Umění jako život

Plakáty, fotografie a transparenty z demonstrací. Vše rozházené a rozvěšené po třech místnostech MeetFactory. Stručné popisky přibližují dobu a místo, vykazují však spíše dokumentární hodnotu. Kde se tedy schovává umělecký vklad politických akcí? Je uměním demonstrace? Nápis s fotografií politika na transparentu? Kontejner? Nebo fotografie, která akci dokumentuje? Ve světle aktivistického umění podobné otázky působí tak trochu nevhodně. Uměním je zde totiž samotná akce, čin, život. Zcela v intencích hesla Allana Kaprowa, které dalo název tomuto článku. Podobně nesmyslné je uvažovat nad uměním dívčí skupiny Pussy Riot. Význam a síla jejich činu vykrystalizuje především v kontextu současné politické a společenské situace v Rusku. A o pohled na historii ruského politického umění právě teď usiluje výstava v MeetFactory nazvaná „Pussy Riot a ruská tradice uměleckého vzdoru“.

Sinije nosy (Modré nosy): Svíce našeho života / 2004

„Kulturní situace v Rusku se po zániku cenzury kromě jiných příznaků nové epochy také radikalizovala. Řada autorů začala zkoumat hraniční zóny, v nichž se umělecká činnost dotýká lidského těla, veřejného prostoru, nebo dokonce kriminality.“ Tak popisuje situaci na počátku 90. let v Rusku Tomáš Glanc ve své knize Souostroví Rusko. Podle kurátora výstavy Andreje Jerofejeva, který měl přednášku 6. února v Tranzidisplay, patří akcionismus k jednomu z nejvýraznějších proudů současného ruského umění. Za jednoho z prvních radikálních akcionistů Jerofejev označil Olega Kulika, jehož tvorba z 90. let víceméně naplňuje kurátorovu definici uměleckých tendencí v Rusku. Jde často o přejímání jiné identity (Oleg Kulik se v letech 1994-1998 převlékal za psa, běhal nahý po ulici, štěkal a kousal lidi), narušování tabu a princip zesměšňování (sebe samého či veřejných autorit). Vtip a převlek jsou ústředními motivy také v tvorbě Vladislava Mamyševa-Monroa, jenž vytváří stylizované fotografické portréty. Jednou na nich vypadá jako Lenin nebo Dostojevskij, podruhé jako papež či Andy Warhol. Jerofejev Mamyševovo dílo vykládá jako proces osvobozování se od strachu a od povinné úcty k daným autoritám. Pokud nezůstaneme pouze u politiky, je možné jeho portréty chápat také jako otázku, kdo je autor, který se skrývá za svými díly, a jaká je jeho role v široké společnosti. Na konci minulého století hledají umělci nové cesty, příznačný je jejich přesun do ulic, do centra města, čímž reagují na potřebu „konfrontovat se s bezprostřední realitou a pokoušet se zjistit, jak fungují předěly mezi galerií a veřejným prostorem, zda a nakolik „umělecké situace“ vybavuje artefakt imunitou a co se stane ve chvíli, kdy tato imunita pomine.“(Glanc)

Záměrný pohyb na úplné hraně snesitelnosti a morálky je patrný v díle Anatolije Osmolovského, který zároveň stál se skupinou ETI v počátcích politického umění v postsovětské éře. Výstava v MeetFactory připomíná zásadní akce, jakými bylo vyvěšení hesla „PROTI VŠEM“ před Leninovým mauzoleem (1999) nebo Barikády (1998), které svou vizuální stránkou měly připomínat studentskou revoluci v Paříži roku 1968. Ztroskotaly však na nejednotném politickém programu. Několikrát je na výstavě také akcentována akce Alexandra Breněra, jenž v roce 1995 poskakoval na Rudém náměstí pouze v trenýrkách a v boxerských rukavicích a křikem vyzýval Jelcina, aby vyšel ven a bojoval s ním, když má odvahu bojovat s Čečenskem.

Pohled do instalace výstavy / foto: Tomáš Princ

Z dalších jedinců, kteří jsou známí především pro své individuální akce, je třeba jmenovat ještě Avděje Ter-Ogaňjana. Jeho rozbíjení kopií ikon, za něž byl v Rusku odsouzen, následně získal azyl v České republice a teď žije v Berlíně, je však v MeetFactory zmíněno pouze ve zdařilém komiksu Alexeje Jorše. Příběh ruského politického umění je v něm přehledně a stručně odvyprávěn, snad by si zasloužil v galerii i více prostoru.

V průběhu posledních dvaceti let se do oficiálních institucí dostávalo také umění, jež nemohlo být v 70. a 80. letech vystavováno. Vše nasvědčovalo tomu, že se ruská kultura výrazně uzdravuje a osvobozuje. Andrej Jerofejev připravil v roce 2007 pro Treťjakovskou galerii přehlídku děl soc-artu –politického umění od roku 1972 až do současnosti. Výstava v Moskvě proběhla, problém nastal ve chvíli, kdy měla putovat do Paříže. Tam sice dorazila, avšak musela projít cenzurou tehdejšího ministra kultury Alexandra Sokolova, který z ní vyřadil sedmnáct „nevhodných“ artefaktů. Represe pokračovaly ve stejném roce, kdy uspořádali Andrej Jerofejev a Jurij Samodurov v Sacharovově centru výstavu Zakázané umění 2006. Dnes již legendární přehlídka provokujících děl, jež mohli návštěvníci shlédnout pouze skrz malé otvory ve stěně. Tématem byla právě náboženská provokace a upozornění na rostoucí cenzuru kultury, která však na rozdíl od sovětské éry stále více vychází ze strany pravoslavné církve. Během soudního procesu s oběma kurátory, kteří nakonec vyvázli „pouze“ se statisícovou pokutou, o sobě poprvé dala výrazněji vědět skupina Vojna (přesnější překlad do češtiny by měl znít ´Válka´). Jerofejev na pražské debatě vyprávěl o tom, jak důležitá a psychicky potřebná byla podpora ze strany této skupiny. Její členové pod okny soudní budovy rušili proces výrazným hlukem, jindy se jim podařilo do místnosti, kde soud probíhal, pronést šváby.

Anatolij Osmolovskij: Ostuda 7. října / 1993

Radikalita ruského politického umění se stala častým tématem v médiích, uměleckohistoricky vzato je však srovnatelná s činy francouzských situacionistů nebo vídeňských akcionistů. I ti byli ve své době ostře kritizováni odbornou a laickou veřejností. Touha odhalit především to šokující a kontroverzní, která většinu tuzemských médií pohání, však často zastiňuje důvody, jež umělce k jejich jednání vedou (nejznámějším příkladem jsou akce skupiny Vojna, u nichž média sledují spíše vulgárnost jejich projevu než problém, na který upozorňují).

Nakonec v celé souvislosti politického umění v Rusku vyznívá čin Pussy Riot jako jeho přirozená součást. Jejich akce získala tak výrazný ohlas ve světových médiích právě díky své jasné čitelnosti a mezinárodní srozumitelnosti. Zjednodušený vizuální projev barevných punkerek, jejichž převlek má připomínat oblečení nedozrálých puberťaček, vypráví spolu s určitou spontánností o nespokojenosti se současnou politickou a náboženskou scénou v Rusku. Jejich umění je angažované a nesmlouvavé, naléhá, volá hlasitě po změně a upozorňuje na problémy. Stává se opravdovou součástí života, zřetelně a bez kompromisu.

______________________________________________________________

Pussy Riot a ruská tradice uměleckého vzdoru / kurátor: Andrej Jerofejev / MeetFactory / Praha / 7. 2. - 24. 3. 2012