TZ: Lucie Skřivánková a Ira Svobodová

Lucie Skřivánková a Ira Svobodová / Urban / The Chemistry Gallery / Praha / 13. 12. 2012 - 13. 1. 2013

Lucie Skřivánková a Ira Svobodová: Urban

Rozhodnutí se pro určité místo života ve světě, který se pozvolna ustavuje v novém, mizející postmodernitu nahrazujícím nastavení, se stává zásadním krokem každé lidské individuality. Co je toto „místo“? V obecnější rovině si k pochopení pojmu místa můžeme pomoci jeho přirovnáním k „východisku“ jakožto středobodu vnímajícího subjektu. Kvalita místa pak předurčuje horizont našeho možného poznání i samotného pobytu zde. Místo tak nad objektivní, materiální kvality, přijímá i kvality subjektivní. Jeho totalitu tak dotváří naše kognitivní, emocionální, interpretační a hodnotová schémata, které z místa tvoří otevřený, dynamický systém. Možnost identifikovat se s tímto systémem je jednou ze základních podmínek konstrukce lidské identity, klíčem k „sobě mezi námi“. Troufám si tvrdit, že obě umělkyně – Ira Svobodová i Lucie Skřivánková – svou uměleckou identitu staví na pevně budovaném poznání místa sebe samých. Jsem přesvědčen, že „místo“ hraje obrovskou roli i v rovině námětu jejich tvorby. Současně proto navrhuji hypotézu: s tematikou místa, nyní už chápaném prostorově, souvisí i otázka strategie jeho organizace a taktiky jeho mapování a zobrazovaní. Místo, jako časoprostorová skutečnost, tak v sobě skrývá vždy minimálně možnost toho, co můžeme nazvat „URBAN“ – tedy kulturně budovaný, reálný fenomén vycházející z bytí architektury a jejích vizuálních reprezentací. Ira Svobodová své aktuální místo tvoří odkazem na avantgardní směry dvacátých a třicátých let, chápané převážně ve smyslu vizuální estetiky konstruktivismu či suprematismu a inspirací ideovým dědictvím Bauhausu a jeho požadavkem rozvinutí architektonických principů napříč spektrem oblasti umění. Čistá, kalkulovaná geometrická vizualita obrazů Iry Svobodové pak konstruuje ideové rozvržení hmoty a prostoru, ideální (ve smyslu „nemateriální“) architekturu, která svou nedokončeností vyzývá k novým možným (sebe)definicím. Tvůrčí přístup Lucie Skřivánková tíhne naopak spíše k procesuálně laděné malbě a expresivní vizualitě, nyní nově dokonce až zcela abstrahující od konkrétní podoby zobrazeného. Skřivánková se vždy obrací ke konkrétnímu místu, osobní zkušenosti města a k jeho reálné architektuře, kterou, zobrazenou v multiplicitních perspektivách, vkládá mezi akvarelová pole prostá jasné sémantiky. Místo, respektive architektura v obrazech Lucie Skřivánkové a Iry Svobodové slouží také jako báze pro rozvinutí konkrétnějšího námětu. Lucie Skřivánková zpracovává v obrazech svou osobní vzpomínku na dané místo. Fragmentarizované vhledy, často časoprostorovou kontinuitu narušující, jsou soustředěny zpravidla do centrální kompozice. Zobrazení směrem k okraji plátna pomalu mizí a někdy jej nenašepsované plátno na velké ploše obrazu zcela nahrazuje. Obraz tak ve výsledku odhaluje samotnou strukturu vzpomínky – mlhavé, těkavé, roztříštěné fragmenty jednou zažitého si snažíme vybavit v rámci pojmu oné vzpomínky. Pojmem oné vzpomínky je zde celá plocha plátna, která již nikdy nemůže být zcela vyplněna, reprodukována. Hranice plátna tak vlastně tematizují hranice „ještě vypověditelného“, prázdné či akvarelové plochy pak rozsah zapomenutého, zahaleného. Architektura Iry Svobodové je naopak prostředkem k rozvinutí tématu světla. Světlo je v jistém smyslu i filosoficky tradičním (v platónské linii) námětem úvah o bytí samotném, synonymem dobra a formou šíření idejí. „Ze světla vše vychází, i ideově“, říká Ira. Světlo prostupuje celou situaci jejích obrazů. Světlo zde utváří podobu zobrazeného (tj. místa), světlo determinuje optickou a fyzikální povahu malby (barvy nikdy nemíchá, jednobarevné plochy se jen je v několika různě transparentních vrstvách překrývají), světlo klade základní podmínky percepce obrazů (různě transparentní vrstvy lze vidět jen při určitém úhlu pohledu a nasvícení) a konečně, světlo, poněkud metaforicky, podněcuje naši interpretaci – světlo vstupuje jen do prostoru, který je bytostně otevřený. Naše interpretační strategie proto vyžaduje právě onu otevřenost – schopnost vnímat dané a odhodit nánosy civilizačních stereotypů vnímání. Co nám nabízí společná prezentace obou autorek? Je to právě ona možnost „zkušební“ identifikace s jejich místem (jakožto subjektem vzpomínajícím – Skřivánková – a subjektem tvořícím, dotazujícím – Svobodová) a jejich místy – s ideálními či skutečnými místy našich životů, které jsou téměř nevyhnutelně spjaty s „urbánním“. Přivlastníme-li si i prezentované strategie zobrazování místa, tj. strategii citu-paměti (Skřivánková) a zájmu o obecné-ideální (Svobodová), získáváme tak právě onen možný klíč k nám samotným ve světě, jenž by se měl začít více zajímat o věci lokální, veřejné, věci citu a empatie.

Jana Smrčková