Melancholický klasik

Výstavou Jana Zrzavého pokračuje Galerie výtvarného umění v Ostravě v koncepci, jejíž podstatou je přitáhnout do Ostravy blockbusterovými počiny pozornost zájemců o umění z celé republiky. Důkazem, že se jí to daří, je fakt, že jsme se na výstavu před jejím ukončením rozhodli upozornit ještě jednou recenzí.

Ostravská Galerie výtvarného umění navazuje na mapování české výtvarné moderny a po kolektivních výstavách Sváry zření (2008) a Černá slunce (2011) připravila opět ve spolupráci s kurátorským a badatelským týmem okolo Karla Srpa přehlídku tentokrát jediné, ale o to výraznější osobnosti, totiž Jana Zrzavého (1890–1977). O příslušnosti tohoto malíře ke kánonu české malby 20. století není pochyb; Zrzavý se začal stávat klasikem už od 20. let, jeho tvorba byla hojně a pozitivně reflektována, a to dokonce i za komunistického režimu – v roce 1966 byl jmenován národním umělcem. Inspirativně jeho dílo podle všeho působí rovněž na současné výtvarníky (srov. zde). Ani pro klasika však není snadné udržet vysoko nasazenou laťku kvality, což mimo jiné potvrzuje rozsáhlá ostravská retrospektiva. Převažují na ní obrazy z 1. poloviny století, v porovnání s nimiž se nasládlá tvorba z pozdějšího období, jemuž dominují pastely, barevné křídy a pointilismu blízká technika, jeví poněkud bez náboje, jak si všímá třeba Martin Drábek (zde). Možná právě jistá vyčerpaná modernost v kombinaci s nekonfliktním krajinářstvím přispěla k tomu, že Zrzavý byl přijímán i v době, kdy oficiálnímu umění dominovala doktrína socialistického realismu.

Generačně Zrzavý náleží k výtvarníkům, na něž mohutně zapůsobila pražská výstava Edvarda Muncha (1905). Pohyboval se v blízkosti Osmy, Skupiny výtvarných umělců nebo Tvrdošíjných, jež (v roce 1918) přímo spoluzakládal; vstřebával podněty rozvíjející se avantgardy, zároveň však jeho pozice zůstává zřetelně solitérní. Podobně jako řada dalších modernistů Zrzavý pod vlivem primitivismu a lidového umění zjednodušuje svůj výraz, upouští mnohdy od realistického zobrazení, redukuje detaily a snaží se zachytit podstatu věcí bez nadbytečných ornamentů, čímž postupně dospívá k svébytnému naivismu. Oproti avantgardě ovšem neodmítá tradici a nachází inspiraci u starých mistrů, především u Leonarda da Vinci a dalších renesančních malířů, což je patrné např. u slavného plátna Jaro (1924–1929), které zobrazuje nahého mladíka spočívajícího v bukolické krajině.

Na rozdíl od blízkého přítele Bohumila Kubišty Zrzavý také zůstával rezervovaný vůči dobově dominantnímu kubismu, jehož vlivy se nejvíce projevily v Podobizně malíře Adolfa Gärtnera (1913). Pozitivistický charakter kubistické analýzy a vůbec celkové avantgardní přecenění intelektu a smyslů bylo v rozporu se Zrzavého vnitřním ustrojením, jehož součástí byla zdůrazňovaná hluboká víra v Boha. Malíř se po celý život opakovaně vrací k tematice andělů či výjevů z Kristova života. Je příznačné, že k nejoblíbenějším scénám v tomto směru patří poslední večeře odkazující k svátosti eucharistie, která je založena na zvláštním propojení hmoty s duchovním obsahem. A právě duchovní pohled na materiální svět, prostoupení hmotné skutečnosti spiritualitou lze považovat za nejvýraznější rys Zrzavého malířského díla. Pozornost mu ostatně věnuje ve své recenzi ostravské výstavy třeba Václav Hájek (Art+Antiques 2/2013). Tento produchovňující sklon podporovaný inspirací Odilonem Redonem Zrzavého také v roce 1912 přivedl k vystavování s pozdně symbolistní skupinou Sursum (= latinsky vzhůru), což bylo vůbec jeho první veřejné vystoupení. Malířův mysticismus a soustředění na niterné zdroje tvorby srovnal pak František Šmejkal s metafyzickými malbami Giorgia de Chirika, jenž si českého umělce velmi vážil.

Vedle de chirikovského Geometrického zátiší (1943) se blízkost obou tvůrců projevuje v akcentování pocitů melancholie a tesknoty, které tvoří jakýsi významový úběžník Zrzavého tvorby. Na výstavě se setkáváme s reprezentacemi osamělých zadumaných postav – jedna z prvních se vyskytuje na obraze Údolí smutku (1907), který společně s komplementárními Veselými poutnicemi (1908) považuje František Dvořák za součást polarity vymezující sémantiku Zrzavého díla. Melancholické postavy mívají často nachýlené hlavy a zavřené oči, čímž vyjadřují svůj odstup od světa a obrat k nitru. Jakoby to nejpodstatnější a nejdramatičtější z výjevu zůstávalo nezobrazeno, ukryto v nepřístupných hlubinách jedincovy psýché. Teskně ovšem vyznívají nejen Zrzavého reprezentace lidských postav či hlav, oparem smutku jsou prostoupeny i jeho liduprázdná bretaňská pobřeží s typickými jednostěžňovými loďkami nebo ponuré scenérie ostravské industriální krajiny, malované v 30. letech v Bretani. Melancholickou atmosféru pomáhá také navozovat Zrzavého charakteristická malířská technika rozostřeného sfumata, která je založena na snižování kontrastů a vyrovnávání barevných protikladů. Zrzavý se většinou vyhýbá ostrým přechodům.

Jedním ze zdrojů malířovy melancholie mohla být jeho veřejně nepřiznaná homosexualita a erotická touha, kolidující s náboženským cítěním. U Zrzavého nenalezneme otevřené zobrazení homosexuální erotiky, nicméně podle Martina C. Putny je možné v jeho díle stopovat sublimované homoerotické signály a impulzy. Putna si všímá především pasivních zženštilých jinochů, kteří jsou divákovi vystaveni jako erotické objekty – viz Spící hoch (1912). Motiv androgyna, bytosti spojující v sobě ženu i muže, patří v Zrzavého tvorbě k nejčastějším, a to včetně něžně zasněných, stylizovaných autoportrétů. Ženy jsou na druhou stranu zobrazovány buď jako odpudivě lačné, lascivní, až démonické, nebo jako asexuální, poraněné vnitřním smutkem. Homoerotickou imaginaci spatřuje Putna rovněž v motivu důvěrného sblížení Krista a jeho učedníka Jana.

Mottem k výstavě, od něhož je odvozen i její název, se stal malířův výrok charakterizující uměleckou tvorbu jako božskou hru. Tato hra ale nabývá pro Zrzavého, který ke svému dílu přistupoval s narcisistní láskou, až existenciálních rozměrů, o čemž svědčí jiné jeho prohlášení: „Mé umění je podstatou, jediným důvodem a chtěním mého života, jím trvám i padám.“ Jaké to důvěřivé spolehnutí se na umění, jaká to bláhovost – měřeno hodnotami současné společnosti! Snad ale pomyslná klasičnost spočívá právě v tomto naivním, marném a přece krásném gestu.

______________________________________________________________

Jan Zrzavý: Božská hra / GVUO: Dům umění  / Ostrava / 12. 12. 2012 – 10. 3. 2013