabývá například výpověďmi obětí, ze kterých je vizuálně patrné pouze gesto rukou. Jindy zase pozorujeme pouze těkající oči zpovídaného, přičemž stále posloucháme jeho naléhavému příběhu. Význam a obsah rozhovoru se tím prohlubuje a zdůrazňuje se jeho váha. Dalo by se říci, že umělec v této poloze supluje určitou nefungující oblast společnosti. Wodiczko jasně vymezuje problematická témata, která prezentuje konkrétními případy a vyzvedá je tak z vrstev možného zapomenutí. Specifickým vyprávěním „obyčejných lidí“ nám přibližuje širší sociální problémy a zároveň aktualizuje vybrané objekty či stavby, na něž výpovědi promítá. Minimálně tak obnovuje funkci veřejného umění, které má v prvé řadě komunikovat s diváky a zapojovat se do širších kontextů místa a paměti. Wodiczkovo vyjádření je sice silně sofistikované, ale i velmi přístupné a srozumitelné. Nenásilně tak ve veřejném prostoru vytváří platformu pro další diskuzi. Sám tento způsob práce nazývá sociálním designem, ve kterém se jeho práce stávají zprostředkovatelem hlasu menšinových komunit, jež reprezentují a většinovou společností.

Otázka začlenění menšin v rámci široké veřejnosti je v poslední době velmi diskutované téma. Snad proto umělec na výstavě částečně zohlednil i romskou tématiku a speciálně pro tuto příležitost vytvořil instalaci ve spolupráci s romskými obyvateli Šluknovského výběžku. Novým způsobem tak přiblížil kontroverzní problematiku romských menšin v rámci naší republiky. Na sochy historicky významných osobností české historie promyšlenou technikou promítá podoby obličejů konkrétních romských dětí. Skrze osobnosti Tomáše Garrigua Masaryka, Boženy Němcové, Františka Palackého nebo Bedřicha Smetany jsou divákovi nastiňovány příběhy vypovídající o událostech proběhlých na severu Čech v roce 2011. Děti v nich přibližují své pocity z rasově motivovaných demonstrací, ale i svá obyčejná lidská přání nebo sny. Wodiczko tak upozorňuje na neustále diskutované otázky týkající se problematického postavení Romů v české společnosti, ale i v rámci českých dějin.

Krzysztof_Wodiczko_-_Ratusz_Krakow_1996

Po monumentální přehledové části koncentrující svou pozornost na Wodiczkův videoart nadchází část druhá, poněkud klidnější, představující průřez od umělcových prvotin, přes různé nerealizované nákresy až ke skutečným artefaktům. Divák má tak možnost setkat se i s druhou a tak trochu experimentální tváří Wodiczkova praktického sociálního designu. Například s návrhem vozítka pro bezdomovce, hole s displejem pro návštěvníky cizích zemí či s „mluvítkem“ pro imigranty zlepšující jejich koexistenci v cizím prostředí. Zde má divák možnost velmi adekvátním a názorným způsobem následovat umělcův vývoj. Nepříliš vhodný se pak jeví postup seznámení samotného diváka s umělcovým dílem. Vzhledem k faktu, že se jedná o vůbec první prezentaci Wodiczkova díla u nás, mohli bychom očekávat nižší úroveň obeznámenosti místního publika s touto uměleckou postavou. Tudíž řešení, které nejprve návštěvníka konfrontuje s „výsledky“ Wodiczkovy intenzivní čtyřicetileté práce a až poté s jeho počátky, je přinejmenším diskutabilní.

To je však spíše záležitostí otázek architektonických řešení dispozic samotných výstavních prostor než otázkou koncepce výstavy samotné. Dále též umístnění Wodickova dalšího díla v malé místnosti, bezpečně ukryté ve spodní části budovy, si jistě část návštěvníků ani nepovšimla. V té se nachází cyklus videí, který na sebe upozornil především v roce 2009, kdy byl součástí výstavní expozice polského pavilonu na benátském bienále. V nich je tematizován vztah pozic pozorovatele a pozorovaného, subjektu a objektu. Najednou vstupujeme do prostoru, v němž zcela jistě nevíme ve které pozici se právě nacházíme. Nenarušujeme právě intimní rozhovor dvou pracovníků či zrovna probíhající instalaci uměleckých děl? Jsme snad v pozici mlčenlivých přihlížejících nebo voyérů?

Wodiczko má neuvěřitelnou schopnost zaujmout specifický subversivní přístup ke kritice aktuálních otázek. Ve spojení s Jaroslavem Andělem a působivou instalací zšeřelých prostor s vizuálně značenými cestami tlumených světel vzniká jemná souhra, která působivost děl vhodně podporuje. Vytváří se tak atmosféra vyzývající k zamyšlení jak nad díly samotného autora, ale především nad poselstvím, jenž nesou na svých bedrech.

______________________________________________________________

Krzysztof Wodiczko: OUT/INSIDE(RS) / kurátoři: Krzysztof Wodiczko, Jaroslav Anděl / DOX / Praha / 22. 2. – 6. 5. 2013

 

 

 

 

 

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *