Artalk.cz

Město o náš projekt nemá zájem

Před dvěma roky se Galerie Chodovská tvrz začala měnit v místo, kvůli kterému stálo za to dojet na pražské Jižní město. Zajímavé výstavy současného umění doplňovaly galerijní animace, které ho měly zprostředkovat místním návštěvníkům. Nečekaný odchod kurátorky Heleny Blaškové na sklonku loňského roku a zrušení naplánovaného programu na rok 2013, proto vyvolal otázky po důvodech takto razantního ukončení dobře nastartovaného projektu. Jelikož ale odchod Blaškové souvisí s odchodem celého realizačního týmu a rezignací ředitele občansky prospěšné společnosti Kulturní Jižní město Jiřího Sulženka, na naše otázky odpověděli oba jmenovaní.

David Kašpar a Jiří Sulženko na výstavě Tomáše Džadoně a Josefa Bolfa
David Kašpar a Jiří Sulženko na výstavě Tomáše Džadoně a Josefa Bolfa

Proslýchá se, že Chodovská tvrz má zásadní finanční potíže. Z čeho pramení?
Sulženko: Chodovskou tvrz provozuje obecně prospěšná společnost Kulturní Jižní Město, kterou založila městská část Praha 11 a které jsem byl do konce listopadu 2012 ředitelem. Finanční situace společnosti, která kromě tvrze provozuje ještě KC Zahrada a Místní lidovou knihovnu, není dobrá. Příspěvek MČ Praha 11 na její provoz v posledních letech klesá a neoficiální informace o příspěvku na rok 2013 hovořila o meziročním poklesu o šedesát procent. Příspěvky na provoz kulturních institucí klesají všude, nicméně provoz naší o.p.s. byl velmi efektivní už od rozjezdu projektu v září 2007. Soběstačná byla z padesáti procent. Vlastní činností naplnila druhou polovinu svého rozpočtu.
V nových podmínkách bylo možné dosáhnout vyrovnaného rozpočtu pouze za cenu omezení kulturní a programové nabídky. O konečných výších příspěvku na další kalendářní rok jsme se navíc dozvídali pravidelně několik dní před koncem roku a to dost komplikovalo možnosti změnit už hotový plán činností a smlouvy se zaměstnanci a externisty a „ušetřit“ tak na schválený rozpočet. Do roku 2012 jsme navíc šli se ztrátou, způsobenou řadou vnějších okolností – zrušením pronájmů zasedání zastupitelstva MČ Praha 11 v KC Zahrada nebo poklesem krátkodobých pronájmů.

Jaký bude mít snížení příspěvku dopad na fungování celku aktivit Chodovské tvrze a specifičtěji na existenci galerie?
Sulženko:
V tuto chvíli není jasné, jak konkrétně bude příspěvek na rok 2013 vypadat. V případě, že by platily navržené tři miliony, pak by to znamenalo zavřít Místní lidovou knihovnu, galerii Chodovské tvrze a zrušit koncerty, kurzy a divadelní představení v KC Zahrada. Takto drastické úspory nákladů se dá dosáhnout jen propuštěním zaměstnanců a externistů, kteří tyto činnosti zajišťovali.
Blašková: Definitivní výše příspěvku bude odsouhlasena městskou částí až na konci ledna. Nicméně už od prosince se věci řeší dle takzvaného provizorního rozpočtu, se kterým operuje nově pověřený ředitel Zbyněk Holan. Na základě jeho rozhodnutí se všechny domluvené výstavy pro rok 2013 a s nimi spojený program vypovídají. Zároveň se poslední výstava letošního roku prodlužuje o šest týdnů, tedy do konce února. Do stejného termínu by měl být na tvrzi zachován i ostatní hudební či divadelní program. Co bude od března nevím. Dle slov nového ředitele a také dle vyjádření radní a předsedkyně správní rady Kulturního Jižního města Lenky Petrové, má městská část zájem zachovat programy pro děti a nějaké „venkovní akce“. Konkrétnější informaci jsme bohužel zatím neslyšeli. Tedy ještě to, že cílem pana Holana je přilákat na tvrz více návštěvníků. Jakým způsobem a jakou programovou koncepcí to chce udělat, to nám neprozradil. Z jeho konání lze usuzovat, že ona budoucí dotace pro Kulturní Jižní město bude opravdu ta minimální, kterou Jirka Sulženko označil za likvidační a kvůli které rezignoval na svoji funkci. Nicméně zároveň se do éteru také dostávají informace, že galerie bude fungovat dál, jen s „lidovějším“ méně „odborným“ programem.

Jednali jste se zřizovatelem o zvrácení jeho rozhodnutí?
Sulženko: Finanční situaci i strategii fungování jsme řešili se Správní radou i příslušnými odbory MČ Praha 11 velmi intenzivně po celý letošní rok. Z optimální výše příspěvku sedm a půl miliónů korun jsme rozpočet snižovali až k šesti miliónům při co největším zachování rozsahu činností. Důvodem mé rezignace bylo odmítnutí i těchto opatření a informace o snížení příspěvku na ony tři miliony. Představitelé města i Správní rady v tuto chvíli tuhle informaci odmítají jako předčasnou, pro mě to byl poslední signál, že o náš projekt nemají zájem za jakoukoli „cenu“. Nepodařilo se vést debatu o kulturní strategii Jižního Města, o tom, jaké role pro městskou část galerie a kulturní centrum plní a za jakou cenu. Město si zřejmě jejich roli a funkci neuvědomuje, nebo má radikálně jinou představu ve stylu PR pro místní politiky.

David Kašpar, Helena Blašková a Lubomír Typlt na vernisáži Typltovy výstavy
David Kašpar, Helena Blašková a Lubomír Typlt na vernisáži Typltovy výstavy

Blašková: Několikrát se objevily připomínky vůči návštěvnosti galerie, která byla pro městskou část nedostatečná. Často jsem také slyšela názor, že moje dramaturgie není právě dostatečně lidová, že není pro lidi.
Sulženko: Ve vztahu ke galerii jsem výhrady slyšel často. Výstavní program, který Helena na tvrz přinesla, byl radikálně jiný, než na jaký byli diváci do té doby zvyklí. My jsme jako management měli zřejmě naivní představu, že když bude výstava doplněná o kvalitní edukační a animační program, tak si svoje publikum získá a přesvědčí i mainstreamové diváky. Nicméně se přestaly objevovat populární obrázky Adolfa Borna, Oty Janečka, Emy Srncové a podobně. To mělo za následek i propad v návštěvnosti a tudíž i v tržbách ze vstupného do galerie. V neposlední řadě také personální změna na postu kurátora rozladila spojence bývalého kurátora na úřadu MČ Praha 11 a to se v lokální politice neodpouští.

Heleno, za dva roky svého působení v pozici kurátorky galerie jsi výrazně změnila její profil. Zaměřila jsi ji na prezentaci současného českého umění. Jaký klíč jsi u své dramaturgie volila?
Blašková:
Paradoxně jedním z klíčů, které jsem při výběru autorů uplatňovala, byla právě „lidovost“ jejich tvorby. Ať to jednou znamenalo skutečnou líbivost, podruhé spíš jednoduchost a srozumitelnost, jindy jen populární námět nebo techniku, nebo naopak sofistikovanou a kritickou hru s tématem, šlo o princip, který logicky navazoval na ostatní sociálně kulturní aktivity Kulturního Jižního města. Druhým preferovaným tématem mé dramaturgie pak byla práce s kontextem místa, s jeho architektonickými, historickými a sociálními specifiky. Nicméně do funkce jsem nastoupila na základě konkurzu, který už částečně definoval budoucí programovou změnu galerie a její zaměření na současnou malbu. Snažila jsem se těchto mantinelů víceméně držet, nicméně prostory galerie, rozpočet výstav i nechvalná výstavní minulost, také sehrály ve výsledku svoji roli.

Co myslíš poslední větou?
Blašková: Galerijní prostory tvrze jsou architektonicky hodně členité, samý výklenek, dveře či okno. Velké formáty se tam v podstatě nedají vystavit. Pokud bych se tedy držela jen v mantinelech malířského či kresebného média, byla bych omezená už při výběru autorů a zároveň většina výstav by vypadala stejně. Z toho důvodu jsme mnohé z výstav postavili jako konfrontaci či spolupráci dvou autorů, zpravidla malíře a „sochaře“, což prvotně umožnilo efektivnější využití prostor, druhotně a podstatněji rozšířilo dané zaměření galerie. Co se týká rozpočtů, mám na mysli nedostatečné finance především u výstav na zakázku. Tedy u projektů, které autoři vytvářejí na míru prostoru a „naší“ koncepce. V rámci takové spolupráce je férové zaplatit nejen honorář autorům, ale hlavně výrobu výstavy. Bohužel ani jedno není v Čechách v neziskovém galerijním provozu běžné. Často nejsou peníze ani na zarámování, natož na nějaké složitější architektonické řešení výstavy. Jediná taková výstava, kterou se podařilo zrealizovat v její ideální podobě, byla výstava Tomáše Džadoně a Josefa Bolfa. A to jen díky tomu, že Tomáš na projekt získal grant Slovenského Ministerstva kultury a výstavu tedy z poloviny financoval „ze svého“. Co se týká výstavní minulosti tvrze, tak ta sehrála roli především na začátku, tedy před těmi dvěma lety. Někteří ze slavnějších a zaběhlejších autorů, které jsem oslovovala, považovali tvrz za nekvalitní a nedůvěryhodnou instituci a se spoluprací vyčkávali. Tehdy jsem si ještě myslela, že právě ty velké osobnosti současného umění, by mohli zajistit tvrzi potřebnou návštěvnost.

Pohled do instalace výstavy Tomáše Džadoně a Josefa Bolfa
Pohled do instalace výstavy Tomáše Džadoně a Josefa Bolfa

Když už tady ale tolik diskutujeme návštěvnost Chodovské tvrze za poslední dva roky, je třeba podotknout, že rozhodně nebyla malá. Rovnala se návštěvnosti ostatních malých či menších galerií současného umění. V počtu návštěvníků se ale výstava sebeslavnějšího současného autora nikdy nevyrovná výstavě Karla Gotta a pokud město nebo stát srovnávají jablka s bramborami a „obžalovávají“ instituci na základě oblíbenosti či návštěvnosti, pak jde o zločinecké buranství.

Jak do dramaturgie zapadá výstava Galerie Opatov 1984 – 1992?
Blašková: Galerie Chodovská tvrz leží na Jižním městě, které dle mého neustále bojuje s negativní pověstí monstrózní panelové králíkárny. Žije tu přes osmdesát tisíc obyvatel, ale většina z nich svůj pobyt zde vnímá jako dočasný, jako přestupní stanici. Je tu cítit určitá vykořeněnost, kterou podporuje i domnělý fakt, že důležité věci se odehrávají v centru. Ony se v podstatě odehrávají, ale nemusely by. Připomenutí Galerie Opatov bylo z mé strany gestem, které právě onu „perifernost“ konfrontuje, připomíná důležitou historii místa a má ambice znovu angažovat, tedy alespoň divácky. Shodou okolností jde o naši poslední výstavu a mě chvilkami až mrazí z té podobnosti mezi tehdejší komunistickou cenzurou a dnešní „finanční“.

Součástí doprovodného programu k výstavám byly kvalitní vzdělávací animace pro děti. Zaznamenali jste díky nim nějaké pozitivní reakce ze strany místních obyvatel?
Blašková: Nešlo jen o edukace pro děti. Šlo také o pravidelné dílny či přednášky pro dospělé, které se tematicky propojovaly buď s naším komunitním programem, jako byl například zahradní piknik Snídaně v trávě a nebo s dalšími akcemi, jako byl každoroční festival Street For Art. Ke složitějším výstavám občas také vznikal „edukativní“ průvodce, tedy dvojlist s hravými kvízy a otázkami, které reagovaly na vystavené artefakty, na jejich obsah, formu nebo techniku. Někteří autoři nám ho s velkým pochopením pomohli vytvořit, jiní ho odmítali. Byli přesvědčeni, že k výstavě je zbytečné cokoliv slovně dodávat. U primárně vizuálních projektů je takový názor i pochopitelný. My jsme ale chtěli vzbudit zájem o současné umění i u těch, kteří s ním mají pramalou zkušenost, nebo ho obviňují z nesrozumitelnosti. Pozitivní reakce postupně přibývaly, lidé se vraceli a zapojovali se i do dalšího programu. To, že se nám podařilo získat důvěru řady místních, laiků i odborníků ze sféry umění či z příbuzných oborů a že s námi v budoucnu chtěli na projektech šitých na míru Jižáku spolupracovat, je dle mého nejlepší odezva našich aktivit. Nakonec i já jsem místní a i já jsem byla nadšená, když se tu tým kolem Jirky Sulženka a Davida Kašpara před pěti lety se svojí filozofií objevil, protože se tu konečně začalo něco dít.

Pohled do instalace výstavy Jana Šrámka a Veroniky Vlkové
Pohled do instalace výstavy Jana Šrámka a Veroniky Vlkové

Sulženko: Součástí změny koncepce galerie bylo i založení lektorského oddělení. Pozvali jsme velmi zkušeného pedagoga Jirku Raitermana, který připravoval nejen akce pro školy, ale i pro veřejnost a pro dospělé. Naším cílem bylo špičkové současné umění takto zpřístupnit široké veřejnosti, pro kterou je bez průvodce samozřejmě komplikované se v něm orientovat. Podcenili jsme ale uzavřenost diváků. Měli jsme několik velmi spokojených pravidelných účastníků dílen i výstav, ale například ze strany základních škol bylo nesmírně těžké překonat neochotu učitelů investovat čas a energii do inovativních aktivit. Další součástí programu na tvrzi byly komunitní projekty pro širokou veřejnost. Projekty Lidé v místech a nedokončený projekt Soukromé sídliště měly za cíl posilovat vztah lidí k místu, kde žijí. Pořádali jsme dílny, debaty, přednášky s vyústěním do malých výstav. Těchhle aktivit se účastnily desítky lidí.

Kdo v Chodovské tvrzi končí a kým bude nahrazen? Bude některá z jejích aktivit definitivně ukončena?
Blašková: Odchází v podstatě celý dramaturgický a produkční tým. Kým bude nahrazen, netušíme. Co se týká postu kurátora, proslýchá se, že snad už o prázdninách byl osloven Milan Martiník, tedy předchozí kurátor. Dnes ho na tvrzi také sháněl Adolf Born, s tím, že s ním chtěl mluvit ohledně domluvené budoucí výstavy. Já ale stále doufám, že bude vyhlášeno otevřené výběrové řízení a to nejen na post ředitele.
Sulženko: Pokud vím, současní kolegové již převzali výpovědi nebo dobrovolně opustili svoje místa. Skutečně symbolicky asi bude poslední výstavou současného týmu výstava Galerie Opatov. Dá se předpokládat, že se na Tvrzi zachovají koncerty komorní klasiky a „nějaké ty venkovní akce“, tedy Tóny Chodovské tvrze Jaroslava Svěceného. A kdo nahradí galerijní tým naznačila Helena. Ukončit provoz jediné galerie v městě s osmdesáti tisíci obyvateli by bylo absurdní, ale třeba nás místní politici překvapí.

______________________________________________________________

foto: archiv Galerie Chodovská tvrz

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *