Artalk.cz

Podobnost kresby s šachovou hrou

Nikola Čulík se vyjadřuje především prostřednictvím kresby. V tomto výtvarném médiu si již svým osobitým charakterem vydobyl místo na naší umělecké scéně. Jeho kresby jsou rozeznatelné jak intimním charakterem, tak konceptuálním přesahem. V Praze vystavoval kupříkladu v rámci cyklu Start Up v Galerii hl. m. Prahy v Domě U Zlatého prstenu Intimní požár (2009) , v Galerii 35m2 Člověčinu (2011) a v Altánu Klamovka Černou duši (2012). Do 24. 2 jsme měli možnost shlédnou jeho výstavu Život a dílo v Galerii hlavního města Prahy v druhém patře Staroměstské radnice.

GHMP_01

Výstava Život a dílo byla určitým odklonem od kresby a to k intermediálnímu umění. Jak vnímáš médium kresby, které je pro tebe nejsilnějším vyjadřovacím prostředkem?
Kresba ve své bezbřehosti je pro mě médiem, se kterým intenzivně pracuju už téměř deset let. Vzhledem k dlouhodobé zkušenosti s kresbou jsem schopen právě tímto prostředkem dosáhnout nejpřesnějších zacílení a nejhlubších vyjádření. Ve vlastní práci vnímám takové dvě paralelní linie. V první řadě je to chrlení právě oněch nekonečných sérií kreseb převážně malého formátu, kde pracuji čistě se svou imaginací, nepoužívám tedy žádné vizuální předlohy, a které mi slouží jako určité záznamy, postřehy a analýzy jak světa vnitřního, tak v poslední době i vnějšího. V druhé linii pracuji spíš čistě technicky, kdy se vedle těchto cyklů snažím permanentně cvičit a zdokonalovat svoji kresebnou zručnost nejrůznějšími skicami a studiemi reality, tedy naopak toho viděného. Nutno říct, že v poslední době tuto práci už skoro nevnímám jako nějaké pouhé cvičení, ale čím dál tím víc mě tato poloha fascinuje. Tak se pro mě takové ohmatávání a prostupování skrz viděné věci stává čím dál tím dobrodružnější. Vnímám pomocí toho kresbu zároveň jako nástroj někde na pomezí vědeckého výzkumu nebo zenové meditace, pouze místo pinzety držíte v ruce tužku, respektive místo meditováním nad kůrou stromu prorůstáte skrz do podstaty kůry pomocí zázraku kreslení.

Kde cítíš hranice mezi životem a dílem?
To je zrovna záležitost, která mě tak nějak splynula dohromady v průběhu minulého roku. Možná to všechno začalo velkým štěstím, které ke mně přišlo, a to sice uviděním toho, že vlastně cokoliv, na co se podívám, je svým způsobem zajímavé nebo řekněme problematické. Před pár lety, když jsem chtěl namalovat obraz, tak jsem čekal až napadne sníh a šel jsem závějemi do Prokopského údolí, kde jsem maloval romantický motiv polorozpadlé továrny. Pak jsem se promrzlý a upatlaný od barev vracel do krpálu zpátky na Barrandov. V poslední době se mi ale situace zjednodušila, sednu si takhle do hospody, přinesou mi čaj ve skleničce, já se na to podívám a začne mě fascinovat už jenom vztah mezi tou hranou sklenice a stolem, stolem a prostorem okolo, no a mám celý večer o zábavu postaráno. Což je skutečně štěstí, protože pak tu zajímavost, respektive krásu, začnete vidět skoro ve všem. Potom už je jen krůček k tomu, kdy ve chvíli, kdy umýváte nádobí, začnete přemýšlet nad tím, jestli ty pohyby rukama, co děláte, nejsou podobné těm pohybům, které dělají ruce, když kreslíte.

GHMP_02

V poslední době jsi změnil image. Nosíš boty, na jejíchž špičkách máš nakreslené „smajlíky“. Na vyholené části hlavy si každé ráno kreslíš jiný znak podle nálady, jakou máš. Vnímáš sám sebe jako chodící kresbu?
Tak tato změna image, o které píšeš, přišla zcela přirozeně, i když by mě samotného slovo image nenapadlo. Vlastně jsem se vždycky díval spíš s despektem (a zároveň s tichou závistí) k takovým různým typům, co vypadají extravagantně, nosí žlutý kalhoty a mají účes jak idioti. Často jsem tak nějak zpytoval sám sebe a říkal jsem si, že je zvláštní, že i při své relativně velké duševní „ujetosti“ se oblíkám do dost všedních hadrů, nosím normální boty, normální manšestráky a svetr. Nicméně po mé poslední říjnové anabázi v ústavu pro choromyslné, jako kdyby se mi spontánně rozrazily dveře do nějakého nového prostoru, o kterém jsem nevěděl, a tak skrz sérii různých afektů, které po sobě následovaly, jsem si namaloval „smajlíky“ na boty, vystříhal si vlasy, posléze si na jednu stranu hlavy ještě vyholil místečko, do kterého jsem si začal každé ráno černou tužkou na oční linky pro ženský kreslit piktogram, vyjadřující to, jak se ten den cítím nebo co mi doslova běží hlavou. Taková moje facebooková nástěnka, kterou kompenzuji svou ignoraci Facebooku klasického. Musím říct, že bych takové úlety svého fyzického vzhledu do sebe nikdy neřekl, ale vzhledem k tomu, že vznikly zcela spontánně, cítím harmonii mezi tím, jak vypadám a tím, co prožívám. No a navíc jsem v anotaci pro výstavu na Staroměstské radnici slíbil, že si lidi možná nebudou nakonec jisti, jestli sám autor není chodící kresba, tak jsem svým slibům dostál.

Ve tvé tvorbě najdeme mnoho autobiografických prvků. Jedná se skoro až o deník zaznamenaný pomocí kresby. Mohli jsme to vidět jak na výstavě v Altánu Klamovka, tak i na Staroměstské radnici. Podle mne je potřeba mnoho odvahy se takto veřejně odhalovat. Jak to cítíš ty sám?
Oni jsou si všechny ty výstavy, které jsem vlastně kdy měl, podobné právě těmito spojujícími prvky autobiografie a „deníkovosti“. Zároveň jsem se už několikrát setkal s tou poznámkou o potřebě odvahy k tomu vystavovat veřejně takovéto osobní a intimní sféry. Já na to vždy odpovídám, že o odvaze nemůže být řeč, protože odvážně se podle mě projevuje člověk ve chvíli, kdy vědomě překonává nějaký strach, nějakou překážku. Pro mě ale nicméně takovýto styl tvorby a následně prezentace zcela přirozený, nemám pocit, že bych v tomto ohledu něco překonával nebo něčemu vzdoroval, nemůže být tedy řeč o odvaze. Lze se spíš ptát, proč tomu tak u mě je, jestli je to nějaká forma potřeby sdílení, blízkosti, nebo je to posunutí to negativnější polohy -nějaká má vlastní úchylka nebo duševní exhibicionismus. Možná všechno dohromady.

GHMP_03

Kde nejčastěji nacházíš inspiraci?
Mluvil jsem jednak o uchopování nových témat, které jsem začal v poslední době vnímat spíš vně sebe, tj. onu sociální nebo sociálně-politickou problematiku, jednak o zpracovávání čistě osobních mýtů, ať už se jedná o mé příběhy, které jsem prožil, nebo o jakési analýzy a průzkumy hlubinnějších obsahů nitra člověka. Zároveň se v mých kresbách začaly objevovat motivy každodennosti, což souvisí s již výše zmíněným zamilováním se do těch nejprostší úkonů, které jsou všem lidem společné – vaření kávy, cesta z nákupu, usínání… Zároveň si poslední dobou uvědomuju různé analogie výtvarného umění s jinými obory, například si tak s radostí přemýšlím o podobnosti procesu kresby s průběhem šachové hry… (zbytečné tahy, ztráta tempa, oběť dámy ve prospěch matu v následujících dvou tazích…).

Jak nyní zpětně hodnotíš výstavu Život a dílo?
Musím říct, že jsem člověk poměrně sebekritický. Přestože mám za sebou už mnoho samostatných výstav, pocit nějakého většího uspokojení jsem měl jen ze dvou – tou první je Intimní požár z roku 2009, tou druhou právě výstava Život a dílo z letošního roku. O tom, že budu mít možnost vystavovat na radnici, jsem se dozvěděl zhruba vloni touto dobou. Po prvotní radosti se ve mně probudil pocit určité nejistoty, protože jsem k tomuto prostoru choval velký respekt a byl tak pro mě velkou výzvou. Přestože jsem k prostoru radnice cítil onen respekt, nechtěl jsem se na druhou stranu tomuto duchu nějak podbízet, udělat nějakou “správnou” výstavu. Koncepce výstavy Život a dílo nakonec souvisela s takovým náhodným výletem do Kutné Hory na výstavu Jagellonců, na které jsem ovšem strávil jen pár minut, protože mě naráz začaly v hlavě krystalizovat různé nápady ohledně výstavy. A tak jsem dvě hodiny v takovém polo-transu běhal s malým notýskem po městě a prokresloval si plánek prostoru radnice, až mi to všechno srostlo v jeden celek a já došel k onomu definitivnímu tvaru výstavy, která bude jakousi úsměvnou „retrospektivkou“. Zároveň komplikovaně komponovanou, kdy se sice jedná o jednu scelující koncepci výstavy, ale ta v sobě zahrnuje mnoho různých pod-koncepcí, které se v sobě navzájem zrcadlí a jedna je indicií pro druhou. Tato forma samozřejmě vyžaduje velké nároky na diváka a vzhledem k tomu, že o různé symbolice a významech předmětů, které na výstavě jsou, vím jen já, nebo třeba lidé z mého okolí, je nutně celá řada významů přímo odsouzená k tomu, aby zůstala tajemstvím. Zároveň v mém případě možná nečekaná intermediálnost prostředků zde použitých, souvisí s onou snahou o nepodbízení se prostoru. Chtěl jsem, aby výstava komplexně zrcadlila procesy mé tvorby a mého života, a k tomu patří i vědomá prezentace méně virtuózních artefaktů, jako jsou malby, blbé video, nebo instalace. Jakási demonstrace nedokonalosti.

Culik_02

Při jednom z našich rozhovorů jsi mi řekl, že by jsi chtěl být umělcem, který by mohl léčit společnost a že věříš, že galerie má funkci i duchovní. Mohl bys to ještě více rozvést?
Tak když se takhle poslouchám, tak mi znějí tato moje vlastní slova nehorázně a vlastně až absurdně. V kontextu s tím, že jsem sám v rámci této společnosti diagnostikován jako duševně nemocný. Na druhou stranu si uvědomuju právě tyto roviny, které také může událost, jako je výstava v galerii, v sobě nést. Zároveň co se týče mé vlastní mesiášské touhy léčit, ač sám zraněný, nemusí tato role znít tak paradoxně, když se na ní podíváme ještě z jiného úhlu – často se v odborné literatuře objevuje termín zraněný léčitel. Respektive abych neulítával do nějakých esoterií, je zřejmě zcela pochopitelné, že soucit s člověkem, který trpí, bude mít spíš člověk, který má sám vlastní zkušenost se svým utrpením, třeba i stejného rázu jako ten první, než někdo kdo tuto zkušenost nemá. Já jsem začal tuto myšlenku rozvíjet mimo jiné poté, co jeden člověk, který odcházel z mojí výstavy Intimní požár, měl najednou strašně velkou chuť něco začít tvořit, aniž by se kdy před tím kreslení věnoval. To mi přijde nesmírně krásná reakce a věřím tomu, že lze i vytvořit silnou výstavu, po jejímž shlédnutí bude člověk odcházet s tím vědomím, že se mu v něčem ulevilo, nebo že získal nějakou naději, nebo alespoň inspiraci.

V roce 2012 jsi vedl bytovou galerii Blahobyt u sebe doma na Barrandově. Na podzim roku 2012 jsme spolu kurátorovali výstavu Kurace na A(VOID) Gallery Floating. Jak to tedy máš s kurátorskými ambicemi?
Myslím, že jsem nikdy žádné kurátorské ambice neměl, přišlo to tak nějak samo. Těch deset výstav u mě v bytě, co proběhly během jednoho roku, vzniklo zcela spontánně. Jednalo se spíš o setkání při příležitosti výstavky nebo nějaké umělecké akce, vše bylo nevypočitatelné a také se intenzita (nechci říct slovo kvalita) jednotlivých výstavních setkání různila. Vnímal jsem svou pozici spíš jako organizátor nějaké zvláštní seance, než jako kurátor, to mi přišlo příliš nabubřelé vzhledem k tomu málu, co uskutečnění této akce obnášelo. Ta výstava Kurace, co proběhla na náplavce vloni, už měla z mé strany profesionálnější charakter. Respektive přes nesmělý rozjezd mě celé toto komplikované a nejen časově vysilující organizování výstavy natolik pohltilo a byl jsem nucen řešit tolik problémů a chovat se natolik zodpovědně, že by se snad už o práci kurátora dalo hovořit. V současnosti jsem byl osloven, zda bych se nechtěl kurátorsky podílet na nějakém nově vznikajícím výtvarném projektu. Tak jsem souhlasil a budu už do této situace vstupovat jako ostřílený zelenáč…

______________________________________________________________

foto: Tomáš Souček (pohledy do instalace výstavy Život a dílo)

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *