TZ: Osvobozování sentimentu / Podoby středoevropského romantismu a biedermeieru

Osvobozování sentimentu: Podoby středoevropského romantismu a biedermeieru / Alšova jihočeská galerie v Hluboké nad Vltavou / Hluboká nad Vlatavou / 20. 4. – 23. 6. 2013

LÍBEZNÁ ZÁŘE SENTIMENTU

V polovině 18. století se v anglosaském a francouzském prostředí objevuje nový typ estetické kvality, která se nejdříve vyskytuje v literárním prostředí. Se sentimentalitou asociovatelné termíny lásky, přátelství, afektu, vášně, krásy, mládí nebo nostalgie jsou charakteristickým projevem žánrového obratu. Ačkoliv označení později ztratilo na dynamice, neznamená to, že tato kvalita nesehrála svoji zásadní úlohu při definování pozic osvícenství a romantismu. Životnost se naplno rozvinula ve všech uměleckých odvětvích. Ať se jedná o historii, krajinářství, portrét, anebo klasický žánr. Ve středoevropském regionu nalezly sentimentální polohy své vyjádření v četných dílech. Prolínání námětů a jejich vizualizace v sladkobolné transformace umožňovaly mezižánrový transfer (např. Heinrich Füger, Carl Agricola), jenž se naplno projevil v tvorbě středoevropského biedermeieru a romantismu. Posun oborových hranic se nicméně ukázal jako nutnost, která umožnila rozvoj žánrů v intencích romantismu a biedermeieru.

Sentimentální malebnost zasáhla všechny výtvarné žánry. Výrazně ovlivnila malbu zátiší a krajinářství (např. Johann Wilhelm Schirmer, Andreas Achenbach, Maximilian Haushofer, Bedřich Havránek, Adolf Kosárek nebo Alois Bubák). Další kategorii, již sentimentalismus výrazně postihl, tvořilo malířství historií. Klasická vzdělanost byla sycena antickými exemply a obohacována o vlastenecké příběhy, které se upravovaly a manipulovaly do ideální, až sladkobolné dokonalosti mýtu národní výjimečnosti (např. Christian Ruben, František Čermák, Antonín Lhota, Karel Svoboda, Karel Javůrek).

Důležité podněty čerpali čeští studenti v padesátých letech 19. století především z belgické historické školy (např. Petr Maixner, František Čermák, Gustav Poppe, Jaroslav Čermák). Vedle historického malířství se sentiment se svým divadelním patosem projevoval v klasickém žánru, který stál na vrcholu všech sentimentálních tendencí. Inspirativní bylo pro Čechy nicméně i vídeňské prostředí (např. Peter Fendi, Josef Danhauser, Ferdinand Georg Waldmüller). Ve střední Evropě se tak postupně etabluje pohádkový svět krásných služebných, líbezných pastýřek, bukolických pastvin, smutných princezen anebo strašlivých loupežníků. Zároveň je v těchto idylách představeno putování a volání dálek, ať se již jedná o zasněžené Alpy s cudnými pastýřkami či o Itálii s tajemnými krásnými Italkami. Slunce ve tváři, sněhobílé Alpy a stále modré moře jsou motivy, které divákovi střední Evropy dávají zapomenout na potemnělou skutečnost chladné záalpské domoviny.

Teprve ve druhé třetině 19. století se prosazuje špičkový proud českých žánristů (Antonín Dvořák, Quido Mánes, Jan Popelík, Antonín Gareis ml.). Žánrové spektrum získává po polovině 19. století množství odstínů od mravoličných „sittenbildů“ až po klasické karikaturní anekdoty. V okamžiku, kdy je společnost unavena heroičností, nedůvěryhodnou hororovostí anebo přeslazenou líbezností, vyčerpává se literárnost konceptu sentimentálního zobrazení a dochází k požadavku zobrazení reálných sociálních podmínek života, v němž se nadsázka anekdoty stává nepatřičným a nevhodným podbízivým přívěskem minulosti, který se hodí pouze do interiéru buržoazního bytu a ne do galerie.