TZ: Augusta Nekolová

Augusta Nekolová / Sen o ženě, vlasti a umění / Galerie moderního umění v Hradci Králové / Hradec Králové / 11. 4. - 23. 6. 2013

Augusta Nekolová | Sen o ženě, vlasti a umění

Vernisáž: čtvrtek 11.4.2013 od 17.00

Příprava výstavy a úvodní slovo: Petra Příkazská

Hudební program: Ludmila Kroupová (zpěv) a Jiří Pašek (klavír) přednesou dobové vlastenecké písně

Trvání výstavy: 12.4. – 23.6.2013, otevřeno mimo pondělí 9:00-12:00 a 13:00-17:00

Kde: Galerie moderního umění v Hradci Králové, Velké nám. 139/140, Hradec Králové

Více informací: www.galeriehk.cz

Doprovodný program: úterý 23.4.2013 v 10:00 a 17:00, komentovaná prohlídka s kurátorkou výstavy

K výstavě jsou jako novinka vypracovány zábavné samoobslužné pracovní listy – pro různé věkové kategorie. K dostání zdarma v expozici výstavy !

Perex: Galerie moderního umění v Hradci Králové se připojila ke královéhradeckému roku ženy 2013 komorní výstavou mapující tvorbu i pohnutý osud dnes téměř zapomenuté autorky, jedné z prvních žen, které v sobě nalezly odvahu vstoupit na strastiplnou cestu malířství. Skromné dílo Augusty Nekolové vychází ze secesního- symbolismu Jana Preislera, avšak je plné drsného expresionismu a hořké osudovosti. Dodnes patří mezi nejzajímavější umělkyně počátku 20. století. Pro zdejší návštěvníky není bez zajímavosti, že jedny ze svých nejlepších obrazů vytvořila v nedalekých Smiřicích.

Letos je tomu právě sto let, kdy na veřejnost vystoupila skupina mladých výtvarníku zvláštního zaměření a bojovného ducha. Stalo se tak v rámci jubilejní výstavy k výročí padesáti let od založení Umělecké besedy, která se konala na podzim roku 1913 v prostorách Obecního domu.

Mezi nejvýraznější osobnosti této skupiny patřila Augusta Nekolová, jejíž díla patří dosud k vůbec nejzajímavějším ženským výtvarným projevům své doby. Narodila se 7. července 1890 v myslivně poblíž Jablonné u Neveklova jako předposlední z deseti dětí vrchního nadlesního Františka Nekoly. Rodiče dbali na vzdělání a kulturu a povzbuzovali v dětech lásku k umění, talent a odvahu se podílet na kulturním životě společnosti. Není proto jistě náhodou, že o umělecké dráze snila nejen Gusta, ale i její starší sestra Marie Marková-Nekolová, která se po 1. světové válce stala divadelní a filmovou herečkou a spisovatelkou. Jelikož Gusta během těchto večerů údajně bavila společnost povedenými hbitými karikaturami, dostala roku 1904 od rodičů svolení ke studiu na Všeobecné škole dámského kreslení při Uměleckoprůmyslové škole v Praze. Ta byla tehdy jedinou uměleckou školou přístupnou dívkám. Studentky zde měly být vedeny „k onomu uměleckému vzdělání, které doplňuje všeobecnou výchovu, šíří v domácnosti a rodině dobrý vkus a dává žákyni možnost živiti se uměleckoprůmyslovou činností byl ženám až do roku 1919 zapovězen. Během studia se totiž sblížila se studenty malby a byla zvána na jejich setkání. Z této společnosti vyčníval sečtělý, přemýšlivý a především velmi bojovně naladěný Jaroslav Jareš. Díky němu začala snít svůj sen, o skutečném umění, jemuž byla ochotna obětovat pohodlí, zdraví a později i život. Nekolová jako žena z prostých poměrů bez kontaktů na etablované umělce musela překonat řadu překážek, které pro muže neexistovali. Aby mohla získat lepší pozici v uměleckém prostředí, aby mohla vystavovat a obesílat výstavy, aniž by se vystavila tehdy běžným nemístným poznámkám o svých pochybných mravech a přehnaných pro ženu se nehodících ambicích, rozhodla se roku 1912 vstoupit do formálního manželství právě s Jarešem.

Nekolová spolu se svými přáteli vyznávali vlastenecký tradicionalismus a toužili po vytvoření procítěného duchovně plného umění vycházejícího z lidového umění a myšlenky panslovanství. Umění podle nich mělo povzbuzovat národní cítění, mělo spojovat na základě tradic, historie a zároveň mělo směřovat do budoucnosti, podílet se na kultivaci soudobé společnosti. Nekolová se v tomto duchu pokusila o zobrazení duchovní jednoty lidí a přírody. Její nahé ženy jsou součástí koloběhu přírody a také duší kraje a vlasti. Ústředním motivem se jí stala postava matky. Bytost mystická, dávající život a udržující přirozený koloběh přírody. V obrazech z této doby je patrný Ateliér figurální malby, kam by talentovaná a ambiciózní Nekolová ráda docházela, vliv melancholicky-lyrického díla Jana Preislera, k němuž neoficiálně docházela do ateliéru figurální kresby. Na rozdíl od Preislerova křehkého až snivého projevu, jsou její obrazy plné drsné expresivity (Matka, Čtvero ročních období). Přestože jsou tato plátna prodchnuta snad až přílišnou snahou o mysterióznost, zachovávají si však kouzlo právě pro svou syrovost a výjimečnost.

Kromě figurálních kompozic se roku 1914 začala zabývat českou krajinou. Pobývala v Krušovicích u Václava Rabase. Zde se podílela na vzniku základní koncepce vlastenecké krajinomalby poválečných let. Rozhodující pro její tvorbu však mělo léto roku 1915, které strávila spolu s matkou a sestrou ve Smiřicích. Malovala zde krajinu, idylické figurální kompozice i portréty tamních lidí např. syna majitele továrny na kávoviny Jiřího Lefnara a učitele Jaroslava Pešáka. Většinu času však věnovala skicování několika variant kompozice Matka, v nichž zachytila všechnu krásu i bolest mateřství. V českém umění neexistuje výraznější dílo, kde by takovýmto způsobem byla vyjádřena osudová mateřská láska. Zjitřenou náladu, s níž Gusta tato plátna malovala, prohlubovala i péče o nemocnou maminku, která s nimi ve Smiřicích pobývala a která zde i toto léto zemřela.

Během války se neustále potýkala s finanční nouzí. Její potřeby těžko pokrývaly příjmy z drobných zakázek získaných převážně z okruhu rodiny, příležitostného soukromého vyučování kresby a občasná skromná stipendia pro mladé umělce. Dlouhodobé strádání ji podlomilo zdraví. Podobně jako její sestřenice Marie, sestra Růžena a řada dalších lidí se nakazila tuberkulózou. Po několika měsících beznadějného léčení zemřela 15. září 1919 v kutnohorské nemocnici. Stihl ji tak osud mnoha dalších mladých lidí v době, kdy ještě nebyla objevena antibiotika, v době kdy se ještě Evropa nevzpamatovala z válečných událostí a s nimi spojené všeobecné nouze, a kdy o přežití rozhodovala nejen fyzická odolnost a vůle, ale především peníze na nákladnou léčbu v přímořských sanatoriích. Augusta Nekolová tyto prostředky neměla. Dílo Nekolové se definitivně uzavřelo. Zůstalo tak bohužel pouhým zlomkem a příslibem toho, co by mohla vytvořit, kdyby se dožila vyššího věku, a kdyby nebyla ženou nebo žila v jiné době. Její sen o ženě nezávislé, svobodné, nepokořující se nutně vůli muže, ženě, která se bude moci věnovat jakémukoli oboru lidské činnosti, se stal skutečností. Avšak její sen o ženě, která by nepodléhala módě a světovým trendů, ženě která by se přiklonila k praktickému jednoduchému oděvu vycházejícího z lidového kroje, ženě která by se osvobodila od povrchností a získaný čas věnovala studiu a duševnímu růstu, je ještě vzdálenější než za jejího života. Nedosněn také zůstal sen o vlasti, kde umění bude součástí společnosti, kde individualismus JÁ bude potlačen ve prospěch společného MY. Zůstal apelem, který se v dnešní době stává opět aktuální. Ani v dnešní atomizované době bychom neměli rezignovat na hledání myšlenky, ideje, představy, která by byla schopna nás spojit, abychom se opět stali občanskou společností nikoli jen souborem jednotlivců sledujících pouze a výhradně svůj osobní zájem, který je většinou redukovatelný na pouhý ZISK. Spolu s politologem prof. Petrem Drulákem je opět třeba volat po morální obrodě společnosti. Před sto lety se zdálo, že místo náboženství se stane svorníkem společnosti národ. Dnes musíme začít od mnohem menších celků…ale kde? Od sebe sama?

Petra Příkazská