Promyšlená manipulativní hra

"Výtvarnou produkci máme tendenci dělit umění volné (tedy neužitečné, nesvázané) a umění užité (tedy takové, které vzniká k denní potřebě; má praktickou funkci). I dnes se na uměleckých školách obory dělí tímto způsobem. Jsou studenti, jejichž studijní náplní je naučit se navrhovat dezény na potahy křesel a pak ti, kteří volně tvoří." Těmito slovy uvozují studenti VŠUP Johanka Lomová, Tereza Jindrová a Jan Kratochvil výstavu Zneužití, kterou připravili jakožto osobní zamyšlení se nad otázkou co je umění a co je design.

Slovo zneužití nás v souvislosti s touto výstavou provokuje různorodostí svých významů. Stáváme se diváky vlákanými do dobře promyšlené, tím pádem i manipulativní hry, ve které se poodhaluje jedno z velmi živých a zároveň nereflektovaných témat: je jím vliv designu na volné umění. Je zvláštní tohle napsat a mít pocit, že jsem se právě stala součástí zločinu a to zejména v okamžiku, kdy o tomto vlivu uvažuji například z hlediska estetického soudu.

Pokud v případě designu uvádíme, že se kromě své funkčnosti a účelovosti vyznačuje i vysokou mírou uměleckého ztvárnění, je to něco pochvalného. Když o díle z oblasti volné tvorby prohlásíme, že je více designem než uměním, považujeme to za problematické stanovisko. Řečeno s nadsázkou, umělecké dílo, které zpravidla s mírným úšklebkem na rtech považujeme za pouhý design, je takové, které nás nevybízí ke svobodným interpretacím.

V souvislosti s tím se konfrontujeme s jednou z definic, která odlišuje design od volné tvorby na základě způsobu, jakým tyto dvě disciplíny komunikují se svým okolím. Zatímco design má každému předávat stejnou zprávu, umění může vysílat nesčetné množství dokonce protichůdných zpráv, jejichž význam a zřetelnost jsou závislé na odlišné interpretaci příjemcem. V tom pravděpodobně spočívá jedna ze zásadních svobod volné tvorby. Můžeme skrze ní říkat cokoliv, stejně tak dobře jako vůbec nic. Konstatování, že dílo z oblasti volného umění je více designem, může být oprávněnou kritikou snad jen v okamžiku, kdy tím poukazujeme na fakt, že svou vizualitou příliš podbízí svým divákům.

To ovšem není charakteristikou děl vystavených v rámci Zneužití. Právě naopak, působení jejich výtvarné hodnoty samo o sobě poněkud zbytečně ustupuje do pozadí, jako na příklad v případě obrazů Ondřeje Kotrče, nebo instalace Filipa Dvořáka, která více než k možné úloze designu ve volné tvorbě odkazuje k úvaze nad vystupováním obrazu do prostoru. Naopak samotnému tématu výstavy vychází nekomplikovaně vstříc objekt Terezy Fišerové. Použitým materiálem a jeho formálním zpracováním navozuje dojem zdání designového objektu, avšak nenabízí žádný zřejmý způsob užití, jen volné pole nesčetných asociací.

Zajímavou dvojici tvoří díla Ondřeje Homoly a Lenky Januškové. Homola vytvořil druh instalace, která je více než konečným produktem prostorovou skicou. Její součástí je pak brožura s důrazem na osobité typografické řešení. Fragmentárním obsahem brožury je opět téma skic. Homola se tímto způsobem pohybuje ve stínovém světě modelů. Sehrává tak zajímavou roli designéra, který zůstává u ideje a netrvá na jejím doslovném řešení. Nenápadná instalace Januškové expandující mimo výstavní prostor galerie se zabývá filosofickou otázkou nápodoby (mimésis) v designu a ve volné tvorbě. Ve výstavním prostoru ponechala modely jednotlivých dílů koloběžky. Je pak na návštěvníkovi, aby si ve své mysli utvořil celek – spojil tyto fragmentární díly řidítek se skutečnou koloběžkou, která stojí doslovně mimo svět umění: za venkovním oknem galerie, opřená u studny na nádvoří. Janušková tak tematizuje samotnou podstatu designu, který dává formu skutečnosti, zatímco umění ukazuje na to, čím vším skutečnost může být.

Pokud bych něco považovala za nedostatek této výstavy, bude to dojem, že jednotlivá díla nepodporují vyznění celku. Tím se tato výstava vhodně ke svému názvu skutečně ocitá na velmi tenké hranici mezi interpretací a jednosměrnou manipulací.

______________________________________________________________

Zneužití / kurátoři: Johanka Lomová, Tereza Jindrová, Jan Kratochvil / Dům pánů z Kunštátu / Brno / 3. 10. - 25. 10. 2012

______________________________________________________________

foto: Michaela Dvořáková

 

Jana Písaříková | Narozena 1984, působí jako kurátorka, teoretička umění, autorka krátkých novel a básní. Studuje v doktorském studiu na Fakultě výtvarných umění při VUT v Brně. Ve svém výzkumu se věnuje archivování a historické reflexi efemérních děl (performance art, umění pohyblivého obrazu). Společně s Andreou Vatulíkovou založila v roce 2010 asociaci Expanded performance. Kurátorství se věnuje od roku 2009 (Skříň Metthaw Barneyho, Galerie města Bratislavy, 2009; Bylo-Nebylo, Open Gallery Bratislava 2013, Alotrium, Galerie u Dobrého pastýře společně s Tomášem Hodboděm, dále kurátor v Galerii Aula FaVU VUT, dlouhodobá spolupráce s Galerií města Blanska). Od roku 2014 působí jako associate researcher v Rewind Archive, Dundee ve Skotsku.