Příliš lidský Stalin

V Berlíně v Martin Gropius Bau je do poloviny dubna k vidění (mimo jiné) i výstava fotografky Margaret Bourke-White. Jedna z prvních amerických válečných fotografek a dokumentaristek je tu prezentována především snímky z cest do Evropy a Ruska, kde byla v krizových letech kolem druhé světové války. Co nám dnes mohou říct fotografie z doby Světové hospodářské krize a krize demokracie vůbec a jaká je jejich paralela k současné politicko-společenské situaci?

Za jednoduchým názvem výstavy „Fotografie“ se skrývá objektivnost, odkaz na dokumentární přístup jak fotografky, tak kurátorů. Výstava je řazena chronologicky a zároveň tematicky, začíná 30. léty v Americe a postupuje přes cestu do Sovětského svazu a dokumentování Československa až po fotografování války a jejích důsledků v Německu. V krátkých textech je ozřejměno především to, jak se autorka na daná místa dostala a co ji tam zaujalo. Dohromady tedy převážně „technické informace“. Návštěvníkovi nezbývá, než vybrat si ty svoje snímky, ty které pro něj fungují.

Spojené státy americké v době krize a naplňování programu New Deal (1933-1936) fascinovaly Bourke-White přístupem k technice a strojům, jejich vztahem k člověku. Člověk je vždy zobrazen jako součást stroje, kromě typicky avantgardní diagonální kompozice nejsou fotografie nijak dynamické. Bourke-White zachytila součinnost člověka a stroje, který zobrazila jako nepoměrně větší monstrum, jež neustále potřebuje pracovníka k obsluze či opravení. Nejde zde tedy o jakési utopické nebo katastrofické zobrazení konfliktu, daleko spíš lze vztah popsat jako poetickou souhru: Člověk a jeho Stroj.

Co nám mohou sdělit fotografie pojaté jako oslava liberalismu v dnešní době, kdy nejen německá společnost přemýšlí, jak se dostat z krize a přitom neztratit demokratickou povahu a BioEkoFair tvář? Německo řeší, zda může hrát roli Franklina D. Roosevelta pro chudší část Evropy. Je vůbec pro zodpovědnou společnost jiná cesta možná? Jaká? Ta socialistická?

Fotografie z cesty do Sovětského svazu se nesou v podobném duchu jako americké: obrovitánské až přebujelé industriální obludy, které obsluhují maličcí lidé. Teprve s přesunem do bývalého Československa na konci 30. let, kam Margaret Bourke-White poslal domovský týdeník Life, se objevují sociální a více dokumentární témata multikulturní společnosti s velkými společenskými rozdíly: židé v Praze, chudé děti z dědiny na dnešní Ukrajině a pracující ženy ze Slovenska. Idyla končí s Mnichovskou dohodou. Berlínskou galerií je toto téma nazváno Sudetoněmecká krize, z fotografií Henleina a k nacismu se hlásících Čechoslováků: z cyklu „Sieg Heil“ mrazí. Vedlejší fotografie pak ukazuje podobně emočně nabitý, esteticky velmi zajímavý snímek dělníka ve Škodových závodech v Plzni, který ručně cosi vyrábí na munici, která ho obklopuje. Je plně soustředěný, slušně oblečený a má toho opravdu hodně na práci. Téma kolaborace, spolupráce, viny, odplaty a trestu je sice v Německu skoro „tradiční“, pro Čechy je to však znovuotevřená rána, jak ostatně dokazuje i rozruch kolem prezidentských voleb nebo kolem výstavy Lukáše Houdka Umění zabíjet.

Nejpoutavější fotografií celé výstavy se pro mne stal portrét Stalina. Na popisce je uveden krátký úryvek z fotografčiných pamětí o tom, jak těžké bylo získat snímek, na němž by byl diktátor zobrazen jako člověk. Byl prý příliš chladný, s kamenným obličejem, Američance se nicméně podařilo zachytit kratičký okamžik, kdy se Stalin usmál. Vznikla tak fotografie, od níž jsem se nemohla odtrhnout. Zážitek opravdového puncta Rolanda Barthese, který vede daleko ven z obrazu, vnímat jej můžeme jen emocionálně a doslova z něj běhá mráz po zádech. Vědomosti o zobrazeném se rozchází s viděným tak zásadně, že člověk musí nutně připustit, že toto je Fotografie.

Téma uhrančivého portrétu je ostatně vysoce aktuální v dnešní době, daleko více zaměřené na obrazy, než byla ta meziválečná. Že se státníci často snaží vypadat lidštěji a přátelštěji než jindy, vidíme na nedávno vyhotoveném oficiálním portrétu Miloše Zemana. Jenže ten Stalinův nebyl oficiální a výraz zachycený na fotografii nebyl „chtěný“, právě naopak.

Fotografka byla přítomna probouzení se Německa do trosek a otevírání koncentračního tábora Buchenwald v dubnu 1945. Tehdy Bourke-White fotila obyvatele Výmaru, kteří museli pomáhat americkým osvoboditelům při pohřbívání mrtvol, léčení raněných a vyčerpaných přeživších nebo byty a kanceláře, kde právě spáchali sebevraždu bývalí nacisté nebo ti, kteří litovali konce starého života. Jako diváci v tomto bodě cítíme něco mezi voyerismem a hyenismem. Najednou je potřeba úplně jiný percepční mód než na počátku výstavy. Chronologická koncepce tedy hraje dvojí roli, jednu lze vnímat jako jednoduše čitelnou „linku“, druhá role je obsahová. Ta je umocněná prostorovým uspořádáním: kolem dokola dvou místností, takže na konci stojíme v téže místnosti u opačné zdi, než jsme začali, jenže vidíme jiný svět. Na avantgardní mašinistické fotografie ze 30. let, je potřeba se dívat jinak než na dokumentární snímky poválečné tragédie. Chceme-li to vykládat jako vědomý krok autorů výstavy, což je jistě oprávněné, můžeme říci, že jde o snahu ukázat šířku záběru tvorby Margaret Bourke-White. Nebo můžeme opustit nicneříkající pseudokunsthistorické formulace a připustit, že retrospektivní přístup při tvorbě výstavy není vždy vhodný, zvláště pak není-li reflektovaný (zde není jasně vysvětleno proč jsou vystavena zrovna 30-40. léta a proč je obojí konfrontováno v jedné místnosti).

Co si tedy (český) návštěvník může z výstavy odnést kromě mrazivého pocitu v zádech z náhledu na vlastní dějiny? Snad i poznání, že některé momenty vyžadují změnu perspektivy, což s sebou nese nutnost připustit dvě věci. Za prvé, že se vždy díváme určitým směrem, za druhé, že se můžeme dívat i směrem jiným.

______________________________________________________________

Margaret Bourke-White: Fotografien / Martin Gropius Bau / Berlín / 18. 1.- 14. 4. 2013