Ateliér je mrtev, ať žije král!

Když jsem v pátek 12. 10. 2012 během dne četl všechny ty sugestivní emaily z redakce časopisu Ateliér, něco mi na tom nesedělo. Během víkendu se zformoval protest se vším všudy, s proklamacemi, aktivizovanými umělci, otevřenými dopisy, výzvou, „nástěnkou podpory“. Něco mi na tom nehrálo, ale pořád jsem nebyl schopen přijít na to, co. Až s přečtením nedělního In margine_mb (zde) mi to došlo. Je to celé podařený fake. Tvařme se, že Ateliér je „neelitní demokratické“ a „mimořádně kvalitní“ médium a byla „by škoda jej neudržet“, jak opakují vyjádření podpory od „relevantních zástupců profesionální obce“. Ateliér ve svých proklamacích viní ze své situace všechny kolem, v přední řadě MK ČR, na nějž je kulturní veřejnost do značné míry oprávněně alergická do té míry, že už není schopna rozlišit mezi jeho zvůlí a opodstatněnými či zákonnými kroky, dále Tomáše Wintera, který loni vystřelil v rámci grantového řízení na úroveň periodika varovnou střelu, dokonce i ostatní kulturní média, která dostala na svůj provoz více (resp. větší procento), než Atelier (článek v A2 k tématu zde).

Zastavím se nejprve u té demokratičnosti. Není tajemstvím, že paní Jiráčková otiskne v zásadě cokoli, co do redakce přijde. Na tom ale není nic demokratického. Vypůjčím-li si opět slova Mileny Bartlové na účet Salonu malby, „demokracie nespočívá v tom, že zahodíme hodnotová měřítka a legitimizujeme jako (…) výkon vše, co kdokoli přinese“. Skutečným přínosem, který by byl v tomto směru opravdu hodný proklamovaného ocenění, by bylo soustavné sledování kanonických i marginálních výstavních a publikačních počinů na české výtvarné scéně a aktivní oslovování kvalitních recenzentů, aby je reflektovali v přesně daných rozsahových parametrech, úměrných proporcím promyšlené struktury časopisu. Nestávalo by se tak, že nebude odlišena kritická recenze, kurátorský/autorský text a tisková zpráva instituce, jak tomu mnohokrát na stránkách Ateliéru bylo a je.

Ateliér nepochybně zaspal dobu a nesleduje konkurenci. Jak naznačují čísla, v posledních třech letech se dotace MK ČR Ateliéru snižovala, odpovídaly by tomu tedy některé kroky, které ale učiněny nebyly – snížení gramáže a typu papíru (snížení gramáže o 20 g se může v ušetření nákladů pohybovat v rozmezí 5-10%), otázka je také užití barevného tisku. Dle paní Jiráčkové jsou barevné reprodukce v tištěném médiu v 21. století neoddiskutovatelné, dle mého názoru naopak v případě nutných škrtů absolutních nákladů je možné obrazovou složku alespoň zčásti přenechat na web, který by mohl převzít určitou část zpravodajské funkce. Je to samozřejmě určitý diskomfort, ale co v hubených letech naplat – bude i méně pastvy pro oči. Pokud redakce stále vydává celobarevný časopis na křídovém papíře stejné gramáže na jedné straně, těžko na straně druhé veřejnost i ministerské úředníky přesvědčí, že už nejméně druhým rokem jde o žebrácké holi.

Co se týká „železné pravidelnosti“ vycházení Ateliéru, to už také není několik let pravda, minimálně poslední dva roky vycházel časopis velmi nepravidelně a rozhodně ne dle avizovaného harmonogramu. Kde Ateliér v místě bydliště sehnat, bylo často otázkou div ne orientačního běhu a stopované. Docházelo často k měsíčním zpožděním, což je u čtrnáctideníku značně problematické. Řadu témat, které nesnesou v publikování odklad, je možno přenechat provázanosti s funkčním webem, který u Ateliéru (v 21. století) taktéž chybí. Ateliér se měl už tak před pěti lety chytit za nos, rozhlédnout se kolem sebe, podívat se do zrcadla a zaměřit se na to, co může být skutečně jeho nezastupitelná funkce. A když se teď bude odkazovat na to, že grantová komise pod vedením Tomáše Wintera udělila nejvíce bodů časopisu Umění, nemůže být pochyb, že o svém místě nemá jasno ani nyní. Srovnávání se se zcela odlišným typem odborného periodika totiž nemůže být nic jiného, než stébla chytání tonoucí se zoufalé redakce.

Redakce poslední roky byla dlouhodobě personálně pod stavem, nemohla odvádět a ani neodváděla pečlivou práci (z vlastní zkušenosti mohu jmenovat třeba nekontaktování autorů při větším krácení příspěvků, zcela neopodstatněné vyžadování od autorů, kteří své příspěvky píší zadarmo, věnování redakci často nákladných publikací a katalogů, které si autoři museli zajistit sami, jako nepsanou podmínku přijetí recenze atd.).

Přesto bych nerad, aby tento text vyzněl jako tanec na hrobě kulturní veřejností milovaného periodika. Bylo by fajn, kdyby se Ateliér podařilo zachránit a mohl dál vycházet, ale je nutné mu formulovat novou podobu, novou vizi a plán rozvoje, nastavit novou strukturu a úroveň, k čemuž by tato situace mohla být dobrým impulzem a odrazovým můstkem. A pokud Ateliér skutečně zanikne, nevěřím, že výtvarná scéna nepřijde s náhradou, pokud je funkce periodika tohoto typu opravdu tak nezastupitelná. Když je král mrtev, ať žije král. V každém případě si ale nenalhávejme, jak je Ateliér dokonalý, když tomu tak zjevně není. A rozhodně si nenalhávejme, že za to mohou všichni okolo.

Ladislav Zikmund-Lender Autor je historik umění

 

Ladislav Zikmund-Lender | Narozen 1985, historik umění, architektury a designu. Je autorem monografií řady památek a celků moderní architektury a urbanismu (budova muzea v Hradci Králové, Trmalova vila ve Strašnicích, židovské památky Hradce Králové, vilová čtvrť Ořechovka nebo tvorba architektů Rejchlových v Hradci Králové). Kromě toho se zabývá gender studies v dějinách umění.