Klasici v Havířově

Výstavní síň Viléma Wünscheho je ukryta v suterénu Kulturního domu Leoše Janáčka města Havířov. Je to nečekaně rozlehlý a vzdušný prostor, který poskytuje uměleckým artefaktům dostatek intimity a možnost působit na vnímatele svým specifickým kontextem. Překvapivý je také dojem z města s tak prapodivným názvem, který ze všeho nejvíc děsivě evokuje 50. léta a zničené životní prostředí. V kulisách socialistického realismu nekonečné hlavní třídy tušíte, že odněkud prostě ten prvomájový průvod nakonec vyjít musí, pak ale zjistíte, že s jistou dávkou perverzity byste se zde mohli cítit příjemně. K příjemnému dojmu z města momentálně přispívá také dvojice autorů – Pavel Trnka a David Vojtuš, kteří vystavují právě ve zmíněné galerii V. Wünscheho.

David Vojtuš: Eiji Yoshikawa-Miyamoto Musashi (detail) / 2012

„Chtěli bychom dělat tak dobré řemeslo, až se z něj nenápadně stane umění. Chtěli bychom, aby divák věděl, že se může spolehnout na krásu a nepředpokladatelnost našich linií. Tvary a obrazy vytvoří svět, jenž bude spoludefinován prvkem uklidňující intimity, tiše obsahující hodiny a hodiny strávené nad rukopisy mistrů, kterých si vážíme. Přirozená koncentrace tradice a pojetí kresby jako média, jež je tím nejbezprostřednějším dotekem s inspirací. Staneme se součástí nové vlny tvorby, nového vzepětí důrazu na řemeslnou kvalitu jako bezpodmínečnou nutnost. Našim největším nepřítelem nechť je záplava špatně odvedených konceptuálních projektů…“

Pravděpodobně takto nějak by mohl znít „modernisticky radikální“ manifest Pavla Trnky a Davida Vojtuše. Oba na scéně současné vizuální tvorby reprezentují frakci, která čeká na chvíli, až se vlna konceptuální módy přelomí a zhroutí sama do sebe. Až ne jenom diváci, ale sami studenti výtvarných škol pochopí, že vyhýbat se onomu únavnému procesu řemeslného drilu může znamenat, uzavřít si cestu k možnosti učinit svoje dílo mnohovrstevným, dynamicky protikladným a sdělným.

Výstava v Havířově nese název 464, který má odkazovat ke vzdálenosti, jež dělí města Plzeň a Ostravu, tedy města kde vystavující výtvarníci působí. Trnka je asistentem v ateliéru figurální kresby a malby na Západočeské univerzitě, Vojtuš učí v Ostravě na Střední umělecké škole. Objektem zájmu obou výtvarníků je především „klasicky“ pojatá kresba v podobě figurálních studií, knižní ilustrace, komiksu či vědecké kresby. Lineární tahy jejich prací v sobě obsahují jeden společný uživatelsky komfortní moment. Jsou sami o sobě estetickými elementy – jsou možností diváka narušit intimní zónu obrazu a z bezprostřední blízkosti sledovat proměnlivost čáry, která má schopnost i v zaostření na detail fungovat jako plnohodnotný artefakt. Formáty vystavených prací jsou natolik rozmanité, že se ty největší z nich, uhlem nahozené figury, dokonce plazí po zemi. Je to jednoznačně definovaný a angažovaný manifest, ve kterém – pokud do něj jednou vstoupíte – neexistuje možnost odstupu.

Pavel Trnka: V řeznictví

Oba tvůrci se ve svém soustředění na figuru hlásí k tvorbě Egona Schieleho, Honoré Daumiera, Rembrandta, Käthe Kollwitz, ale výčet vzorů by se dal rozšířit o mnoho dalších klasiků malířství. Figura je u nich chápána jako prostor pro interpretaci formy – linie je deformována expresí, perspektiva a proporce manipulovány v zájmu výrazu. Řemeslné dovednosti tu pak slouží jako bezpečný základ pro experimentování a to s takovou samozřejmostí, že se pro vnímatele prohlídka výstavy stává nekončícím sledem překvapení a touhy vidět, co dalšího se s tak tradičním médiem dá vlastně provést. A tak mám-li najít vhodné slovo, které by vystihlo tvorbu těchto dvou vizuálních umělců, nemohu jinak než říci: „klasici“.

P.S.: A možná je to všechno špatně. Možná je skutečně obraz a kresba přežitá forma a my žijeme v hegelovském světě filosofie. Možná už nemá smysl zažívat to kouzlo, kdy se vám linka na papíře během několika centimetrů promění natolik, že jste přesvědčeni, že něco tak obyčejného v sobě ukrývá dobře formulované tajemství. A možná, nejsem si jistý, nikdo si nemůže být, možná je to všechno jinak a my jsme na pokraji proměny, kdy se z obrazu opět stane fetiš. Možná…

______________________________________________________________

David Vojtuš, Pavel Trnka: 464 / Kulturní dům Leoše Janáčka: Výstavní síň Viléma Wünscheho / Havířov / 5. 3. - 29. 3. 2013

 

 

Martin Drábek | Narozen 1976. Je historik umění a umělecký kritik. Vystudoval na Filozofické fakultě UP v Olomouci. Zaměřuje se především na vizuální umění 20. a 21. století. Publikuje v časopisech art+antiques a Flash Art. Působí jako pedagog dějin umění na SUŠ Ostrava a příležitostně se také věnuje kurátorským projektům.