Každý to musí zakusit sám

Snímek Občan K. dokumentuje dlouhodobý stejnojmenný projekt skupiny Ztohoven. Tento dokument je po výstavě z června roku 2010, dalším veřejným výstupem z projektu, který podle slov zainteresovaných členů skupiny, není dosud ukončen. V recenzi dokumentu se Tereza Jindrová ptá: „Je život s falešnou občankou dlouhodobě udržitelný – a hlavně: ukazuje se tím vůbec něco zásadního?“

Hlavní část projektu Občan K. proběhla v první polovině roku 2010, kdy 12 členů skupiny vytvořilo portrétní fotografie spojující tváře vždy dvou z nich najednou. Tyto fotografie byly použity k výrobě nových občanských průkazů na příslušných úřadech a následně si skupina vyměnila jednotlivé doklady, takže v následujících měsících každý používal doklad s cizím jménem a počítačově upravenou fotografií. Otevřel se tak prostor pro „individuální projekty“, které testovali funkčnost této záměny v praxi: získání zbrojního pasu, leteckého průkazu, cesty za hranice, volby, výběr peněz v bance nebo svatba – to vše proběhlo bez povšimnutí.

Protože se celý proces odehrával několik měsíců a na různých místech, bylo logické jej natáčet (nejčastěji skrytou kamerou). Sami umělci označují průběh projektu jako performanci a tudíž je přirozené, že jejím výstupem je dokumentace, která dílčí akce zprostředkovává. Vzniklý film ukazuje nejen momenty jednotlivých „zátěžových zkoušek“ s cizí identitou, ale také společné diskuse skupiny a výpovědi zapojených členů.

Vzniklý dokument podává poměrně široký obraz o průběhu projektu, zkušenostech jednotlivých aktérů i o průběhu výstavy Občan K., která byla den po vernisáži uzavřena policií a zabavena. Film se snaží sledem událostí a hudbou budovat napětí a gradovat, pravdou ale je, že končí tak trochu do ztracena. Střih, efekty i hudební složka evokují žánr špionážních nebo vojenských filmů, případně sci-fi. Osobně mi tahle stylizace přišla v zásadě zábavná, zároveň se ale zdá, že tento formální aspekt koresponduje s étosem celého projektu, který je snad myšlen upřímně, ale využívá prostředků, jež existují v zavedených mantinelech kritizovaného systému.

Skupina prohlašuje: „Proto jsme my, členové skupiny ZTOHOVEN vzali zodpovědnost za naši budoucnost do svých rukou a vydali se tam, kam se málokdo odváží. Čelili jsme systému a hlouposti nás samých tváří v tvář a tam kde jiní mění svou identitu za účelem zisku nebo vlastního profitu jsme pro vás hledali odpověď na to, co jsme sami jen tušili.“ Jistý patos hrdinství je znát v celém projektu, ačkoli se jeho aktéři takové interpretaci brání. Věřím, že skupině skutečně nešlo primárně o vlastní zviditelnění ani hru na hrdiny, které by měla společnost oslavovat a exaltovanost jejich manifestačních prohlášení je dána osobní zainteresovaností a povahou konkrétních jednotlivců, kteří věří silným slovům, jež vyhlašují. Jsou ale tato silná slova vzhledem k charakteru celého projektu opravdu na místě?

Zúčastnění umělci si na vlastní kůži zkusili, jak snadné je změnit nebo narušit institucionální parametry identity, byl to pro ně (jak sami zdůrazňují ve filmu i rozhovorech) silný zážitek, který však, jak zároveň sami říkají, nelze předat - každý to musí zakusit sám. V oficiálním textu distributora filmu čteme: „Mluvit o těchto věcech nestačí, je potřeba je zažít.“ Máme tedy film brát jako výzvu k podobnému jednání, jaké absolvovala skupina? Je život s falešnou občankou dlouhodobě udržitelný – a hlavně: ukazuje se tím vůbec něco zásadního?

V rámci tohoto projektu je samozřejmě možné poukázat na absurditu úředních postupů i na všudypřítomnost kontroly, na odosobněnost byrokracie a nezájem systému o pravou/vnitřní identitu subjektu. Jaký je ale další krok?

Celý problém je, jak nakonec neurčitě vyslovují i členové skupiny, mnohem širší a hlubší. Nejde zde totiž o mechaničnost konání úředníků ani o zlovůli a ignoraci politiků ani o žádné další personifikované subjekty, ale o v zásadě nezvratný proces, který je podmínkou existence moderní společnosti. Představa, že společenský život diktují „velcí hráči na herním poli této doby“ (viz. Manifest Občana K.) je romantická a zavádějící. Postupy úřední identifikace a kontroly, sbírání dat o každém jednotlivci – to vše se odehrává v rámci nastaveného systému, který sám sebe pohání – z možností dělá potřeby, na něž hledá další řešení. Anonymitu si vynucují systémové a technologické struktury umožňující přerozdělování zdrojů v masové společnosti, které zároveň umožňují určitému počtu lidí (včetně občanů této země) jistý „komfort“ a řadu „vylepšení“, která by dříve nebyla možná, atd.

Ztohoven poukazují na konkrétní absurdní a děravá místa v systému, zároveň ale nerozvíjí úvahu nad hlubšími rovinami stávající situace nebo možnosti změny. Fakt, že dokument vznikl za podpory České televize, jejíž vysílání skupina před pěti lety pirátsky narušila, je víceméně jen detailem pro šťouravé novináře. Podstatnější je skutečnost, že celý přístup skupiny je veskrze liberální, a proto bezzubý: zaměřují se na dílčí jevy v systému s představou, že je možné udržet beze změny „výhody“, které nabízí a současně zrušit negativa. „Liberální kritika“ je samozřejmě také oprávněná (a není od věci, když umělci suplují roli spících médií), měla by se ale plně věnovat realizaci praktických dílčích cílů. Projekt skupiny na tyto dílčí jevy poukazuje, zároveň ale vytváří dojem celostní, systémové kritiky usilující o radikální změnu poměrů ve vztahu ke svobodě nebo identitě. Toto slévání perspektiv a sentimentů vyvolává nejistotu jak diváků, tak samotných umělců o tom, co se vlastně v celém „experimentu s výměnou občanek“ ukazuje.

Ztohoven argumentují svůj přístup tím, že umění obecně přináší především otázky, nikoli jednoznačné odpovědi. Opravdu ale přináší projekt Občan K. nějakou radikální otázku, která by mohla vést k praktickému přehodnocení stávajících poměrů? Má potenciál probudit v divákovi rozhodnutí k vlastnímu jednání? Má umění skutečně jen klást otázky nebo má fungovat jako roznětka pro akci? A není v tomhle smyslu celá „instituce umění“ jen vhodným revírem, kde se dá s ledasčím experimentovat? - Například provozovat aktivismus pro individuální zkušenost, bez nároku na společenský účinek?

Nechci tohle všechno klást na bedra jen skupině Ztohoven, bohužel ale samotný dokument a výroky jejích členů, vzbuzují otázku: opravdu může tento projekt nějak změnit náš přístup k vlastní identitě a k zodpovědnosti za budoucnost, jak by si to Ztohoven asi přáli? Nelze než odpovědět: samozřejmě, že ne. Toto ne je však samo výzvou ke skutečné kritice systému.

Tereza Jindrová | Narozena 1988 v Praze, vystudovala dějiny umění na FF UK a teorii designu a nových médií na VŠUP. Pracuje jako kurátorka a dramaturgyně programů pro veřejnost ve Společnosti Jindřicha Chalupeckého. V minulosti působila jako externí lektorka pro veřejnost a střední školy ve Sbírce moderního a současného umění Národní galerie v Praze a jako výtvarná redaktorka časopisu A2. Dlouhodobě spolupracuje s webovou televizí Artyčok.TV a s ČRo Vltava. Roku 2012 založila školní galerii "Nika - malá galerie VŠUP" a od roku 2015 je součástí dramaturgického a kurátorského týmu pražské galerie Entrance. Přispívá do periodik Art+Antiques, Fotograf, Flash Art a artalk.cz. V roce 2013 získala Cenu Věry Jirousové pro začínající kritiky do 26 let.