RE: Výzva proti nulové mzdě

Marek Pokorný, ředitel Moravské galerie v Brně, reaguje na výzvu proti "nulové mzdě" (zde) adresovanou zástupcům galerií a muzeí výtvarného umění placeným z veřejného rozpočtu. Ve chvíli, kdy Národní galerie neví, co sama se sebou a Galerie hlavního města Prahy je v podstatě bez ředitele (čímž jsou obě dlouhodobě či dočasně mimo hru), lze jeho odpověď signatářům chápat i jako vyjádření názoru ředitele nejdůležitější instituce, které se výzva týká.

Pohled do instalace výstavy Pavla Sterce v Atriu Moravské galerie v Brně s kopií mince používané na ostrově Yab, foto: archiv MG

Vážení podepsaní,

se zájmem sleduji aktivity týkající se vašeho boje proti „nulové mzdě“, který klade znepokojující otázky, na něž nemám – ani jako ředitel veřejného muzea umění, ani jako člověk zabývající se posledních dvacet let poměrně intenzivně provozním systém umění – jednoznačné odpovědi.

Na jedné straně vaše argumentace nepostrádá logiku, na straně druhé vychází z poměrně zjednodušujícího pochopení stavu, jejž chcete změnit. Další věc jsou důsledky, které by mělo zavedení „mzdy“ pro umělce z hlediska právních norem a zákonů týkajících se nakládání s veřejnými prostředky. Bezesporu lze o „mzdovém režimu“ (nebudeme raději mluvit o honoráři či odměně?) pro umělce uvažovat, jenom bych byl opatrný při odhadování následků, o něž by se nakonec podělily obě „strany“ (a je otázkou jakým dílem). Argument podfinancování veřejných institucí – zejména muzeí a galerií – není tím prvním v řadě, byť reálný stav je takový, že každý adekvátní honorář by snížil počet uskutečnitelných projektů. Otázkou odměn externích kurátorů se nezabývám, neboť ta je z principu vyřešena a v rámci Moravské galerie v Brně respektována (jsou-li honoráře kurátorů objektivně odpovídající, na to neodkážu odpovědět – proporčně a z pohledu ekonomiky instituce ano).

Velmi dobře rozumím tomu, že vaše výzva plyne z rozčarování ze zaběhané praxe některých našich muzeí a galerií, jejichž institucionální jednání neodpovídá tomu, co si představuji pod pojmem veřejná služba. Nicméně tuto situaci jste (ne třeba vy sami, ale řada vašich kolegů) už od „doby před krizí“ pomáhali legitimizovat právě s vidinou váhy symbolického kapitálu, o nějž se takové galerie a muzea opírají a který zjevně není lhostejný ani umělcům.

A teď několik pochybností k prekérnímu postavení umělce vůči veřejným institucím.

1. Pokud pominu skutečnost, že muzeum umění nelegitimují především umělci, ale celá řada sociálních faktů týkajících se historického vývoje, povahy společnosti, funkce umění, paměti a způsobů zprostředkování hodnot vtělených do uměleckých děl (nehledě na operace s nimi uvnitř sociálního pole, které vytvářejí umělcův habitus a umožňují existenci umění a uměleckého díla jako společenské instituce), ale také diverzifikovaná distribuce ekonomické odpovědnosti za životní podmínky umělců, v níž muzeum a galerie historicky hrály marginální roli (je samozřejmě otázka, zda je to tak správně, ale tu je nutné klást ve zcela jiném kontextu), nejdůležitějším oprávněním veřejného statutu muzeí a galerií je jejich aktivita v oblasti zprostředkování hodnot veřejnosti. Na přímé produkci konkrétních hodnot participují tyto instituce intenzivněji až v posledních padesáti letech, kdy ovšem rovněž dochází k brutální komodifikaci umění bez ohledu na to, jak umělecká praxe fakticky vypadá. V tomto smyslu logicky přešla větší část ekonomické odpovědnosti za životní podmínky umělce z mecenášů a donátorů na jiné instituce provozního systému umění (od obchodníků s uměním až po grantové systémy). Muzea či galerie tady opět hrají roli víceméně marginální právě proto, že se od nich očekává především naplnění role mediátora, která je ekonomicky poměrně náročná a obrácená vůči veřejnosti jako příjemci hodnot produkovaných také umělci. Bez veřejné platformy tohoto typu by zkrátka umění vypadalo jinak, trh s uměním by vypadal jinak, distribuce hodnot by vypadala jinak (zejména s ohledem na jejich dostupnost), ekonomický statut umělce by byl úplně jiný atd. atp. Společnost by zkrátka byla úplně jiná. Nic proti tomu, ale pak je nutné začít od ekonomické základny a politické moci.

2. Z principu není ani dnes umělec obvykle na stejné úrovni jako jiní lidé z dlouhé řady profesí, kterým galerie a muzeum platí. Už proto, že jeho jméno je na pozvánce uváděno největším písmem. Společenský konsenzus praví, že vše je děláno pro to, aby on získal největší podíl na symbolickém kapitálu, který taková věc sebou nese, a je jen na něm, jak s ním naloží. Opět netvrdím, že to tak vždy musí být – může dostat zaplaceno, pokud se na podmínkách dohodne s pořádajícím muzeem či galerií, ale také může být na vlastní přání uveden malým písmem na stejné řádce jako kurátor, produkční, architekt, grafik či fundraiser (pokud on i instituce akceptují změnu statusu umělce) či dokonce si svou výstavu v dané instituci zaplatí (příkladů lze uvést víc, kupodivu o tomto faktu nahlas nikdo nemluví, byť je pro umění a charakter veřejné služby poskytované muzei a galeriemi daleko nebezpečnější než status quo).

3. Argument společenské relevance muzeí a galerií, která se nevyčerpává zdaněním cen za prodaná umělecká díla, platí i obráceně, společenské relevance uměleckého díla nezakládá automatický nárok na odměnu od vystavující instituce, neboť umělecké dílo je rovněž komodita, po jejímž zdanění a vypořádání s tím, kdo prodej zprostředkuje, obvykle zůstává určitá částka umělci, aniž by z toho ekonomicky profitovalo muzeum či galerie, kde bylo dané dílo vystavováno. Je tedy otázka, jak honorovat práci umělce na konkrétní výstavě, neboť podíl jiných profesí na její přípravě se vyčerpává realizací a nemá další život. Benefit pověsti samozřejmě generuje další příjmy instituce respektive uplatnění na trhu práce dalších najímaných profesí, nicméně na konkrétním příkladu Atria Moravské galerie v Brně lze jasně ukázat, že se jedná o ekonomicky zápornou hodnotu (samozřejmě by nás nezničil honorář pro umělce, ale jak prokázat, že výstava v Atriu nezvýšila ceny a za veřejné prostředky jsme nezvětšili konkurenční výhodu některých autorů; tato logika by v současné situaci asi radikálně změnila systém – navíc by se to obrátilo proti těm umělcům, jejichž tržní šance nejsou u nás valné, neboť by se situace vyvinula podle pravidla, že všechno je jinak a umělci by si začali termíny výstav kupovat). Používáte-li termín úvěr, pak bych asi volil vhodnější výraz – investice. Anebo se umělec zaváže, že prodá-li, pak galerii či muzeu kompenzuje náklady (vydaný katalog, doprava, marketing), které mu také dopomohly k prodeji?

4. Umění se proměnilo. S tím počítáme a v konkrétních případech lze o honoráři uvažovat, nicméně reference z realizace za veřejné peníze (všechny peníze, které projdou naším účetnictvím, jsou státní) často zakládá šanci získat další veřejné peníze. Je to jakési perpetum mobile, jehož účinky nemusí být vždy společensky relevantní. A jelikož je komodifikace obecný problém, typickým příkladem, kdy se muzeum podílelo na produkci uměleckého díla, které pak bylo prodáno, je Siah Armajani v Baltice – byl to poměrně slušný skandál, kde se dobrá víra zapletla se ziskem. Komplikacím lze předejít, ale za poměrně striktní smluvní úpravy vztahu mezi veřejnou institucí a umělcem jako soukromníkem.

5. Nelze vycházet z toho, že jediný kdo má za všechno automaticky platit, je veřejná instituce. (V současnosti se tzv. příspěvkové organizace staly oblíbeným terčem útoků, když jde o to vydobýt pro tzv. živé umění víc peněz; typicky poziční boj o podíl na veřejných penězích upřednostňuje osobní zájem před systémovým řešením a okamžitou nespokojenost před principem.) V ideálním případě jsou ovšem zájmy umělce i muzea či galerie analogické a jedná se o dohodu, která má zajistit optimální způsob realizace projektů systémem win-win. Pokud některé instituce tento princip narušují, nespolupracujte s nimi. Nepřistupujte na podmínky, které se vám nelíbí, ale požadavek jakéhosi paušálu není z mého pohledu legitimní.

Slovo na závěr:

Nemohu sice slíbit, že jako ředitel muzea umění problém nulové mzdy vyřeším, ale určitě se průběžně snažíme hledat adekvátní řešení. Ujišťuji vás, že otázku transparentnosti finančních, organizačních i jiných podmínek výstav bereme vážně, o čemž se někteří z vás již přesvědčili. Snažil jsem se nicméně naznačit, že to není tak jednoznačné, jak jste se pokusili vyjevit ve své výzvě. Bohužel si neumím představit všeobecně platný algoritmus pro odměňování umělců v podmínkách veřejného muzea či galerie. Úzus lze ustavit pouze sérií postupných kroků a ad hoc vyjednávání. Nesmíte pak ale v analogických případech u jedné instituce ustupovat a u jiné trvat na svém. A musí vás být víc.

Přátelsky

Marek Pokorný Ředitel Moravské galerie v Brně