denní tisk 22. 4. – 27. 4. 2013

V pondělním Respektu se Jan H. Vitvar věnuje hned několika tématům: vyjadřuje se k situaci kolem budovy Mánesa, přináší recenzi aktuální výstavy malíře Vladimíra Skrepla v pražské galerii Dvorak Sec Contemporary a zabývá se odvoláním Vladimíra Rösela z postu ředitele NG. „Po Röselově odvolání se vracíme o dva roky zpátky. V Národní galerii znovu nikdo neví, co bude dál.“

Literární noviny oslovily přední osobnosti naší výtvarné scény a spolupracovníky LtN, aby se vyjádřili k situaci kolem NG, k jejímu poslání a budoucnosti. Mezi dotazovanými byli například Milena Bartlová, Michala Frank Barnová, Vít Vlnas či Jiří Ptáček. Jejich odpovědi najdete nejen ve čtvrtečních Literárkách, ale také zde. Svůj názor na budoucnost NG jasně formulovala také Meda Mládková v pátečním vydání MF DNES, galerii by měl podle ní vést Jiří Fajt.

Dva texty týkající se situace kolem budovy Mánesu přinesly středeční Lidové noviny. Jana Machalická přibližuje historii „dvojí krádeže“ budovy, kterou si pro sebe v roce 1930 vystavěli výtvarníci sdružení ve Spolku výtvarných umělců Mánes. Vlastnické spory kolem Mánesa popisuje také Tomáš Novotný, předseda SVU Mánes. Do třetice pak o Mánesu píše Marek Gregor ve čtvrtečním Reflexu. Ve svém článku přibližuje jak milníky více než osmdesátileté historie budovy tak i dvoudenní protestní akci Mánes umělcům.

Ve středu vyšlo nové číslo A2. Najdete v něm například rozhovor s ruským uměleckým kritikem, mediálním teoretikem a kurátorem Borisem Groysem, v němž hovoří o masové umělecké produkci, politické vůli a touze po odlišnosti. Martina Faltýnová se ve svém článku zamýšlí nad aktuálními proměnami postavení umělce ve společnosti, vrací se tak k otázkám, jež byly diskutovány v průběhu mezinárodního sympozia Poetika živého světa, které proběhlo v Praze v polovině března za účasti ředitelky Institutu pro umění, kulturu a budoucnost v Berlíně Hildegardy Kurtové či akční umělkyně Shelley Sacksové.

Ve čtvrtečním Reflexu najdete článek Petra Volfa věnovaný letošnímu nositeli Pritzkerovy ceny za architekturu Tojovi Itóvi. „Nesedí na něj žádná stylová škatulka. Někdy je brutalistní, minimalistický, jindy high-technický, pak zase organický, futuristický. Každý nový dům, který japonský architekt Tojo Itó za posledních čtyřicet let vymyslel, je jiný … itovský.“

Petr Volf představuje v Relfexu také české vydání Deníků Keithe Haringa. Umělcovy zápisky začínají rokem 1977 a končí v září 1989, jen pár měsíců před smrtí. „Zpočátku se zdá, že se Haring vyjadřuje obyčejně, až nudně, ale s přibývajícími stránkami – a s tím, jak „stárne“ – se jeho uvažování, glosy či postřehy stávají zajímavějšími, hlubšími. Čtenáře si postupně získává na svou stranu, vtahuje ho do své existence,“ píše Volf.

Filip Šenk v rámci Výtvarného pátku v Lidových novinách recenzuje dvě výstavy: tou první je výstava Krzysztofa Wodiczka, jednoho z hlavních představitelů invazivního a sociálněkritického umění, který prezentuje svou tvorbu v DOXu; druhou pak výstava kreseb japonského architekta Takešiho Hosaky v českobudějovickém Domě umění.