Artalk.cz

„Dal jsem ti všechny indicie“

Václav Magid patří k těm umělcům, kteří své umění staví na složitém teoretickém základu, v jeho případě však nejen výtvarném; Magid je také velkým znalcem (a studentem) filosofie. To se odráží i na jeho samostatné výstavě v Moravské galerii, kde pracuje s formou labyrintu. Divákovi – čtenáři nabízí možnost trojího typu čtení, souřadnice tří různých podob. Autor od jisté doby rád užívá jako výrazového prostředku literaturu, jež skrze znakové systémy umožňuje volný přechod k výtvarnému dílu. Instalace výstavy Souřadnice zahrnuje jak klasické obrazové médium (papír), tak nová média (obrazovka), prolínají se v ní obrazové i textové výňatky z knih s Magidovými vlastními texty tak, aby na první pohled nebyl poznat původ textu.

Když člověk vstoupí do Atria Pražákova paláce, zprvu si připadá, jako by se ocitl na nějakém příjemném místě; na dovolené u moře. Lodičky, blankytná modř, velkoplošný obraz města evokujícího přímořskou metropoli (např. Lisabon). Jiný obrázek nabízí pohled na přebytek jídla, evokující hojnost a nasycení. U Magida ovšem nic není takové, jak to na první pohled vypadá. Zpočátku, když začínáte v Magidovi číst dětskýma očima (náčrtky lodiček, planetky), může ještě působit přímočaře: s dětským snem stát se námořníkem se jistě ztotožní každý. Sladce se zasní a nabude pocitu, že má jasno. Ovšem už na dalším „stanovišti“ člověk poněkud znejistí. Ač autor navazuje mořem (dokonce podrobněji Finským zálivem, kde malý hrdina, po té co se nestal námořníkem, „plaval, jak nejdál dokázal“), text pod obrazovkou polemizuje o jakési soše, která měla stát ve Finském zálivu na sever od Leningradu. V tu chvíli padne na diváka tíže, které už se nezbaví. Ouha, Sovětský svaz, žádná radost z „dovolené“, ale těžké téma. Socha sportovkyně má pak představovat ztracený svět…

Později návštěvník výstavy zjistí, že mu autor namíchal popisy faktických událostí s osobními příběhy (autor už ve svém předchozím díle „vystavil“ různě situované minipříběhy z vlastního života), a že jeho úkolem je rozluštit, který materiál je výňatkem z knihy a který výplodem umělcovy hlavy. Autor pak glosuje své úvahy ironickými dovětky.

„Kde se stala chyba, soudruzi?“ Tahle otázka se nese jako nit celým „příběhem“, sešívá indicie a jednotlivosti v jeden celek. Další prosklená tabule, jež ukazuje vesmírné obrázky z dětské knihy (expandující až na stěnu) nás má také poučit o pravdivosti teze „od mýtu k utopii“. Nevěřme tomu, co čteme (nevěřme Sovětskému svazu); nedůvěřujme, ale prověřujme. Václav Magid jako vědec, který pracoval v archivu, zde naznačuje, že pravěké bizarní představy o vzniku Země jsou stejnou fikcí jako obrázky lidí procházejících se s deštníky po Měsíci. Nevěřme mýtům; autor akcentuje „mezeru“ – ač kniha (jež vyšla „před Gagarinem“) přesvědčivě anticipuje nastalou situaci, jedná se o fikci.

Další tabule zasklívá věcnou zprávu o vzniku leningradského metra, doplňují ji fotografie (evokující antický monumentální sloh, dórské sloupy) a barevný pohlednicový obrázek leningradské metropole na stěně. K této události se váže osobní příběh Knihovníka, který se zúčastnil slavnostního otevření. Je (archetypální označení) Knihovník, vnuk Učitelky klavíru (další z autorových hrdinů), otec autora? A není to pech, že až v roce 1991 (kdy padl komunistický režim a Leningrad byl přejmenován na Sankt-Petěrburg), postavili stanici metra v místě, kde ji celý život postrádal? To už ale byl rok v emigraci… Návštěvníka výstavy existenciálně zamrazí. Knihovník se také z internetu dovídá, že jeho vestibul stojí v místě, kde stávala pekárna, přičemž s oddechnutím zjišťuje, že lékárna stále stojí. „Ale kde jsem já?“

Zatímco staré světy mizí, mažou se z mapek, člověk zůstává, přežívá, pluje nad tím (loděmi a létá raketami), a přesto se cítí tak nějak neklidně; vykořistěný. Autorův dílem prostupující Duch coby Noční hlídač prozrazuje, že se „sovětským člověkem“ nikdy necítil, nelákalo ho to ani do Vesmíru; „stačilo mu dívat se na hvězdy ze Země, jen kdyby ho na té Zemi nechali na pokoji,“ promluvil autor coby „skromný filosof“. Coby Malý princ ze své planety.

Další z typických symbolů ztraceného světa, které Magid vytahuje, jsou pionýři. Junák rozpažujíce se do všech azbukou popsaných světových stran, stejně jako „mapa mladého pionýra“ (mapa Ruska dříve takto běžně podávaná) v kontextu dnešní doby působí směšně. Dalším autorovým bonmotem je příběh Knihy o chutné a zdravé stravě; s uchopením pointy ale divákovi zatrne. Obsah kuchařky alá Bible, podepsané Stalinem, měl být obecně platný ve všech domácnostech. Ale co když nastala (jako že nastala) potravinová krize a většina surovin se stala nedostupnými? Špatný vtip? Člověk se pak mohl kochat pouze obrázky (jako by listoval v knize vizuálního umění) – ukonejšit jiný ze smyslů – místo chuti zrak. Magid tak vrací jídlo do jeho abstraktní podoby tím, že ho v obrazové podobě vystavuje na zeď galerie (aby podtrhl jeho vzácnost, prokládá tyto ruské produkty obrázky drahokamů), čímž také naráží na dnešní situaci konzumu a přebytku (vizuální rozkoš ze supermarketových letáků).

A proč vlastně Sovětský svaz? Že by byl Magid z těch, na koho tak silně jeho „zlovůle“ zapůsobila? Ale vždyť z té doby mnoho nezažil. Když však člověk použije jako jednu z indicií vystavený životopis, pochopí – autor se totiž narodil v Leningradu. Hořkou pravdu, že se břemene Sovětského svazu, které si nese v sobě, už nikdy nezbaví, odkrývá divákovi právě vložením osobní – narativní roviny, ve které vypráví příběhy. Ať už je to Knihovník (tatínek?), Noční hlídač, Dcera nepřítele lidu, Učitelka klavíru (prababička?) či on sám schován za literární postavu, snící o tom stát se námořníkem (a opustit Sovětský svaz?) nebo jako syn vnuka Učitelky klavíru, u kterého skončí oba výtisky kuchařky… Nakolik jsou jeho postavy smyšlené, na tom vlastně nezáleží. Důležité je, že jednotlivé příběhy zapadají do konceptu „vyčpělého mýtu“, dobře doplňují či spojují „faktickou část“ výstavy.

„Dal jsem ti všechny indicie, našel jsi mě?“ Tak může znít nevyslovená autorova otázka směrem k divákovi. Byl divák schopen zorientovat se v autorově mikrokosmu, číst z jeho mapy, spojit si znaky do kontextu? Ač se autor ve svém díle zdánlivě chladně dotýká na první pohled příliš obecného tématu, výsledkem není pouze umělý konstrukt, „umění pro umění“, a to právě díky vkladu autorovy osobní mytologie, snahy dopátrat se, pochopit své… která v sobě nese bolestnou naléhavost (umění jako poslání). Tento umělec-filosof hledá mezery, nedostatky, klade si otázky; dělá své umění rafinovaně a neotřele, nevsází (ani by mu to přes svou komplikovanost nešlo) na první plán, neztrácí smysl pro vtip a pointu. Faktem zůstává, že (jak napsala Markéta Kubáčková k profilu autora): „Magidovo promyšlené pátrání po příčinách a spojitostech vede k novým podobám umění.“ Právě díky umu syntézy rozumu (rešerše), vědění a poetiky; schopnosti propojit obecné s osobní rovinou; ona vůle najít azimut, složité dešifrování indicií nakonec přinese divákovi hluboký vnitřní zážitek.

Andrea Vatulíková
Autorka je studentkou Teorie interaktivních médií FF MU

______________________________________________________________

Václav Magid: Souřadnice / kurátorka: Yvona Ferencová / MG: Pražákův palác – Atrium / Brno / 15. 11. 2012 – 3. 3. 2013

______________________________________________________________

foto: archiv MG

 

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *