Ještě k Toyen. Co nelze říci stručně...

Sběratel Patrik Šimon podrobně líčí svoji roli v kauze týkající se obrazu Severní krajina: "Zajímalo by mne, v čem jsem jednal nemorálně, když jsem se snažil narovnat vztahy, které bohužel žádné rozhodnutí soudu nenarovná, aniž by nepoškodilo tu či onu stranu či nezpůsobilo křivdy nové?"

Koncem října se v tisku a zejména v Lidových novinách objevila série článků, jejichž cílem je především dehonestovat moji osobu v očích veřejnosti a cíleně poškodit dobré jméno, jež reprezentuje sbírku umění, která je úspěšně prezentována v domácích i zahraničních institucích. Rád bych stručně shrnul některá fakta, která médiím nejsou známa. Spor o obraz Toyen Severní krajina je veden čtyři roky prostřednictvím trestního řízení, které iniciovala Policie České republiky, neboť se mylně domnívala, že dlouhodobým odposlechem, sledováním a provokacemi odhalí hypotetickou skupinu osob zabývající se nelegálním prodejem uměleckých děl. Aby policie ospravedlnila velmi nákladnou mašinérii, navrhla státnímu zastupitelství, aby věc řešilo prostřednictvím trestního soudu, přestože vyšetřování jasně ukázalo, že podezření nesplňuje žádné znaky trestné činnosti.

Obraz Severní krajina legálně zakoupil ing. Josef Běhunčík v roce 1996 v pražském obchodě starožitnostmi. Obchod byl uzavřen na základě písemné smlouvy a k dílu byl předán znalecký posudek. Rovněž bylo prokázáno, že obraz byl restaurován v Národní galerii v Praze. Podotýkám, že osoby, které věc prodávaly, kupovaly, restaurovaly a znalecky posuzovaly, netušily nic o skutečnosti, že by obraz měl být kradený. Majitel díla se v roce 2007 obrátil na restaurátora Pavla Filipa, aby mu pomohl zprostředkovat prodej díla surrealistické malířky, protože se rozhodl trvale odcestovat do zahraničí. Pavel Filip oslovil mne jako potenciálního kupce a já jsem v rámci standardní rešerše zjistil, po konzultaci s historikem umění Karlem Srpem, že se může jednat o dílo, které bylo odcizeno dědicům rodiny Filípkovy v roce 1991 (podotýkám, že obraz v odborné literatuře nikdy nebyl označen jako nezvěstný).

V té chvíli jsem oznámil majiteli ing. Běhunčíkovi, že od nákupu obrazu, za nějž jsem byl připraven zaplatit pět milionů korun, odstupuji. Obrátil jsem se na veřejný server Policie ČR, kde jsem zjistil, že je hledán obraz odlišného názvu a též odlišných rozměrů v řádu desítek centimetrů a dále, že je hledán obraz stejného námětu vedený jako falsum. V týdnu po této události jsem se zmínil známému pražskému antikváři Janu Placákovi o věcech, které jsem popsal výše. K velkému překvapení mi pan Placák sdělil, že zná rodinu Filípkových, kterým byl obraz na začátku devadesátých let odcizen. Zeptal se mě, zda jsem ochoten se s rodinou setkat a vylíčil mi, že jsou ve velmi špatné sociální situaci a mohli by mít zájem jednat o formě finanční satisfakce. Při setkání mi bylo sděleno, že obraz Toyen jim byl odcizen, že za jeho ztrátu byli odsouzeni dva pachatelé ze sousedství, kteří rodině splácejí rozhodnutím soudu 600 000 korun.

Na základě právní analýzy jsem rodině sdělil, že jednám v nestandardní situaci a z právního hlediska je právoplatným držitelem díla majitel, který obraz řádně zakoupil před jedenácti lety v obchodě se starožitnostmi a že jediné, co mohu udělat, pokud budou souhlasit, je, že jim mohu zaplatit dva miliony korun jako jistou morální satisfakci. Pokud s navrženou transakcí i cenou nebudou souhlasit, obraz nekoupím, protože by mne netěšilo vlastnit dílo s problematickou minulostí. Navíc jsem navrhl, že věc mají projednat se svými právními zástupci, a pokud budou s morální satisfakcí souhlasit, převod se uskuteční za přítomnosti notáře. Rodina s navrženou transakcí, po určité době, v níž věc konzultovala, souhlasila, vyžádala si smlouvu, do níž zakomponovala, že si přeje v případě, že obraz budu chtít kdykoli v budoucnu prodat, další závazek procentuální odměny z prodeje.

Den před podpisem smlouvy mi oznámili, že smlouvu nepodepíší, neboť si vše rozmysleli. Poděkoval jsem a svůj slib, že obraz nekoupím, byť bych bez jakýchkoli překážek nákup díla mohl uskutečnit, jsem dodržel. Celá věc tím pro mne měla skončit. Po roce mi ovšem přišlo obvinění policie ČR, že jsem obviněn z legalizace výnosů trestné činnosti. Následně jsem zjistil z vyšetřovacího spisu, že rodina Filípkových ještě před prvním setkáním, aniž by věděla s kým se setká, iniciovala policii, která je instruovala, jak mají lhát, celé jednání monitorovala a manipulovala i s nahrávkami tak, aby mohla ovlivnit státní zástupce a soudce a vytvářela sérii řízených provokací. Následovalo vyšetřování. Zjistil jsem, že jsem byl odposloucháván, sledován a monitorován po dobu jednoho roku. Stejným způsobem byl monitorován i majitel díla a prostředník našeho kontaktu Pavel Filip. V pondělí minulého týdne skončilo po třech letech soudní řízení, kde jsem byl plně osvobozen s verdiktem, že k žádné trestné činnosti z mé strany, ani ze strany mých známých, nedošlo. Proti rozsudku se odvolala státní zástupkyně.

Je potřeba říci, že jsme v okamžiku začátku policejního vyšetřování podali žalobu na určení vlastnictví díla, aby soud v občansko-právním institutu rozhodl, kdo je tedy vlastníkem díla, neboť jednání, která jsem absolvoval, měla vést de facto k jakési mimosoudní dohodě. Příslušný soud rozhodl, že nemůže zpochybnit vlastnická práva ing. Běhunčíka.

V době vyšetřování policie i soudních jednání se rodina Filípkových angažovala v mediální kampani proti mně i mým společníkům. Cílem bylo všechny zdiskreditovat, poškodit naše dobrá jména a společensky i ekonomicky likvidovat řadu obchodních i veřejných aktivit, které reprezentuji já i Pavel Filip. Podotýkám, že jsem po celou dobu neměl šanci přesvědčit média o jednostranné interpretaci faktů a rovněž jsem se ve věci nehodlal aktivně angažovat do okamžiku rozhodnutí soudu. Ten jasně rozhodl minulé pondělí, že jsem nevinen. Rovněž jsem v obhajobě operoval s faktem, že malířka Toyen mohla vytvořit další originální repliku svého díla a celou škálou znaleckých expertíz, vizuálních důkazů a svědectví předních expertů jsem doložil, že Toyen malovala v několika případech repliky svých děl, přičemž principy surrealistické apropriace jsou doloženy u Marcela Duchampa, Salvadora Dalího a jiných surrealistických tvůrců.

Lidové noviny otiskly krátce po sobě články, které spojily verdikt v cause Toyen s mými výstavními aktivitami, jež si kritik Filip Šenk dovolil pochválit. Na to reagoval ředitel Marek Pokorný osobně zaměřeným, nevraživým a vulgární dikcí padesátých let prodchnutým článkem, v němž doporučuje odborné veřejnosti, aby moji uměleckou sbírku ignorovala, neboť nejsem morálně způsobilý v této společnosti existovat. Paradoxem je, že právě Marek Pokorný se v éře své právě ukončené kariéry jako ředitel Moravské galerie v Brně neštítil z mé sbírky půjčovat díla na řadu výstav, ať už mohu jmenovat např. Václava Špálu, Bělu Kolářovou nebo Bytosti odnikud. Marek Pokorný není nezaujatým arbitrem morálky, ale velmi zaujatou personou, neboť od začátku sporu radí rodině Filípkových, jak mají poškozovat mé jméno, šíří v odborné veřejnosti pomluvy, ukazuje fragmenty vyšetřovacího spisu různým osobám a rodinu Filípkových nechává ve sporu zastupovat na státní náklady advokátem, který je spojen s právním zastupováním Moravské galerie v Brně. V tomto okamžiku bych se měl zeptat, slovy Marka Pokorného: co je spojnicí takového jednání Marka Pokorného mezi jeho angažmá s rodinou Filípkových a kauzou, ve které toužebně očekává mou likvidaci?

Jestliže shrnu tato fakta, pak by mne zajímalo, v čem jsem jednal nemorálně, když jsem se snažil narovnat vztahy, které bohužel žádné rozhodnutí soudu nenarovná, aniž by nepoškodilo tu či onu stranu či nezpůsobilo křivdy nové? V době, kdy jsem obraz mohl koupit, pohybovaly se ceny Toyen maximálně ve výši třech milionů korun. Galerie výtvarného umění v Chebu dokonce získala špičkový obraz ze soukromého vlastnictví za milion korun. To, že dnes dosahují ceny Toyen výrazně vyšších částek nelze srovnávat se situací před čtyřmi lety. A o tom, že se některé obrazy Toyen naoko, třeba v aukcích, prodají, ale nikdy nezaplatí, raději nebudu spekulovat.

Ve svém článku mne Marek Pokorný podsouvá lež, která spíš vypovídá o jeho uvažování, když říká: „jedinou spojnicí mezi jednáním Patrika Šimona a uměním tvoří touha po zisku“. Vlastně mi tím nevědomky vysekává poctu, protože říká, že to, co Patrik Šimon koupí, aspiruje na vysokou akceleraci zisku. Nevím, ale umění jsem nikdy nesbíral pro to, abych ho zpeněžil, o čemž právě svědčí kvalita mých výstav, početné akvizice, vydané publikace a soustavný zájem badatelů a odborné veřejnosti. Na pět let dopředu mám zaplněný diář výstavními aktivitami, jejichž činnost dotuji navzdory ekonomické krizi a pomluvám. Možná Marku Pokornému vadí víc mé schopnosti, a hmatatelné výsledky práce, za níž se nestydím, jakož se nestydím ani za majetek, který jsem čestně získal a jenž zcela transparentně zveřejňuji právě v oněch výstavách, jejichž smyslem je radost z krásy a potěšení.

Patrik Šimon