Pábení minulosti Evy Fukové

Pohled upřený vpřed, soustředěný a klidný. Nejedná se však o pohled, který vidí, pozoruje věci. Je to pohled do kamery fotoaparátu. Je skoro nemožné kolem takového snímku projít a nezahledět se neznámé tváři na chvíli do očí. Co pozorují? Čeho byly svědkem a co můžou vyprávět nám návštěvníkům galerií? Evě Fukové se podařilo zachytit na svých fotografiích zrovna takové pohledy lidí, které nehledí do prázdna, ale jsou plné sebe samých a mnoha dalších tajemství. Na výstavě v Leica Gallery lze nyní spatřit její fotografie z Československa padesátých let, koláže a záběry z cesty do USA v 60. letech a z následné emigrace.

Eva Fuková: Komiks / 1964

O Evě Fukové se toho v Leice příliš nedozvíme. Jenom to, že v roce 1967 emigrovala a že byla významnou představitelkou české fotografie. Co jsou však zač ony koláže a kde se vzala změna, kterou prošly její snímky v průběhu 60. let? Monografií o Evě Fukové vyšlo jen pár a všechny jsou doprovázeny pouze stručným textem. Jako kdyby nebylo potřeba o jejích fotografiích mluvit či objevovat teorii v pozadí. Pokusím se v tomto článku stručně nastínit, proč je třeba o fotografiích hovořit stejně jako o plátnech či sochách. A proč je taková otázka zásadní právě v díle Evy Fukové.

Umazané děvčátko sedící na schodech a upřeně hledící na diváka. Sovětský voják opřený o auto nebo letmé zátiší omšelé ulice. Suchý popis objektů zachycených na citlivém papíru by však mohl čtenáře zavést do omylu, protože by nastínil jen jednu stránku fotografií Evy Fukové − tu dokumentární, snad i sociální. Pro tuto fotografku a výtvarnici však neznamenala fotografie nikdy pouhý záznam skutečnosti. Dokumentární hodnota je jen prvním zdáním, v pozadí je však cítit touha tvořit, být spolupachatelem. Díla Evy Fukové mohou svou podobou lákat k jednoduchému vysvětlení skrz reportážní fotografii. Vezměme si třeba onoho sovětského mladíka, Fuková kromě něj fotila také půvabné portréty sovětských dívek, které pochází z roku 1945. Zdaleka však nejde o zachycení situace na konci války v Československu, na to jsou příliš zaujaté a konkrétní. Roland Barthes se vyjadřuje ve své knize Světlá komora o reportážním typu fotografie takto: „Snímek v novinách může „křičet“, nikoli však zranit. Reportážní snímky mají dopad (a to hned), ale to je vše. Přebírám se jimi, ale nedokážu si je připamatovat; žádný detail (kdesi v koutku) nepřeruší mou četbu: zajímám se o ně (stejně jako se zajímám o svět), ale nemiluji je.“

Eva Fuková: Surface Tranzit / 1964

Ve snímcích Evy Fukové jde o přesný opak. Upřené pohledy ulpí na divákovi i dávno po tom, co už opustil galerii, jsou zraňující a působící. Fukové fotografie nerekonstruují minulost, nýbrž dosvědčují: „to, co vidím, vskutku bylo.“ Letmé okamžiky zachycené ve chvilce: nohy kráčící po ulici, pohled dítěte, osamělá silueta - to vše jsou momenty, které byly fotografickým přístrojem násilně odkázány věčnosti. Zapaspartované dnes visí na stěně a konfrontují naši vlastní přítomnost s časem, který již není, který byl. Divák může být zmaten, ale také je možné, že je ještě více zvědav. Snímek jej zaujme, pohltí.

Později opustila Eva Fuková snahu o zachycování viděného světa úplně a v emigraci v New Yorku se naplno pustila do experimentu. Koláž ji svým způsobem vracela do dob raných 50. let, kdy vytvářela koláže a konfronáže z fotografií a vzájemně se ovlivňovala s Jiřím Kolářem. Ze snímků z Ameriky je možné vycítit určitou touhu po zachycení dynamiky a přemíry vjemů. Zároveň díky technice koláže graduje na papíře pocit zmatení, ztracenosti. Evě Fukové nechybí v těchto fotografiích ani vtip a cit pro absurdní situace.

Výstava, nazvaná Pábení, není příliš rozsáhlá. Tak už tomu prostory Leica Gallery nasvědčují. Přesto se však nemůžu ubránit pocitu, že pro pochopení toho, co chce Eva Fuková svými fotografiemi říci, by stačilo klidně i jen pár snímků. Její fotografie nevypráví příběhy konkrétních míst, ani konkrétních lidí. Nechávají divákovi volné pole pro jeho myšlenky. Ale návštěvník musí trochu zapřemýšlet o fotografii jako takové. Možná bude muset lehce změnit způsob svého pozorování fotografického snímku. Fotografie nemá totiž zpřítomňovat minulost, ani nejde o výtvor představivosti, jako je tomu u malířství, „nýbrž je to reálno ve stavu minulosti: současně minulé i reálné. To, čím fotografie živí mého ducha (jenž ovšem nikdy není syt), vyvolávajíc krátké otřesení, které nelze vyvozovat ze snění, je prosté mystérium spolubytí.“

______________________________________________________________

Eva Fuková: Pábení / kurátor: Aleš Kisil / Leica Gallery / Praha / 15. 2. - 14. 4. 2013

______________________________________________________________

V článku jsou použity citace z knihy Světlá komora, autor Roland Barthes, vydalo Agite / Fra, Praha 2005.

 

 

 

Anna Remešová | Je redaktorkou Artalk.cz. Vystudovala teorii a dějiny moderního a současného umění na UMPRUM a byla členkou Ateliéru bez vedoucího. Aktuálně se jako doktorandka na AVU věnuje výzkumu Náprstkova muzea v Praze.