Artalk.cz

Lyže si taky půjčujete za peníze

Jiří Thýn je letos podruhé po sobě nominovaný na Cenu Jindřicha Chalupeckého, zároveň je podepsán pod Výzvou proti nulové mzdě. Jakožto jednoho z nejuznávanějších fotografů mladé generace jsme se jej zeptali, co příprava výstavy obnáší a jaké konkrétní zkušenosti má s galeriemi placenými z veřejných peněz on sám.

Instalace Jiřího Thýna před SNG koncipovaná v rámci doprovodného programu k Ceně Jindřicha Chalupeckého – 5 finalistů, 5 měsíců, 5 míst, 2012

Jak vlastně probíhá příprava na nějakou samostatnou výstavu? Co obsahuje a jak dlouho ti zabere?
Já kontinuálně pracuji na věcech, které mě zajímají. A když jsem osloven k přípravě výstavy do konkrétního prostoru, tak ty věci rozvíjím. Pokud se jedná o samostatnou výstavu, tak finalizace, dodělání těch věcí trvá od jednoho do tří měsíců s tím, že se jedná o proces, který jsem započal mnohem dřív. Často mívám rozděláno čtyři, pět věcí, postupně se k nim vracím a následně se rozhoduji, kterou z nich použiji. Nicméně většinou mi to tedy zabere od jednoho do tří měsíců nějaké soustředěnější práce.

Vezměme v úvahu jednodušší variantu: ozve se galerie, že by tvé dílo, které již existuje, chtěla začlenit de nějaké kolektivní výstavy.
I to nějaký čas pochopitelně zabere. Fotografie je navíc specifická v tom, že většina věcí se musí znova vyrobit, adjustovat a připravit, aby fungovaly v kontextu s ostatními díly. Já dost často upravuji fotky na formáty vhodné pro daný prostor. Časově se to nedá úplně vyjádřit, respektive nejsem schopen to říct na hodinu přesně. Ale podstata problému nulové mzdy je daleko širší.

Neboj, k tomu se dostaneme, chtěla jsem jen ve stručnosti popsat, co pro umělce příprava na výstavu představuje.
Myslím si, že problémem je celý kontext fungování institucí a fungování umění v dnešní společnosti. Protože devadesát procent současných umělců, kteří se snaží být aktivní, má dvě, tři zaměstnání pro to, aby mohli nějak fungovat. A jejich vlastní tvorba vzniká až jako poslední.

Čím se tedy živíš?
Částečně učím a částečně se živím řemeslem − focením −od realizací výstav až po portrétní fotografie. Takže to, co mě živí je z padesáti procent užitá fotografie, z dvaceti procent učení a z třiceti procent prodej volných věcí.

Na to by se navíc dalo namítnout, že máš výhodu v tom, že jsi fotograf.
Je to dost specifické, oproti třeba konceptuálním umělcům nebo lidem, kteří pracují s instalací. Myslím si, že v tomto ohledu je moje postavení v něčem jednodušší, protože pořád mám ještě v záloze řemeslo.

Pohled do instalace výstavy Jiřího Thýna v Galerii G99, 2011

Výzva proti nulové mzdě byla směřovaná představitelům všech institucí, které jsou placené z veřejných peněz. Znamená to, že všechny tyto instituce neplatí umělcům za zrealizované výstavy žádné honoráře, nebo je to někde lepší?
Je to individuální. Respektive je to podobné, ale v určitých institucích jsou snahy mzdu pro umělce nějak aktualizovat. Příkladem by mohla být spolupráce s GASK − ještě pod vedením kurátora Ondřeje Chrobáka a Lenky Vítkové jako externí kurátorky. Byla to vyloženě věc, která vznikala pro ně, v podstatě na ¨zakázku¨, takže jsme dostali určitý obnos na přípravu a také symbolický honorář.

A co ostatní instituce? Vyplácejí umělcům nějaké peníze na přípravu, materiál?
Dejme tomu tak ve třiceti procentech případů. Většinou je to tak, že instituce peníze nemají, nebo je nechtějí dát a vždy je tlak na to, udělat výstavu co nejlevněji.

Jak v tomto ohledu fungují galerie v zahraničí?
Zkušenosti se zahraničím jsou takové, že když vás někdo vyzve, většinou si zažádá o nějakou konkrétní věc s tím, že pokud není zrovna k dispozici a musí se znovu udělat − což je u fotografie běžné − tak se instituce podílí na financování nákladů s tím spojených a přispívá na nějakou formu honoráře. Podle mojí zkušenosti se zahraničím to tak bylo vždycky, většinou se jednalo o symbolický honorář, ale vždy se s ním počítalo. Anebo instituce, která neměla na výstavu velký rozpočet, to dala dopředu vědět a jasně deklarovala: můžeme vám zaplatit výrobu věcí, ale už nemáme na honorář. Je to přirozenou součástí jejich uvažování.

A setkáváš se u nás i s tím problémem, že na rozdíl od tvých zkušeností se zahraničím instituce nejednají s umělcem po finanční stránce na rovinu?
Z mého pohledu ideální by bylo, že když vás někdo vyzve k spolupráci, tak řekne: „můžete operovat s takovým a takovým rozpočtem.“ To je podle mě fér a mělo by to tak být. Nejde o to, kolik je na výstavu peněz, ale je dobré vědět, s čím můžete počítat. Dost často jsou kolem toho takové tahanice, že se to člověk ani nedoví v průběhu celé přípravy.

Jednou z konkrétních osob, která na výzvu reagovala, byl Marek Pokorný, ředitel Moravské galerie v Brně. S touto institucí máš jakou zkušenost?
Já si myslím, že Moravská galerie je zrovna jedna ta z lepších. S MG jsem měl možnost několikrát spolupracovat a přesto, že finanční prostředky byly velmi omezené, tak nějaké byly a jednání ze strany galerie bylo vstřícné.

Instalace vytvořená Jiřím Thýnem pro výstavu finalistů Ceny Jindřicha Chalupeckého v DOX, 2011

Druhá konkrétní reakce přišla od Marcela Fišera, ředitele Krajské galerie výtvarného umění v Chebu, který navrhuje, aby se nezaváděla mzda, ale aby galerie nakupovaly současné umění do svých sbírek.
Většina institucí to má dokonce v popisu své práce, ale málokterá tak činí. Je samozřejmé, že když v podstatě obecně vládne krize, tak se nakupuje méně. Ale já si myslím, že hlavní problém je daný malým lobbingem ze strany institucí, které nebojují o to, aby dostávaly lepší peníze. A instituce, pokud nenakupují, tak nemají větší relevanci do budoucna. Ve chvíli, kdy tady 20 let nikdo kontinuálně nenakupuje a nemapuje umění, tak za dalších 20 let tady bude určité vakuum. Myslím si, že je to velká chyba. A že by si to měli uvědomit hlavně lidi, kteří dělají rozpočty pro instituce a pak − jak už jsem říkal − představitelé institucí, protože je to hodně o komunikaci.

Jeden argumentů proti vaší výzvě zněl, že peníze na mzdu pro umělce nejsou, a že by musely být brány z jiných zdrojů, když to řeknu škaredě, že by se „kradly“ někomu jinému.
To si myslím, že je nesprávný argument. Ty peníze se musí sehnat. Jsme v situaci, kdy to většina lidí vnímá jako něco nestandartního, ale měla by to být běžná věc. Nejde o to, abychom my dostávali paušálně peníze, ale pokud připravujeme nějakou výstavu do konkrétních prostor a jsme k tomu vyzváni, tak ten čas, který trávíme vyloženě jen produkcí samotné výstavy, by měl být nějak zohledněn. Představte si, že máte rodinu chodíte normálně do práce a najednou byste měli někde instalovat výstavu. To jsou výrazné komplikace, které s sebou tyto věci nesou a mělo by to být nějak zohledněno, je to práce jako každá jiná. Nejde o to, abych já si mohl pracovat doma a brát za to peníze, jde o konkrétní případy spolupráce se státními, krajskými a městskými institucemi.

A máte jako iniciátoři výzvy nějakou konkrétní představu: třeba že za skupinovou výstavu by se mělo platit každému umělci tisíc korun?
Ne, myslím, že zatím ani není snaha o to to přesně takto konkretizovat, jde spíše o vzbuzení povědomí, že by to měl být standart. Z mého pohledu by se o tom mělo daleko víc mluvit a v uvažování institucí by mělo být zažité, že je to běžná věc. Samozřejmě že chybějící peníze v rozpočtech byly a budou problémem vždycky, ale myslím si, že by bylo fér ve chvíli, kdy vás instituce oslovuje s nabídkou výstavy říct: rádi bychom vám nabídli prostor k výstavě, máme na to ten a ten rozpočet, bohužel už nejsou peníze na honorář. Potom je to pro mě akceptovatelné, už jenom z toho důvodu, že se o tom takto přemýšlí. To je vlastně daleko důležitější než jestli nakonec nějaký honorář bude, mě jde o to, změnit povědomí o tom, že je to legitimní požadavek.

Další z argumentů zní, že výstava zvyšuje hodnotu umělce na komerčním trhu.
Já si myslím, že jsou prostory, které jsou prestižní a samozřejmě určitým způsobem zvedají prestiž umělci, který v nich vystavuje. Ale také si myslím, že to působí stejně na opačnou stranu. Ve chvíli, kdy instituce chce být prestižní a chce dělat dobrý program, tak oslovuje kvalitní umělce a tím si sama buduje prestiž. Takže tento argument je podle mě − nechci říct nemístný − je pravdivý, ale myslím si, že to funguje oběma směry.

Z výstavy Jiřího Thýna v Hunt Kastner Artworks, 2009

Slyšela jsem také přirovnání Výzvy proti nulové mzdě k právnické praxi. Představ si, že by někdo přišel za advokátem a řekl mu: „Já mám tento problém, mohl byste mě zastupovat u soudu? Nemám na to peníze, ale protože jsem slavný, tak to zvýší vaši prestiž.“
Ve směru uvažování je to správně, i když si myslím, že s tou profesí je to trochu přitažené. Když jsme se o nulové mzdě bavili v rámci jakési diskuse, tak tam nějaká paní z publika říkala, že je úplně jasné, že by se za výpůjčky měly platit alespoň symbolické peníze. Měla k tomu takový vtipný příměr: když jde lyžovat a nemá lyže, tak si je taky půjčí za nějakou úplatu, pak je den používá a pak je vrátí. Je to to stejné, jako když producent pořádá koncert a pozve zpěváka, tak ten zpěvák taky zazpívá za honorář, pokud to není charitativní akce. My jsme v situaci, kdy − teď to trochu nadnesu − se věnujeme charitě a budujeme si svoji prestiž. A to si myslím, že je v pořádku, když to děláme pro nějaké galerie, které vedou studenti, nebo nějaké off-space prostory, ale ve chvíli, kdy se jedná o státní instituci, tak by to povědomí mělo být jiné. To není a priori kritika státních institucí, ale je to platforma k obecnější diskusi o ustanovení současného umění v dnešní společnosti, které je velmi podhodnocené a je na čase s tím něco dělat. A toto je jedna z prvních věcí, která k tomu může přispět.

 

Komentáře

  1. Nevím, ale tyhle lyže mi připadají nepojízdné..

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *