Artalk.cz

Kostel není galerie ani muzeum

V kostele Nejsvětějšího Salvátora v Praze probíhají už několik let výtvarné intervence. Za tu dobu zde prezentovali svá díla například Adriena Šimotová, Václav Cigler, či Stanislav Kolíbal a do 30. března zde vystavuje Patrik Hábl. Jeho Postní obrazy překryly původní malířskou výzdobu a tím do prostoru vnesly nový podnět. O tom, jak umění v prostoru působí a jak k němu autoři a kurátoři přistupují, jsme si povídali s Norbertem Schmidtem, hlavním iniciátorem intervencí v kostele Nejsvětějšího Salvátora.

Patrik Hábl: Postní obrazy pro Nejsv. Salvátora / 2013
Patrik Hábl: Postní obrazy pro Nejsv. Salvátora / 2013

Vaše intervence jsou v českém prostředí bezpochyby originální, kde hledáte inspiraci?
Máme více inspiračních zdrojů. Hlavní impulz však pochází od patera Friedhelma Mennekese, kterého jsem navštívil v Kolíně nad Rýnem v jeho kostele – Stanici umění svatého Petra, kterou tam tehdy vedl. Pozval jsem ho pak několikrát do Prahy. Pro mě to byla velká škola v pohledu na současné umění a jeho prostorové působení, jak může ovlivňovat a měnit atmosféru kostela. Předtím jsem se hodně zabýval dominikánem Marie-Alianem Couturierem, který inicioval např. slavné Le Corbusierovi církevní stavby a snažil se o dialog s tehdejším uměleckým světem, konkrétně s francouzskou avantgardou. Vlastně jsem hledal, zda i dnes existuje nějaký současný Couturier, a našel jsem jezuitu Mennekese. Pak je pro nás velikou inspirací Muzeum umění Kolumba taktéž v Kolíně nad Rýnem a jeho kurátoři. A to především v tom, s jakým citem a nápaditostí vystavují umělecká díla v jedinečném prostoru od Petera Zumthora, jak vytvářejí vztahy mezi různými artefakty své sbírky, kterou každoročně prezentují v úplně nových vztazích. Důležitá je pro mě otázka, jak může umělecké dílo rozzářit své okolí a jak naopak můžete změnou kontextu posouvat jeho významy. Při těchto a dalších zahraničních inspiracích jsem si ale především uvědomil, že nejde o to, něco kopírovat, všechny zmíněné příklady jsou vlastně nepřenosné. Podstatné je pochopit, podporovat a rozvíjet specifika vlastního prostředí, daného místa, a činností, které se v něm odehrávají.

Přestože hledáte inspiraci v církevních institucích, křesťanské umění neprezentujete. Nebo je to složitější?
Křesťanské umění je pojem, který implikuje představu, že vedle jakéhokoli dobrého umění existuje ještě něco jiného, nějaké jiné umění – křesťanské. Pojem křesťanského umění tak může být značně zavádějící, dokonce nebezpečný, vede do slepé uličky jakéhosi církevnického ghetta. Michelangelo nebo Leonardo da Vinci o sobě nikdy nepřemýšleli jako o křesťanských umělcích. Vydělování tzv. křesťanského umění nastává až v devatenáctém století. Na druhou stranu: Současné umění v nejširším slova smyslu je stále křesťanské, protože západní umění stále vychází z principů, které objevilo západní křesťanství. Současné performance nemají zas tak daleko k starobylé liturgii, jak by se na první pohled mohlo zdát. Většina současných umělců se určitě nebrání poměřovat s tím, co dokázal jinými prostředky El Greco nebo Rafael. A mohl bych jít ještě dál: Není snad veškeré vážně míněné umění svým způsobem duchovní? Nerezonuje se spirituálním hledáním člověka? Řeknu to ještě jinak: Já nechci být nějaký „křesťanský architekt“, já bych rád byl architektem, který staví dobré rodinné domy, dobré hospody a také dobré liturgické prostory. My u Salvátora tedy neděláme nic jiného, než že vedle dialogu se současnou filozofií, současnou společností či ostatními náboženstvími chceme vstupovat i do dialogu se současným uměním a kulturou. A věříme v oboustranné obohacení, jak by tomu při skutečném dialogu mělo být.

Věnujete se především instalacím, které komunikují s prostorem. Jak moc je pro vás tato komunikace důležitá?
U nás nejde o prezentaci uměleckého díla. Kostel není galerie či výstavní hala. Nás zajímá umění jako podnět k přemýšlení, který aktivuje prostor a oslovuje lidi, kteří sem chodí. Je to určitě druh zdravé provokace, která má stejně jako dobré kázání přimět člověka k jinému pohledu na známou skutečnost nebo otevřít pohledy zcela novým směrem. Umění klade otázky. Jde nám vždy o tvořivou konfrontaci a inovaci. I když vítáme každého příchozího, našimi hlavními „diváky“ jsou místní farníci, což třeba o víkendu představuje skoro tisíc lidí. Salvátor není anonymní white cube. My jsme kostel, kde liturgii pravidelně slaví konkrétní společenství.

Choi Jeonghwa: Beautiful! Beautiful Life / říjen 2012
Choi Jeonghwa: Beautiful! Beautiful Life / říjen 2012

Vaše kurátorská práce u Salvátora je tedy od liturgie a živého společenství kostela neoddělitelná?
Ano, teprve liturgie je místo, děj, tedy událost, kde se plně setkává kultura s křesťanstvím. Kostel je prostorem pro liturgii, pro společné slavení, ale i pro osobní modlitbu.

Máte nějakou zkušenost s prezentací umění v kostele, který se už naopak proměnil v „galerii“?
Mám, ale sleduji to většinou s vnitřními pochybnostmi. Degradovat kostel na galerii je podle mého názoru do určité míry znásilnění. Kostel není exotická kulisa, která má dodat uměleckému dílu na výjimečnosti. Na toto nebezpečí ostatně vždy myslíme, když připravujeme něco k nám do Salvátora. Odstrašujícím příkladem pro mě je např. Galerie Miro v kostele sv. Rocha na Strahově. Ale naleznete určitě další podobné příklady… Na druhou stranu mi přijdou site-specific instalace, tedy nikoli provozování tržní galerie, velmi pozitivní a nadějné právě v kostelních stavbách, které jsou opuštěné či kterým dokonce hrozí zánik. Mohou vnášet do těchto staveb alespoň na chvíli nový duchovní život a třeba je jednou zase vrátí do paměti lidí. Myslím třeba na projekt, který nedávno uskutečnili studenti z AVU v kapli v Liběchově, nebo i to, o co se vy už delší dobu snažíte na Kalvárii u Úštěka. Takovým projektům jednoznačně fandím.

Sama mívám z instalací u Salvátora pocit, že jsou o proměně atmosféry, o nových impulzech, podobně jako současné site-specific instalace ve veřejném prostoru.
Přesně jak říkáte. Je to, chcete-li, taková paralela k site-specific instalacím v současném umění. Kostel je jeden z druhů veřejného prostoru. Zároveň však saháme ještě dál do staré církevní tradice, k dynamickému zacházení s uměním, které v kostelech vždycky především sloužilo. Deskové oltáře se otevíraly a zavíraly. Obrazy se zahalovaly, či někdy i přímo vyměňovaly podle liturgických svátků. To, že dnes kostel vnímáme jako jakési muzeum, jako prostor, ve kterém se nic nesmí změnit, ve kterém se člověk ničeho nesmí dotknout, je zakrnělá představa posledních sta let. Takto ale sakrální prostory celá staletí vůbec nefungovaly.

Stanislav Kolíbal: Na paměť přítele Z. /  2011
Stanislav Kolíbal: Na paměť přítele Z. / 2011

Kontinuita přes staletí je tady pro vás důležitá?
Mě baví pozorovat, jak v čase věci rostou, jak se nabalují a jak vycházejí jedna z druhé. Náš kostel není jednotný barokní gesamtkunstwerk, ale lze v něm číst, jak se postupně vyvíjel. Na dominikánském gotickém půdoryse se vztyčil jezuitský raně barokní chrám, a ten má hned několik fází, které vrcholí v tom bohatém dientzenhoferovském hlavním oltáři v závěru kostela. A pak jsou tu další vrstvy: arcibiskupský seminář v 19. století, osmdesátá léta nám zanechala liturgickou úpravu a novou menzu a my jsme nedávno upravili kryptu i starý presbytář. I současnost tedy přidává další drobné vrstvy. Umělecká díla našich intervencí se také otiskují do paměti kostela, jak mohu sledovat z různých reakcí. Lidé si na ně vzpomínají a v mysli si je srovnávají s tím, co je tu aktuálně dnes. Dynamický princip dočasnosti a výměny si farníci, myslím, už vzali za svůj. Například postní plátno, které jsme tu měli v minulém roce, tedy onu negaci zdobnosti a zakrytí nejposvátnějšího prostoru se svatostánkem, se dá dobře porovnávat s aktuální instalací Patrika Hábla. Vlastně tak možná přece jen budujeme určitou imaginární, chcete-li křesťanskou, galerii, ale ta vzniká až v myslích lidí.

Zastavme se u srovnání Postního plátna s obrazy Patrika Hábla. Jsou to intervence, které se objevily rok po sobě v kostele vždy v postní době. U Postního plátna jste navazovali na tradici zakrývání obrazů. Patrik Hábl je naopak nahradil něčím, na co se má člověk dívat. To je poměrně diametrální změna.
Ano, ale ještě je třeba myslet na jednu věc. Postní plátno z tradice samozřejmě vychází, ale svým způsobem to byla největší současná prostorová změna, protože kostel úplně proměnilo, zkrátilo a zároveň jakoby otevřelo. Plátno před vámi vytvořilo velikou prázdnou plochu. Když liturgie probíhala před postním plátnem, vstupovala do popředí velice mocně, už ji vizuálně „nerušilo“ žádné zdobné baroko v pozadí. Obraz totiž není pouze plátno, výjev na něm a jeho rám, ale celý prostor může být obrazem, do kterého fyzicky vstupujete. Obraz, který se mění už jen podle toho, jak se pohybují lidé během jednotlivých částí liturgie. Myslím, že si spousta lidí toto vlastně neuvědomuje. A k Patrikovi jen poznámku. Mám to štěstí, že jsem zatím při každé intervenci vždy aktuálně cítil, že právě tohle je to nejlepší, že jsme cestou, kterou jsme si na začátku zvolili, došli k cíli. Patrik Hábl podle mého názoru koncept setkání barokního prostoru s abstraktní malbou, s krajinami vnějšími a vnitřními, jak s oblibou cílkovsky upřesňuje, naplnil vrchovatě. Je v tom samozřejmě velký kus práce, hodiny přemýšlení a fyzické dřiny. Přesto je v Háblových obrazech znatelná velká svoboda a pokorná lehkost.

Obě díla jsou tedy o přenášení pozornosti návštěvníka někam jinam, než je obvyklé?
Ano, ale každé se zcela jiným akcentem. Postní plátno pracuje s prázdnou plochou, která ale není, jak říká Romano Guardini, negací obrazu, ale jeho protipólem, podobně jako je tomu u vztahu slova a mlčení. Někdo dokonce říká, že správně zvolená prázdná plocha je nejsoučasnější šifrou transcendence, tichým prahem do absolutně jiného prostoru. Monotypy Patrika Hábla nám také něco zakrývají a zároveň otevírají. Všem barokním, často oltářním obrazům berou jejich ikonografickou narativnost. Tam, kde byl sv. Ignác nebo sv. František Xaverský, se nyní rozehrává tu dramatický, tu zcela klidný dialog černé a zlaté, černé a stříbrné, nebo barev jakoby převzatých z okolní oltářní architektury. Háblovy obrazy jsou tak spíš určitá různorodá zrcadla nastavená člověku, která ho vedou k tiché introspekci, meditaci a přemýšlení.

Norbert Schmidt: Postní plátno u Nejsv. Salvátora / 2012
Norbert Schmidt: Postní plátno u Nejsv. Salvátora / 2012

Kromě postní doby před Velikonoci děláte pravidelně intervence na Noc kostelů, kterou chápete jako oslavu prostoru, světla a obsahu. O obsahu jsme už mluvili, takže jakou roli tu hraje světlo a jakou prostor?
Není vůbec přirozeným stavem, jak jsou dnes současné sakrální prostory přesvícené, přezářené elektronickými žárovkami. Celá staletí tu bylo jen přirozené světlo zvenku a živé světlo svící. Takže jsme náš kostel chtěli při noci kostelů představit jinak, než jak ho návštěvník běžně zažívá. Do presbytáře jsme proto umístili na dva tisíce svíček, které vyznačili ohnisko, jádro kostela. Pak Petr Nikl do hlavní lodi umístil velké zrcadlo, zalil ho vodou a vše ozářil silným reflektorem. Odrazem přes čeřenou hladinu se rozehrála celá klenba. Úplně tím zmizely hranice, kde je nahoře, kde je dole, kde je konec a kde začátek, kde je pevná struktura a kde prostor utíká ven.

A prostor?
Prostor je, alespoň pro mě, zásadní kategorie, ze které vycházíme. Já jsem se jako architekt dříve zajímal spíše o sakrální architekturu, o liturgii a její funkční provozy. K umění jsem se dostal až ex post, právě díky různým setkáním a díky poznání, že umění dokáže prostor nabíjet různými atmosférami, dokáže ho měnit a dokáže do něj vkládat různorodé podněty. Vlastně až v tomto okamžiku začala být práce s uměním pro mě zajímavá. Ale silný prostor, jako je ten náš u Salvátora, je i velice nebezpečný. Nelze tam udělat cokoliv. Hned se ukáže, jestli věc, kterou tam vložíte, je dobrá nebo špatná, jestli přináší něco nového nebo jen parazituje na svém okolí. Vedle oltáře od Dientzenhofera prostě nelze položit něco druhořadého. Umělecké dílo tedy vždy musí objevit jemu adekvátní místo a prostorový vztah, jinak ho prostor zlomí. Pohybujeme se často na tenké hraně, chybu lze udělat velice lehce.

Máte pocit, že se dá dopředu odhadnout, jak bude konkrétní dílo působit?
Dá i nedá. Člověk má vždy nějakou představu a pak to zkouší. Patrik Hábl například vytvořil pro každý barokní obraz několik variant monotypů. Pro ten velký o rozměrech 4 × 6 metrů na hlavním oltáři měl dokonce čtyři varianty. V ateliéru se nedalo rozhodnout, co kde bude nejlepší, protože například barvy a jejich odstíny působí jinak ve světle ateliéru a v přítmí zlaté barokní výzdoby. Na místě se ale vždy jasně ukázalo, kterou novou malbu ten či onen barokní rám přijme za svoji.

Takže se rozhodovalo až na místě, kde bude jaký obraz, v jakém rámu?
Měli jsme připravenou určitou představu, záchytné body, a tu pak korigovali na místě. Od začátku jsme například věřili monotypům s černou a zlatou barvou a to se také potvrdilo. Když něco navrhujete, není to hned v hlavě jasně přítomné, návrh si musí cestu do reality najít i skrz to, že se ho chopíte rukama a celým tělem.

Performance Petra Nikla / Noc kostelů 2011
Performance Petra Nikla / Noc kostelů 2011

Ovlivnilo vás jako architekta, jak umělci s prostorem pracují?
Určitě. Pro mě je fascinující dobrodružství pozorovat, jak umělci s prostorem zacházejí, jak ho vnímají, jak o něm přemýšlejí. A také o tom s nimi debatovat. Od pana Václava Ciglera jsem například přejal slovo „podnět“, které od instalace jeho Studánek dál rád používám. Václav Cigler totiž říká, že nedělá umění, ale klade do prostoru podněty k přemýšlení. Prostor tu podle něho není k zaplnění, ale k naplnění. Paní Šimotová zase přivezla tak křehkou věc, že si člověk uvědomoval, jak je vlastně Salvátor umělecky přesycený. Její dílo, které je velice tiché, nenašlo na stěnách žádný volný prostor. To jediné vhodné místo se nakonec otevřelo na podlaze presbytáře, ale i tak se dlouho hledala správná poloha Prostrace, tak totiž své dílo i příznačně vzhledem k místu nazvala, vůči hlavnímu oltáři. Překvapivá byla i intervence umělce z Jižní Koreje Choi Jeonghwy. Zavěsil do tvaru velikého hroznu pod kupoli křížení pět tisíc balónků. Říkal jsem si, že to je opravdu zvláštní, když teprve někdo z jiné kultury, svobodný člověk, který není zatížený západní civilizací, dokáže adekvátním způsobem znázornit výbuch radosti, který koresponduje s radostí přebujelých barokních forem. To už jsme v Evropě tak vyčerpaní, že musí přijít někdo z dalekého Soulu, aby nám ukázal, jak se to dělá? Ukázal, že slavení eucharistie je radostná událost? Abych ale nemluvil jenom o výtvarném umění, velice inspirativní byl například i hudební večer Orchestru Berg, pro který Slávek Hořínka složil zcela nové Magnificat. Celý kostel uchopil jako jeden velký hudební nástroj, kde hudebníci stáli v různých nikách, chodili po prostoru a dokonce zacházeli během hry i do sakristie. Vzpomněl jsem si hned na jeden výrok sochaře Eduarda Chillidy. Ten se prý, když vešel do chrámu Hagia Sofia, cítil, jako by vstoupil do plic Johanna Sebastiana Bacha.

A co jste se naučili od Patrika Hábla?
Joseph Beuys jednou řekl, že první chyba, kterou student na akademii výtvarných umění udělá, je, že jde do krámu a koupí si štětce a plátno. Já jsem si původně myslel, že malba se v tak plném prostoru, jako je Salvátor, uplatnit už vlastně moc nedá. Trvalo nám docela dlouho, než jsme si uvědomili, že malířské plochy v kostele už jsou pro nás připravené, stačilo jen otevřít oči. Teď je úžasné pozorovat a vidět, jak je malba nevyčerpatelná, jak je to silné a razantní médium. Člověk s každou instalací roste a otvírají se mu nové obzory. Myslím, že tato intervence posunula i Patrika.

Patrik Hábl byl asi nejmladší a nejméně známý umělec, kterého jste do Salvátora pozvali. Dá se to chápat i tak, že už jste si v intervencích jistější?
Oslovením Patrika Hábla jsme vědomě vykročili k mladé generaci. Tedy, chcete-li, opět tak trochu zariskovali. Svým způsobem jsme nejistí stále a této nejistoty, tápání se nechceme vzdát. Myslím, že kdybychom při intervencích neotevírali nové prostory, něco by nebylo v pořádku. Proto jsme například nevyslyšeli četné hlasy, kterým se postní plátno tak líbilo, že ho chtěli opakovat každoročně. Ale na druhou stranu musím říci, že máme určitou představu o kvalitě, pomyslnou laťku se snažíme nastavit co nejvýše. To je naše hlavní „jistota“. Je tu už i trochu těch zkušeností a také široké teoretické zázemí. To jsou naše záchytné body. A Patrik Hábl je výborný malíř s vlastním rukopisem, jeho malby se spirituálními přesahy nás už dlouho zajímaly. Navíc je to také otevřený a přemýšlivý člověk. Proto jsme si řekli, že právě s ním se pokusíme o něco nového. Je potřeba také říci, že intervence nedělám jen já sám. S Patrikem Háblem nám kurátorsky pomáhal Petr Tej. Aktivně do procesu intervencí vstupuje i Klára Jirsová. Existuje navíc výstavní rada a vnitřní salvátorský tým v čele s Martinem Staňkem, bez kterého by to vše nebylo myslitelné. Máme tedy štěstí, že síť pomoci, zájmu a zpětných vazeb je veliká. Zásadní roli tu samozřejmě hraje otevřenost faráře Tomáše Halíka pro současné umění a kulturu. Je pro nás také výsostně důležité, že lidé, kteří do kostela chodí, pochopili a přijali náš záměr, a je i velkou radostí s nimi při různých příležitostech diskutovat a slyšet jejich reflexe, samozřejmě i ty kritické. Všichni se učíme, všichni jsme na cestě.

______________________________________________________________

foto: Petr Neubert

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *