Artalk.cz

RE: Reality, iluze a polemika

Ve recenzi na výstavu Podle, která trvá do konce týdne v Galerii Václava Špály, Kateřina Štroblová podotýká, že skupina Reality polemiku s konceptuálními tendencemi nabízí spíše programově, než ve skutečnosti. Právě moment, kdy je polemika pouhým tématem jinak velmi smířlivě zpracované výstavy, mi přijde pro zhodnocení této divácky i kriticky úspěšné výstavy zásadní.

01

V textu k výstavě se dočteme, že skupina “polemizuje (..) s jistou ochablostí, snadností či zakademičtěním současných postkonceptuálních instalací. Zároveň se však (…) rozhodně z proudu tendencí konceptuálního prostředí nevyčleňuje (..).” Samotná výstava však dojem běžné apropriace-environmentu nijak nenarušuje, je tedy nejisté, s jakou ochablostí, snadností či zakademičtěním vlastně autoři polemizují. Dále je v textu zdůrazněno, že „obrazy malovali (…) vlastnoručně, bez cizí pomoci” a instalační změny byly provedeny “aniž by je (autoři) jakkoli zvýrazňovali. Vše vypadá, že galerie taková byla vždy.”

Obrazy bezpochyby jako ty Špálovy nevypadají a to bohužel nejen díky průmyslovým barvám a jinému podkladu, ale ani technicky. Stejně tak instalace pro trochu pozorného diváka určitě přirozenou součástí galerie není. To však vlastně není až tak důležité. Otázkou spíše zůstává, jestli by nebyla kritika stylu malby a způsobu instalace zcela směšná. Jak alespoň doufám, vzhledem k profilům členů skupiny, nelze věřit, že se v roce 2013 snaží o všeobecný návrat k autorské malbě, případně o nutnost bojovat proti spektáklu pomocí “neviditelných” zásahů do galerijního prostředí.

Ať tak či onak, pokud by vystavené obrazy nebyly kopiemi Václava Špály, ale nějakého jiného méně zprofanovaného a méně líbivého modernisty, pak by vlastně instalace svůj kritický potenciál zcela ztratila. Je to totiž právě pouze výběr tohoto autora, který lze jako jediný označit za akademický, ochablý a snadný. A to ať již vážně, či ironicky. A také bez ohledu na to, že Reality práci “s patetickou adorací české moderny či moderny jako takové” (snad nečekaně?) odmítají.

Pokud bychom odstoupili od vysvětlení, že se autoři určitým způsobem děláním stejného snaží tento typ umění kritizovat, pak se o žádnou revoluci nejedná. Snad není ani nutno zdůrazňovat, že učení se cizímu rukopisu nijak radikální ani originální není. Stejně tak radikální není změna formátu nebo použití průmyslových barev. Přestože za radikální nelze označit ani budování kopií určitého prostředí, a to hlavně díky financím, které se na podobné instalace nedostávající, přeci jen se nejedná o nějakou avantgardní či radikální činnost rozšiřující pole percepce a umění. Podobných autorů jsou desítky a převážně se právě jedná o ty etablované a na velkých přehlídkách či ve velkých galeriích, kde si to mohou finančně dovolit.

05

Výběr kopií děl Václava Špály do galerie Václava Špály je volbou apriori nevážnou. Těžko uvěřit, že by se nejednalo o vtip, ale o pouhou náhodu a Václav Špála by byl vybrán kvůli svým kvalitám modernisty. I pokud by tomu totiž tak bylo, pro diváka bude – podle mého názoru – vždy převažující právě onen prvoplánový žert.

Modernismus samotný bezpochyby velké téma současného umění je, ale nejaktuálnější rozhodně není. Rekonstrukce modernistických interiérů i děl již navíc i v samotné Špálovce proběhla a to na výstavě kurátorované Karlaem Císařem v lednu 2009. Opět by snad bylo podceňováním autorů tvrzení, že by o dané výstavě buď nevěděli, nebo by naopak měli snahu konstatovat po čtyřech letech jaksi zpopularizovaným způsobem dvojnásobně opětovný návrat moderny.

Na obrazech je tak asi nejvíce zajímavý palubkový rám, pokrytý barvou, nesprávně sedící, někdy i se zapomenutou papírovou páskou. Ten tak vlastně jako jediný narušuje celkový jasný a zřejmý tvar a přináší trochu tajemství tolik nutného v natolik “snadné” (re)konstrukci. I na instalaci nejvíce zaujmou právě jistá narušení, momenty kdy dřevěné obložení není na obou stranách místnosti symetrické. Nejvíce pozornost upoutá objekt zasklené zimní zahrady, viděný z galerie jakoby zvenčí, s železnou konstrukcí, která narušuje jasnou, ironicky i vážně opět zcela tradiční strukturu obrazů v popředí.

Výstava tak vlastně nakonec je tím, čím se hned na začátku zdá být. Obyčejnou, hezkou, trochu spektakulární a zpracováním i tématem divácky atraktivní výstavou. Přestože se stejně tak může zdát, že je vzhledem k nejasným detailům, vztahům mezi tématem a zpracováním, a ambicióznímu textu těžko rozklíčovatelná, jakoby to bylo spíše proto, že se členové skupiny nedokázali dohodnout a následovat jasný směr, než že by jim šlo o celkový dojem prohlubující záměr. Překvapující je tak nakonec pouze to, že přes určitou auru mysteriózna a investované peníze vlastně skoro nic neotřelého ani hlubokého nepřináší. Jakoby ve všech směrech nakonec stavěla právě jen na etablovaných značkách. Ať již je to Václav Špála, jeho obrazy nebo ono „Podle“.

______________________________________________________________

foto: Pavel Lagner

Komentáře

  1. Michale, hezky si to napsal…mrzi nas, ze jsme Te zklamali….tak jindy…
    Jirka

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *