Artalk.cz

Apocalypsa Now!

Čím jiným přivítat dnešní konec světa, než výstavou, která je po něm pojmenovaná. Konec světa s podtitulem „výstava roku“ je poslední z pětice prezentací studentů uměleckých škol v Domě pánů z Kunštátu. Tentokráte se jej pod kurátorským AVU zúčastnili Vojtěch Fröhlich (AVU), Ondřej Reichel (VŠUP), Barbora Šimková (FUD UJEP) a absolvent brněnské FaVU Petr Horák.

„Fenoménem roku 2012 je kulturní fenomén, který je tvořen z historických i současných předpokladů. Podle těchto předpokladů dojde na den zimního slunovratu v roce 2012 ke kvalitativně zásadní proměně světa, rozchází se však názory na povahu této proměny. Očekávání se pohybují od ničivé apokalypsy až po duchovní obrodu světa,“ upozorňuje Wikipedie, která kromě odkazů na kalendář mezoamerických Mayů hovoří o očekávání konce světa či významného přelomu také v souvislosti odkazy na starověké Egypťany, Maory, proroctví Matky Shiptonové, indiány kmene Hopi, indické Védy, Bibli a její část Zjevení Janovo či proroka Nostradama. Existuje dokonce webová stránka s názvem „Konec světa 21.12. 2012 – fakta, videa, informace (zde), kde se datu zimního slunovratu přikládá vyvrcholení v tzv. elektromagnetické bouře. Hypotéz, které se mediálně šíří světem a otřásají jím; se lidé bojí. V Rusku se dokonce začaly prodávat záchranné balíčky na situaci po konci světa, jejichž součástí je také láhev vodky.

A kdo jiný než právě umělci by měl nejintenzivněji cítit, že „je něco divného ve vzduchu“, reflektovat situaci a kreativně na ni reagovat. Na konec civilizace se svým dramaturgickým programem zaměřilo například brněnské HaDivadlo; v posledních dvou divadelních sezónách (Konec civilizace? a Restart!) chrlí jedno apokalyptické představení za druhým. A pochopitelně také v úvodu avízovaná výstava v Domě pánů z Kunštátu. Když divák vstoupil v den vernisáže do galerie, v první místnosti spatřil dvě hromady oblečení. Jednotlivé kousky oblečení byly svázány do balíčků – ty byly dílem Ondřeje Reichela. Druhá část galerie připomínala zcela vybavený byt, přičemž při bližším ohledání návštěvník zjistil, že zde byly „nainstalovány“ převážně na první pohled staré věci evokující komunismus. Postel, židle, stoly, skříně, noční stolky, televize, dokonce diaprojektor; a plno detailů, drobností, kuchyňských potřeb, šatů, osobních propriet, na stěně visících obrazů – takřka všeho, co je potřebné k životu běžného člověka. O tuto část instalace se postaral Petr Horák, Barbora Šimková zaopatřila občerstvení a Vojtěch Fröhlich participoval svým „programovým nic“.

Kurátorka výstavy Pavlína Morganová pronesla pár slov k úvodu, představila jednotlivé umělce i jejich participace. Další protahování o nějaké teoretické řeči shledává jako zbytečné. Tohle je vážné. „Poslední výstava“ byla zahájena slovy: „Všechno, co tady je, kromě téhle skleničky, si můžete odnést.“ A v tu chvíli TO nastane: spustí se chaotická smršť, divý rej jako po skutečném konci světa, při kterém se však návštěvníci galerie chovali, jako by tu měli setrvat ještě minimálně sto let – s heslem „co nejvíc toho pobrat: hlavně že je to zadarmo“!

„Je to, jak kdyby vykrádali byt“, zazní odněkud. Pověstně hrabiví Češi předvádějí v přímém přenosu svůj smysl pro chamtivost a hyenismus. Nastává totální postapokalyptická anarchie připomínající situaci v době moru, tak jak ji líčí francouzský divadelník a básník Antonin Artaud ve sbírce esejů Divadle jako dvojník: „Do otevřených domů vniká spodina obyvatelstva, kterou pravděpodobně šílená chamtivost učinila imunní, a čerpá z bohatství, o kterém dobře tuší, že jí bude zbytečné a nepřinese jí užitek. A v té chvíli začíná divadlo. Divadlo, tedy bezprostřední svévůle, která žene ke zbytečným činům, bez užitku pro přítomnost. Ti, kteří ještě žijí, zdivočí; syn, dosud poslušný a ctnostný, zabije svého otce. Pohlavně zdrženlivý páchá s bližními sodomii. Chlípný se očistí. Lakomec vyhazuje přehršel zlata oknem ven. Válečný hrdina zapálí město, za jehož záchranu se kdysi obětoval…“ Motivováni euforickým pocitem vyvolených přeživších: najednou je možné všechno, neexistují žádné zábrany; projevují se bezdůvodnými absurdními činy lidí, kteří ještě nezemřeli.

Přeneseno do galerie – rozpoutává se boj o „nejlepší věci“, lidé se derou, přetahují. V první místnosti, kde se koná hrabák zdarma, lidé rozvazují balíčky (jako by nachystané pro second-hand či charitu), zkoušejí oblečení na sebe a hledají „svůj kus na míru“. Když se však dozvídám, odkud všechny ty věci jsou (jeden z umělců si přivydělává vyklízením bytů po mrtvých), vybaví se mi sbírka básní Jiřího Dědečka Věci po mrtvých: „Zapomněl jsem na to / Docela / Máma není doma / Umřela.“ Máme to brát jako hyenismus, bestialitu, nebo se raději radovat, že se ty věci vrátí zpátky do oběhu?

Jeden z nejzajímavějších okamžiků happeningu nastává ve chvíli, kdy lačný návštěvník zkouší funkčnost staré lampy. Poté, co ji zapojí do zásuvky, vyhodí pojistky – na hodinu tak nastává „opravdový“ konec svět: bez proudu a techniky. Ovšem lidé rabují dále i ve tmě jako o život a postupně rozkrádají nainstalované ready-mady. I vernisážová „vyžírková letka“ si tentokrát přichází na své. Zpráva o netradiční vernisáži se rozšíří tak rychle, že se dostane také k Romům z Koliště, kteří se jali obhlídky toho, co by legálně vočorovali. „Hej, more, tady to bylo,“ ukazuje jeden z nich na injekční stříkačku. Opatrně ji bere do rukou a vkládá do igelitky. Aktéři výstavy situaci pobaveně sledují, rozdáváním igelitových sáčků podporují legální zloděje v jejich činech. Koncept se zdařil.

A na co měl vlastně projekt narážet? Součástí výstavy je na zdi pověšená dvoustránka z knihy Na konci věku od amerického historika Johna Lukacse. Explicitně je zde podtržen text, který si má nejspíš člověk spojit s výstavou. Formulky typu „během 20. století však hodnota peněz rychle klesala,“ „demokracii nelze oddělit od inflace,“ nebo „významným jevem je, že inflace slov vedla k inflaci peněz, poněvadž hodnota jakékoli hmotné věci je nejen podmíněna (…), ale i zcela určována vnímáním lidí“, mají vést k zamyšlení. „Zánik světa takového, jaký ho známe, slovy Mayů, může nastat i postupným rozpadáním nedokonalého ekonomického systému,“ upozorňuje web Konec světa 21. 12. 2012. Podle další interpretace apokalypsy nepůjde o definitivní konec světa, ale o významný přelom, který má katastrofami vyústit v tzv.„transformaci vědomí“, během níž se člověk duchovně obrodí a navrátí ke starému žebříčku hodnot. A zde by se dalo nalézt pojítko mezi finanční krizí a apokalyptickou vizí; spousta vědců v této souvislosti hovoří o tzv. krizi hodnot. „Nepotřebujeme jen finanční pomoc v nouzi,” napsal Thomas L. Friedman ve svém prosincovém sloupci v The New York Times, „potřebujeme etickou pomoc.“

Druhý den po vernisáži se věci válejí po zemi bezprizorně rozcapené, jako na skládce. Nejosobnější propriety jako brýle nebo léky jsou vmíchané do shluků oděvů a domácích potřeb, z haldy vytahuji starou fotografii dědečka (nebo babičky?), na které krájí vnoučatům dort. Tento „zpustošený zbytek země“ představuje situaci v galerii jako po zaútočení nelítostného bezcharakterního živlu (zemětřesení, tsunami); podobně jako po moru, podobně jako po apokalypse. Ať už se konec světa projeví klimatickými změnami, třetí světovou válkou či zhroucením infrastruktur… výstava splnila svůj účel; evokovala apokalypsu. Představila ji v tom pravém slova smyslu: jako morální úpadek lidstva.

______________________________________________________________

Vojtěch Fröhlich, Petr Horák, Ondřej Reichel, Barbora Šimková: Bude konec světa / kurátorky: Pavlína Morganová, Blanka Švédová / Dům pánů z Kunštátu / Brno / 5. 12. – 21. 12. 2012

______________________________________________________________

foto: Michaela Dvořáková

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *