Pracovat jako by se nic nestalo

Osmadvacetiletý malíř Vladimír Houdek se stal na sklonku minulého roku třiadvacátým laureátem Ceny Jindřicha Chalupeckého. "Když jsem se bavil s některými malíři, kteří nechodí pro peprnější výraz daleko, tak Cenu Jindřicha Chalupeckého až nenáviděli....přijde mi velká škoda, že se tito lidé připravují o spousty vědomostí a objevování nových a nových možností, jak udělat „obraz“. říká Houdek v rozhovoru s Jiřím Ptáčkem o inspiracích, tvorbě a nové životní situaci.

Mezi vzpomínky na návštěvu tvého ateliéru patří pohled na stolek s hromádkou rozečtených knížek. Je pro tebe četba inspirací k malířské práci? Myslím si, že to je spíše otázka latentní inspirace. Když čtu, tak se v zájmu o příběh, který neznám a chci prozkoumat, imaginace jeví jako něco nového. To mi je velmi blízké, jelikož malba pro mne představuje určitý druh dobrodružství a poznání, o kterém jsem třeba vůbec nevěděl.

V jednom rozhovoru s tebou jsem se dočetl, že vedle malování rovněž píšeš. Literární tvorba je součástí tvého soukromého světa, nebo se ji také publikuješ? Když jsem psal, tak jsem si nikdy neříkal, že by to mohlo někde vyjít. Byly to spíše intimní zpovědi. Řekl bych, že šlo spíše o deník než o beletrii jako takovou. Když jsem pak dokončil Bílé šaty, báseň v próze, jak to nazvala Bára Gregorová, dal jsem text přečíst své přítelkyni Monice Žákové a ona k němu udělala soubor kreseb. A jí vlastně napadlo vydat ho. Po určitém váhání jsem si uvědomil, že by to nebylo špatné, a tak jsme zažádali o grant a Bílé šaty vydali v nakladatelství Ausdruck Books. Ve psaní bych rád pokračoval, jelikož mne to neustále láká. Je ale pravda, že když píši, tak píši neskutečně dlouho. Bílé šaty mají okolo třiceti stran a psal jsem je přes tři roky. Záleží mi na každé větě, na každém slovu. A je to také podmíněné tím, že když maluji, tak nemohu psát, a protože pracuji hodně, nezbývá mi na psaní moc času. Rád bych se totiž psaním zabýval zodpovědně a na to člověk čas potřebuje.

Četl jsi někdy verše pražského básníka tvého jména z přelomu devatenáctého a dvacátého století? K tomu se váže taková historka. Asi před rokem jsem zavítal do knihkupectví U Fišera. Šel jsem se podívat na nové knihy, ale i na knihy, které znám a u kterých jsem se chtěl odreagovat od okolního světa. Tak to mívám, poněvadž když maluji a maluji, jsem zavřený sám se sebou v ateliéru, tak mi jedním z úniků jsou návštěvy různých knihkupectví a antikvariátů. No a při prohlížení knih jsem narazil na nově vydané básně Vladimíra Houdka. Již samotný název knihy „Vy srdce v ohni mroucí“ mne okouzlil. V tu chvíli jsem začal koketovat s myšlenkou o minulých životech. Některé pasáže básní vypadají, jako bych je psal já sám. Je to neuvěřitelná souhra náhod. V tom je má radost z neznámých a nově objevených okolností, které se člověka můžou dotknout. Od té doby ji mám v knihovně.

Pohled do instalace výstavy finalistů Ceny Jindřicha Chalupeckého

Jak se cítíš v ateliéru poté, co jsi získal Cenu Jindřicha Chalupeckého? Pracuje se ti jakoby nic, nebo se tahle událost, spojená i se zvýšeným mediálním zájmem o tvoji osobu, nějak podepisuje na tvém soustředění? Ono je zajímavé, že v průběhu předešlých událostí, jakými byla instalace výstavy finalistů a s ní spojené přípravy, jsem byl nervózní, protože jsem nemaloval. A tak jsem ještě do vyhlášení ceny pracoval na nových obrazech. Celou dobu jsem si sice říkal, že nemusím a že bych si měl dát volno a odpočinout si, jenže nutkání bylo silnější. Když jsem poté odjel do Brna a prodleva se díky nečekanému vítězství prodloužila na dva týdny, moje nervozita stoupala. Ale ne z důvodu, že bych měl najednou strach malovat, ale z důvodu, že jsem na to neměl čas. Před několika dny jsem zavítal do ateliéru a začal pracovat jako by se nic nestalo. Jako by Chalupecký nebyl. Je to zajímavé. Po chvilce si to sice uvědomím, orosím se radostí, ale zase na to zapomenu a soustředím se dál na malbu.

Jsem toho názoru, že všichni účastníci Ceny Jindřicha Chalupeckého poměrně dobře vědí, do čeho jdou. Překvapilo tě na té soutěži něco? Odpovím ti takto. Uvědomil jsem si, že Cena Jindřicha Chalupeckého je v podvědomí širší veřejnosti známá. Jsem rád, že ta moje předchozí představa neshodovala s realitou.

Cítil jsi při práci na obrazech pro výstavu finalistů Ceny Jindřicha Chalupeckého nějakou neobvyklou zodpovědnost? Cítil jsi nějaký mimořádný tlak kvůli krátkému času, který jsi měl mezi nominací do finále a zahájením přehlídky? Vše, co jsi právě vyjmenoval, mne toho čtvrt roku neustále doprovázelo. Ale byl jsem si také plně vědom toho, že na to nemohu myslet, jelikož bych se na to příliš soustředil. Mám takovou poučku, kterou si velmi často opakuji. A ta zní, že vím, že chci malovat. Je to triviální, ale například při tvorbě pláten na výstavu finalistů to pro mne bylo dvojnásob důležité. Věděl jsem, že chci malovat obrazy a ne zkoušet nové věci jako například video nebo sochy na pomezí s instalací. Oboje jsou zrovna věci, které mne lákají prozkoumat, ale potřebuji na to opravdu spousty času, abych se seznámil s jiným médiem a udělal je kvalitně. A to bych během toho krátkého času nezvládl. Teď jsem tedy odbočil... Ten krátký čas na přípravu jsem před sebou viděl jako nepropustnou zeď, která mne opravdu znervózňovala. Ale naštěstí to byl stimul. Byla to taková ta ještě zdravá nervozita, že se „něco děje“. Děje se finále a to je to, co mne po celou dobu motivovalo.

Z jedné strany musíš být s obrazy spokojený, protože přispěly k tvému vítězství. Za co je považuješ v komplexu tvé dosavadní tvorby? Byla práce na nich pro tebe osobně nějak obohacující? Myslím si o nich to, co o předchozích sériích: že jsou nedílnou součástí toho, co bude dále pokračovat. Každá předchozí série je objevením nové a nové podoby toho, jak se z nevědomí přes racionalitu dostanu k východisku nevědomého a racionálního přístupu. Promiň, ale musím to takto říct, jelikož to je odpověď i k této nové sérii. Je to také spojené s mou zálibou v dadaismu a jeho absurditě, pročež to byla vždy sofistikovaná absurdita, nelogičnost a podobně. A také v surrealismu, skrze který jsem objevil inspiraci automatismem a zmiňovaných nevědomých prvcích. Mým oblíbeným surrealistickým umělcem je René Magritte. To všechno se kumuluje v mé tvorbě.

Pohled do instalace výstavy finalistů Ceny Jindřicha Chalupeckého

Musím se ale přiznat, že v sérii Rozklenutá čerň jsem opravdu dostál určité posedlosti. To mne vždy zajímalo. Dostat se k věci. Prozkoumat to, co nechápu. Sice vím, že před dvěma lety se mi díky náhodě v obraze Hledání prostoru I. objevil kruh, kterému jsem potom ještě udělal tvar trychtýře, a díky tomu jsem si uvědomil, že by nebylo špatné to zkusit udělat jinak a rozvinout. Například bez figury. A proto vzápětí vznikly Anagramy. A to je to, co mne provází po celou dobu. Z náhody, intuice, nevědomí, nevím jak to přesně pojmenovat, se rozvine dlouhodobá obsese, kterou nikdy nepochopím, ale jsem rád, když ji prozkoumám a dokážu z toho vyvodit nějaké důsledky, které se projeví v další tvorbě. Doteď vlastně nevím, proč jsem maloval a maluji kruhy. A vědět to ani nechci. Důvod pro ukončení té dané cesty si vyžádá až situace. Situace před obrazem, tedy malba samotná. Nejsem totiž typ člověka, který si dokáže říct a naplánovat tvorbu dopředu. Z toho jsem příliš nervózní. Jsem si pak sám sebou nejistý a nemohu se soustředit. Věci dokážu totiž pojmenovávat, až když se začnou dělat. Teprve pak jsem schopen říct si, že by nebylo špatné někam směřovat, třebaže vzápětí zjistím, že svět paradoxu a souvztažnosti mne bude neustále doprovázet a já budu muset změnit to, co jsem si představil. A toto je pro mne obohacující.

Zdálo se mi, že jste v Brně konečně měli velmi dobré výchozí prezentační podmínky. Prostorové a jak to vypadalo, tak i finanční. Je to tak? Ano, je. Společnost Jindřicha Chalupeckého nám opravdu dopřála dobré zázemí a také ze strany Domu umění bylo cítit nadšení a radost, že se cena po třech letech zase vrátila do Brna. Oproti DOXu, kde finále bohužel probíhalo spíš na chodbě, se najednou otevřel velkorysý Dům pánů z Kunštátu. Myslím, že jsme ho všichni využili, jak jsme nejlépe uměli.

Pracoval jsi na obrazech už s představou instalačního řešení výstavy? Hadovitý koridor s tvými obrazy podle mého názoru výrazně přispíval k vyznění obrazů, jelikož zamezoval celkovému přehledu, ale diváka nechal objevovat obraz po obrazu a vždy jen k kontaktu s několika málo dalšími. Na samém začátku mám o instalaci pouze spontánní prchavé představy. Až když mám například tři čtvrtě práce hotové a dokážu s tou sérií fungovat, začnu o ní konečně uvažovat hlouběji. Také rád konzultuji podobu výstavy s druhým člověkem. Rád slyším názor nezaujaté osoby, která vše vidí novýma očima. Když jsem viděl, jaký prostor jsem dostal k dispozici, bylo první věcí, co mne zarazila, velikost místnosti a to, že je užší, má tvar takové „nudle“ a že se jejím apendixem stává lehce zešikmený konec. Vyvstaly tím nemalé překážky. A tak jsem ještě věci konzultoval s paní Ševčíkovou a Janem Pfeifferem. Finální podoba instalace vycházela z mých obrazů, u které jsem se snažil nejen o řeč objevování, ale také o konstelaci obrazů na sebe navazujících. Například při vstupu do výstavy byly dva malé obrazy Bez názvu a Odraz. Když to řeknu zjednodušeně, uplatňovala se v nich jiná řeč - díky použitým neidentifikovatelným útvarům - oproti plnější podobě, která se nacházela v obrazu Námět, na němž je namalovaný mnohoúhelník, který supluje kruh. A tento obraz zase navazoval na obraz Černé zrcadlo II. A takto výstava pokračovala v návaznostech na obrazy, které jsi měl před sebou, a přitom jsi měl cítit i obrazy, které jsi už nechal za sebou.

Část odborné veřejnosti a někteří publicisté berou jako zadostiučinění, že si po dlouhé době cenu odnesl malíř. Sdílel jsi u minulých ročníků, kdy se malíři téměř neobjevovali ani mezi finalisty, podobný pocit „neuspokojeného vyčkávání“? Spíš bych řekl jenom vyčkávání. Necítil jsem žádnou nespokojenost. Mám pocit, že se z toho může stát zapšklost a ta člověka tak trochu zaslepí. Když jsem se bavil s některými malíři, kteří nechodí pro peprnější výraz daleko, tak Cenu Jindřicha Chalupeckého až nenáviděli. Tudíž neměli rádi žádné jiné umění než to malířské. Jsem si vědom, že to je skupina lidí, kteří k sobě nepřipustí možnost, že umění je konceptuální, že mohou existovat instalace, fotografie a tak dále. Přijde mi velká škoda, že se tito lidé připravují o spousty vědomostí a objevování nových a nových možností, jak udělat „obraz“.

Pohled do instalace výstavy Vladimíra Houdka v Moravské galerii

Obrazy prodáváš. Jaký názor máš na argumenty iniciativy Nulová mzda, která usiluje o finanční ohodnocení práce umělců v galeriích financovaných z veřejných prostředků? Kritici jejího počínání často upozorňovali na to, že část umělců – a ty k takovým patříš - má v rukách umělecká díla, která mohou nezávisle na institucích zpeněžit na trhu s uměním, takže galerie jim vlastně dělají jakýsi marketing a honorář za vystavování si nezaslouží. Ono je dobré uvědomit si hned na začátek, že umění není exaktní věda. A tak jakmile nastane konverzace o jakémkoliv problému, může vzniknout nepochopení vůči individuálnímu názoru. V ten moment může být těžké nalézt nějaký všeobecně platný bod. Souhlasím s tím, že by státní instituce měly hradit minimální příspěvek na zprostředkování služeb, jako je přeprava, zajištění materiálu pro umělce, aby mohl vytvořit dílo na místě, pokud se jedná o site specific, na asistenta-pomocníka a podobně. Samozřejmě je a bude vždy diskutabilní, kdo bude rozhodovat o výstavách a kdo bude rozhodovat o vystavujících umělcích a proč zrovna tito umělci mají dostat honorář, když jejich dílo není kvalitní oproti jiným umělcům, kteří kvalitní díla dělají a podobně. A kdo je vlastně schopen jasně říct, co je a co není kvalitní, když vše podléhá osobnímu dojmu. Zde nastává také problém s trhem umění a sběrateli, jelikož se až na výjimky nezajímají o nic jiného nežli o hmotný, fyzický artefakt, tedy komoditu, který obraz představuje. A pokud u nás je tak malý trh s uměním, měla by státní instituce nahradit tento zásadní výpadek a soustavně a přehledně nakupovat umění bez ohledu na tom, jestli je to obraz či text. Kdo jiný by měl tuto pozici ve státě zřizované instituci plnit? Pracovní úřad?

Během našeho měsíčního pobytu na loňském sympoziu v Mikulově jsem tě blíže poznal jako osobnost introvertního založení. Jak se přihodilo, že jsi začal být vyhledáván kurátory a galeristy? To je pravda. Musím říct, že se ta moje introvertní povaha hodně vyhýbá různým večírkům a někdy i vernisážím. Je to dané situací, ve které se najednou člověk nachází. Spousty lidí, křik hluk, zvláštní chvění, má abstinence a tak dále. Hlavně jak často pracuji, tak nemám potom večer čas ani energii někam jít. Pokud to není vernisáž mého blízkého kamaráda anebo člověka, kterého si vážím, tak se většinou nepřemluvím a nejdu nikam. Odlišuje se to od kontaktu s lidmi, kdy se většinou jedná o setkání s jedním, maximálně dvěma lidmi, se kterými na něčem pracuji. To mne vůbec nevadí, ba naopak. To je něco, co mne obohacuje a naplňuje. Tam je prostor pro dialog a disputaci, což je pro mne velmi inspirující.

Jako málokterý umělec tvého věku už máš galeristu. Jak vypadá vaše spolupráce? A jak, kromě zajišťování prodeje tvých děl, může být spolupráce s galeristou pro mladého umělce prospěšná? Je to jedna z věcí, která mi nesmírně pomohla. Najednou jsem zjistil, že ta vlastní amatérsky manažerská činnost odpadla a já se mohu plně soustředit na práci. Také najednou zjistíte, že máte nějaké zázemí. Prostor kde, můžete v určité periodě vyzkoušet nové věci, nové práce, nebo můžete vydat vlastní katalog. Také záleží na oné symbióze porozumění. Což naštěstí mohu říct, že mezi mnou a Filipem Polanským funguje více než dobře. Jsme neustále v kontaktu. Stará se o mne, jedná se sběrateli, připravuje smlouvy. Také má se mnou určité plány, třeba účast na uměleckých veletrzích. A toto je pro mne pořád nadstandard, který Filip Polanský může nabídnout oproti jiným galeriím u nás. Nemyslím to pejorativně, ale díky tomu se najednou lokálnost láme a vaše věci mohou být viděny i na evropské úrovni a mohou se konfrontovat s jinými díly a galeriemi.

Loňskou výstavu v Atriu Moravské galerie v Brně s obrazy jen o rok staršími jsi doprovodil diagramem tvého pracovního režimu a okolností a podmínek doprovázejících tvoji práci. Proč ti přišlo důležité ně poukazovat u výstavy malby? Onen diagram pocházel ze společné výstavy s Matějem Smetanou, kterou jsme měli v galerii Sklep v roce 2010. Plánovali jsme vystavit obraz Fyzik a Matěj k němu měl udělat například diagram. Představa to ale byla dost mlhavá. Nakonec to nevyšlo, jelikož jsme ve finále zjistili, že nejsme schopni dostat obraz do galerie kvůli jeho velikosti. Museli jsme se rozhodnout pro jinou variantu. A tou byl pouze ten diagram. Matěj v něm zaznamenal, co následovalo, probíhalo a dělo se při tvorbě obrazu. Jednoho dne se u mne stavil a začal jako detektiv pátrat po tom, co jsem dělal v onen inkriminovaný den. Musím říct, že jsem z toho byl ve výsledku sám překvapený, když mně Matěj kladl otázky a já si začal uvědomovat různé vlastní zvyky, kterých jsem si před tím například ani nevšiml. Jeho výsledný diagram byl nejen dokumentem, ale i obrazem zároveň. Ta spolupráce mezi námi dobře fungovala a jsem za ni rád. Nevzpomínám si, jestli to vzešlo od Petra Ingerleho z Moravské galerie nebo ode mne, ale rozhodli jsme se tam ten diagram vystavit jako součást cyklu, který tam byl prezentovaný, poněvadž se k tomuto období obraz Fyzik vázal.

Brněnskou výstavu jsi nazval Melancholie. Melancholicky vyznívá i řada tvých pozdějších obrazů. Obsahují expresivní sílu, která jako by neměla být vyjádřena a která jako by byla dalšími vrstvami paralyzována... Vnímám na tvých obrazech jakýsi aspekt konstruované inhibice. Jaký význam má pro tebe melancholie jako téma? Brněnskou výstavu jsem nazval Melancholie ze dvou důvodů. Ten první byl, že jsem se inspiroval knihou od Jona Fosseho Melancholie I, II. Nechtěl jsem tu knihu v žádném případě ilustrovat. Šlo mě o inspiraci právě tím slovem. Evokovalo ve mne určitou dávku emocí, tajemna a tenze. A je pravda, že tato nálada v některých mých obrazech zůstala až do dnešních dní. Myslím si, že je to i mojí povahou. A také tím, že při malování rád poslouchám rozhlasové hry a narace se v obrazech pořád se někde skrývá. Není to tedy ani tematický záměr jako spíš atmosféra malby a obrazu.

Už delší dobu se věnuješ abstrakci založené na skladbě základních geometrických elementů. První výraznější zájem o tvoji práci se ovšem vázal ke tvým figurativním obrazům. V jednom rozsáhlém cyklu malých pláten z doby před rokem a půl jsi se k figuraci zčásti vrátil. Každopádně se chci zeptat, co tě drží u abstraktní polohy? U abstraktní polohy mne drží ten pocit mnohoznačnosti výkladu. To je samozřejmě dvousečné, protože figurativní obrazy mají stejný aspekt, ale pro mne v jiné podobě. Abstrakci volím také pro volnost pojetí. Figurativní obrazy mne začaly omezovat. Pokud jsem chtěl udělat něco jiného než-li figuru, už to logicky nebyla figura, poněvadž ta má svá pravidla, jakkoli i zde narazíme na onu dvojsečnost, kdy nám třeba kubismus dokázal, že figurativní pojetí obrazu nemusí znázorňovat klasickou lidskou anatomii. Ale já si najednou začal uvědomovat, že jsem volnější v té geometrické rovině a u ní jsem zůstal.

Neustále uplatňuješ centrální motiv, prvky rozkládáš kolem středové vertikální osy, polemizuješ se symetrií. To jsou sugestivní, silně psychicky působivé obrazce. V psychologické praxi se ostatně využívají podobné. Usiluješ o maximalizaci psychického působení malby, nebo tě k této kompoziční strategii vedou jiné důvody? Touto otázkou se dostáváme k tomu, o čem jsem již mluvil. Ty důvody jsou opravdu velmi intuitivní. Je to něco, o čem nepřemýšlím v souvislostech teoretických, ale spíše v rovině nějakého citu a vnitřní sugesce. Tedy takové sugesce, které se mi dostává vizuální zkušeností... Když se nyní nad tím zamýšlím, tak opravdu podvědomě usiluji o maximalizaci psychického působení malby. Ano, máš úplnou pravdu!

Pohled do instalace výstavy finalistů Ceny Jindřicha Chalupeckého

Malířské dílo současnosti v sobě nese paměť média zosobňovanou její historií. Tvoje obrazy obsahují jakousi podkožní vrstvu tvořenou estetikou moderního malířství. Do jaké míry je tento zpětný pohled pro tebe nosnou ideou tvého malování? Je logické, že minulost je schopna ožít až přítomností, v níž o ní mluvíme. A mne přijde zajímavé pracovat s minulostí, která je z historicky časové prodlevy pořád ještě krátká, ale přitom vzdálená mentalitou, prostředím a životem. A pokud se budeme bavit o moderně a avantgardě, pak je to něco, co je, dá se říct, dobře zdokumentováno. Máme obrazy, manifesty, nádherné dobové fotografie... Rád se tou aurou nechávám obklopovat. Rád z ní vycházím a pracují s její estetikou a myšlenkami, jelikož to pořád považuji za něco, co mne může v dnešní době nejen poučit, ale i obohatit v názoru, jak pracovat s malbou a jejími možnostmi. Líbí se mi, že se v té době pořád umělci pokoušeli překonávat pomyslné hranice umění. Zakoušet to, co si mysleli, že už nelze zkusit. A to zakoušení rád v dnešní době ještě jednou zkusím.

Jednou jsme telefonicky probírali možnost uspořádat tvoji autorskou výstavu s pozvanými hosty, které bys vybíral podle toho, nakolik inspirují tvoji práci nebo jsou vzory, po jejichž práci po očku pošilháváš. Na výstavu asi nikdy nedojde, takže bych se tě rád zeptal, kdo by tam nechyběl a proč? Mimochodem, jedním z vedlejších efektů tvého úspěchu může být, že přestáváš být doporučován, a už můžeš začít doporučovat. To je pravda, Jirko! Ale myslím si, že bychom to ještě mohli zkusit. To jen na okraj. Tedy… Dokázal bych si představit výstavu s Evou Koťátkovou. Nebo s Jirkou Thýnem. Společně ve třech s Dominikem Langem a Pavlem Stercem. S Alicí Nikitinovou. Poté s Michalem Pěchoučkem a Monikou Žákovou. S Janem Mertou a Robertem Šalandou. Nebo s Vasilem Artamonovem a Jaromírem Novotným.

______________________________________________________________

foto: Michaela Dvořáková; archiv MG