Demartini a náhoda v tunelu

Hugo Demartini (1931-2010), jeden z nejdůležitějších sochařů na domácí scéně za poslední půlstoletí, svá nejslavnější díla nechával podřizovat prvku náhody. Podobně instalace jeho retrospektivy připravené Národní galerií ve spolupráci s Galerií Zdeněk Sklenář je koncipována jako aerodynamický tunel, na jehož stěnách ulpěla jednotlivá díla. Instalace nevypráví prostý chronologický příběh, díla nejsou vystavena jako nedýchající památka zasloužilého umělce. Nerezignují na to nejtěžší – obstát jako živé umění.

V polovině 50. let, po ukončení Akademie výtvarných umění (ateliér Jana Laudy), se Demartini ještě věnoval figurativním sochám. Brzy od nich ale upustil a tvořil abstrahující sádrové reliéfy s biblickými náměty. Postupné opouštění konkrétního pro abstraktní neslo v sobě gesto opozice vůči oficiálnímu nástupu socialistického realismu. Ale ani dobově vlivná strukturální abstrakce potemnělého informelu nebyla Demartinimu zcela vlastní, jak dokládá výrazná červená barva reliéfů z počátku 60. let. A když se od roku 1964 začal pravidelně účastnit debat soustředěných kolem stolu Jiřího Koláře, jeho tvorba nabrala výrazně jiný ráz. Objevuje se snaha o přesný, přehledný a striktní geometrický ráz.

Základním prvkem jeho kompozic se staly různě osekané koule a polokoule. Brzy byla barvená sádra nahrazena technicky a průmyslově vyhlížejícím chromem. Demartini vysvětloval, že jedním z cílů bylo zatáhnout diváka přímo do díla, zbořit bariéru umění stojící mezi dílem a divákem. Princip zrcadlení už před Demartinim rozpracovával například Constantin Brancusi ve 20. letech v sériích soch ptáků z vyleštěného bronzu. Štíhlé sochy ztrácí svůj objem a hmotu vtahováním okolního prostoru do sebe, přesně podle Brancusiho přesvědčení, že „povrchy musí vypadat tak, jako by pokračovaly stále dál, jako by z hmoty vzestupovaly do dokonalého a plného bytí.“

Zásadní díla Demartiniho přišla na konci 60. let, kdy vyleštěné chromované koule vynesl do přírody a nechal v nich zrcadlit nebe, kopce i blátivou cestu a rozorané pole. Akce v přírodě je Brancusiho vizím uměleckého díla ještě blíže právě v napojení na neukončený prostor. Druhá přelomová akce z roku 1968 už vědomě popírá většinu předchozího díla. Při Demonstraci v prostoru Demartini vyhodil do vzduchu špejle, tyčky, konfety, kusy kartonu, či trubky a celou akci pečlivě zdokumentoval ve fotografii (fotil Jaroslav Franta). Jednotlivá díla se děla jen pár vteřin. Výsledný záznam uchovávající takové efemérní dílo – fotografie akce – má vlastní umělecké kvality, ovšem je třeba uznat, že samotné na fotkách zastavené vyhozené kompozice jsou mnohdy vysoce působivé, krásné.

Vzniklé prchavé kompozice připomínají ruské avantgardní umění – konstruktivismus i suprematismus, které v současném umění a architektuře živě rezonují především díky tvorbě Zahy Hadid. V Malé dvoraně ve vzduchu se vznášející trubky Demartiniho jsou vlastně jakýmsi protějškem zavěšených červených trubek v prostorách římského Maxxi musea od Zahy Hadid (dokončené v roce 2009).

Následně, mezi lety 1973 a 1976, Demartini z odřezků různých materiálů, dřívek a kartonu vytvářel reliéfy zaznamenávající náhodný dopad předmětů. Estetické zákonitosti nahradila při tvorbě díla gravitace a náhoda. Podle Demartiniho má takto vzniklé dílo napětí a dynamiku, kterou by vědomě dílu dát nedokázal. Navíc do „spadlého“ reliéfu nešlo zasahovat, protože, jak umělec tvrdil, jakmile něco přidal, celé vnitřní napětí díla se zbortilo.

Jako hlavní postavu estetiky náhody těžko nevidět pro umění minulého století zcela přelomovou osobnost Marcela Duchampa. Stačí připomenout Tři ustálené prototypy měr (1913-14), ve kterých přesně jeden metr dlouhá nit spadlá z přesně jednoho metru tvoří novou podobu měrné délky. Duchamp si toto své dílo velmi považoval, protože se mu podařilo „zakonzervovat náhodu“. Dílo samotné vychází u Duchampa i Demartiniho z rozmyslu, nevzniká zcela samovolně samo ze sebe, tvůrčí prvek náhody má předem připravené pole. Demartini na slavného Francouze navazuje, ovšem bez duchampovské hloubky. Duchamp ve svém myšlenkovém rozletu neváhal zábavně ironizovat vše od základních definic umění a umělce až po základní měrné jednotky. Dílo pro něj nebylo výpovědí jen o umění, krásnu a estetických hodnotách, protože většinou zpochybňuje a napadá zavedené vnímání světa jako v případě metru.

Autorem instalace retrospektivy Huga Demartiniho je (stejně jako u výstavy Karla Malicha) Federico Diáz. Ani jedna z instalací netvoří pomník umělci, obě se snaží zdůraznit prostor výstavy a vytvořit výrazné prostředí, ve kterém se celé dílo může vyjímat. V tak výrazné instalaci může obstát ovšem jen silné dílo.

Srovnání Malicha a Demartiniho se nabízí. Jsou značně rozdílní – Malich je krajinář, jehož dílo skrývá obsah přesahující výtvarnou rovinu. Demartini je chladný analytik, záměrně antiestetický, ale postrádá obsahovou hloubku přesahující uvažování umění. Malich se svými vrcholnými díly řadí do náročného diskursu umění vážícího se na tázání se po smyslu vyjadřování a smyslu, či podobě existence vůbec. To je velmi důležité, protože tím se neomezuje na vytváření děl v uzavřeném poli předchozích ikonických děl a umělců. Není tím zpochybněna důležitá role Demartiniho v rámci českého a československého umění, naopak výstava ji podtrhuje. To je rámec, do kterého patří, naplňuje jej zcela, a dle mého jej také ale nijak nepřekračuje.

______________________________________________________________

Hugo Demartini / NG: Veletržní palác / Praha /  1. 3. - 28. 7. 2013

______________________________________________________________

Příspěvek byl původně publikován v Lidových novinách