Co snesla Kukačka

Přelom měsíců října a listopadu byl pro většinu obyvatel Ostravy běžným. Přišel smog, volby vyhráli socialisti a komunisti a přízračný gigantický objekt Nové Karoliny přestal být tématem rozhovorů. Přesto se v Ostravě zase něco nepatrně a téměř neznatelně změnilo.

V kontextu každého sociálního prostředí existuje neviditelná síť kulturní sféry, která funguje převážně na bázi podvědomé jistoty. Ta je vytvářena četností a agresivní intenzitou uměleckých a kulturních intervencí. To co se v Ostravě v posledních letech mění, je právě celistvost a zřetelnost textury této sítě. V oblasti vizuálního umění intervencemi hýří zejména Antikvariát a klub Fiducia, který pod sebe zahrnuje také dva výstavní prostory, a čím dál zřetelněji se stává klíčovým ohniskem alternativní kreativity v Ostravě. Během několika posledních let zažil velkou obrodu také Dům umění. Před půl rokem započal svoje aktivity multikulturní prostor Gong – zakomponovaný do bývalého plynojemu v Dolní oblasti Vítkovice a tradičně kvalitní koncepcí výstav se prezentuje Galerie Sokolská.

Do této dynamiky razantně vstupuje skupina učitelů z ostravské Fakulty umění s platformou Kukačka, která již třetím rokem poskytuje Ostravě dosud ne příliš reflektovaný výsek současné vizuální tvorby. Kukačka intervenuje do veřejného prostoru, a to prostřednictvím soch, instalací či akcí. Za dobu fungování projektu došlo ke zřetelnému posunu směrem k daleko sofistikovanější prezentaci realizovaných výstupů. K dispozici je web s mapou (zde), informující o umístění konkrétních realizací, které jsou navíc zpřístupněny formou fotografií, videí a krátkých textů. Obzvláště precizní byla při letošním ročníku práce s médii, neboť reportáže o Kukačce se objevily prakticky všude. Organizátoři záměrně odmítají účast uměním se zabývajících institucí a to s jednou výjimkou – Galerií Dole (patřící pod Antikvariát a klub Fiducia). Zde se zpravidla odehrává teoretická báze Kukačky, tedy přednášky úzce související se samotnou podstatou této platformy.

Slovy Hany Vorlové, jedné ze zakladatelek platformy, nejde o to být za každou cenu nápadným. Nejde o žádné velkolepé předvádění umění, ale spíše o rafinované a inteligentní pronikání do každodenních rutin a zažitých monotónních prostorů. Organizátoři, jejichž hlavním vzorem je Skulptur Projekte v německém Münsteru, by byli rádi, kdyby některá z instalací zůstala ve městě i mimo vymezený čas akce a začala tak žít vlastním životem. Nicméně trvalost není prioritou. V tomto smyslu se na celé akci každoročně velmi angažovaně podílí anonymní skupina ničitelů vybraných instalací a soch. Letos byla zmasakrována Venuše Juraje Jakubčiaka a také instalace Giovanni od Libora Novotného – v případě Novotného hlemýždě balancujícího s obrovským kamenem na „zádech“, je třeba na „obranu“ destruktorů říci, že my všichni, co jsme stihli projít kolem, jsme měli neodolatelnou chuť do toho všeho drcnout. Prostě tu rovnováhu vyzkoušet.

Jak už vyplynulo z předchozího textu, koncept Kukačky není - ve vztahu k podobným akcím v jiných městech - nijak převratně nový, jiný a původní. Jiné je ale právě město. Jiný je kontext. Ostrava dává umělcům prostor, jaký patrně nikde jinde nenaleznou. Ostrava je místo plné na první pohled nesmyslných urbanistických zlomů a trhlin. Je to město, které není zahlceno systematickou zástavbou a tím zároveň dojmem plnosti a komplexnosti, která dýchá z jiných měst. Všichni lidé, kteří v Ostravě žijí svůj život, vědí, že město je a v dalším okamžiku není. Že procházíte zástavbou a najednou stojíte před do mlhy zahalenou prázdnou zónou, kde zběsile roste tráva, táhnou se trubky a povalují se ruiny domů. Všichni tady máme v podvědomí zakódovaný pocit bizarní volnosti infikovaný chaosem. Přesto město působí jako celek, přesto - z perspektivy uměle stvořené terénní vlny jedné z mnoha hald – sotva dýcháte ze vší té napjaté monumentality.

A tak, když jeden ze zúčastněných umělců tvrdí, že tohle by se v Praze dělat nedalo, má nepochybně pravdu. Pokud totiž účastníci platformy například dokázali využít mrtvých zón, zlomů a urbanistických pauz – prázdných a zdivočelých parcel, nabylo jejich činění na intenzitě. Všichni, kdo se od podzimu 2011 do jara 2012 vydávali každodenně na cestu tramvají z Poruby do centra města - tedy po dokonale rovné, dvacet minut trvající trase - zaregistrovali v jedné z mnoha mrtvých zón, kterými tramvaj projíždí, podivuhodnou věc. Na železobetonovém skeletu stojícím vedle krajského úřadu, postaveném někdy v průběhu 80. let 20. stol. a zamýšleném jako krajské sídlo KSČ, se z ničeho nic objevilo velké hnízdo satelitů. Ten skoro dům, ta věc, kterou chce pořád někdo dostavovat a nikdy se to nepodaří, se pro obyvatele stal přirozenou součástí jejich životního prostoru. Děsivá betonová kostra se stala intimitou s právem na život. A satelity celou tu intimní přirozenost narušily. Jakub Geltner - autor instalace - jediným gestem zničil dojem paralyzované netečnosti, znervóznil davy a donutil je tak nově se k místu, jako je toto, vztahovat.

U platformy jakou je Kukačka, si nemůžete nepoložit otázku, zda to všechno má nějaký dopad na obyvatele Ostravy. Skutečnost je taková, že pro velkou většinu jsou tyto aktivity mimo horizont jejich vnímání. Skutečnost je taková, že pokud si vůbec všimnou, že se v jejich zorném poli něco změnilo, mají spíš unavený pocit, že něco obzvláště divného zase zamořilo životní prostor. Ti agresivnější pak dokonce konají. Pro současnou Ostravu je přímo paradigmatický výrok jednoho pána, jenž v tramvaji udiveně komentoval ony zmiňované satelity Jakuba Geltnera. Jediným vysvětlením pro shluk parabolických antén mu bylo to, že jsou tam určitě na černo napíchnutí nějací „cikáni“ a že to je teda neuvěřitelné co všechno si už dovolí. Agresivita, všudypřítomný rasismus a neochota se jakkoli zamyslet či prožít svůj každodenní pochod Ostravou v jiných souvislostech, však naštěstí není absolutní. Síť kulturních intervencí se v Ostravě skutečně zhušťuje a přibývá také lidí, kteří se svou účastí a čím dál hmatatelnějším podvědomým přesvědčením o její existenci podílejí na tom, že se v tomto městě – i přes smogovou pokličku a komunisty – dá svobodně dýchat. A ročník od ročníku sofistikovanější Kukačka se v tomto kontextu stala nepochybně důležitým prvkem.

______________________________________________________________

foto: archiv Kukačky