Převaha nových médií

Po recenzích ostravských a ústeckých diplomových prací přinášíme pohled na díla letošních absolventů FaVU. Následující text však není ani tak kritikou konkrétních prací, jako spíše zamyšlením se nad tímto typem prezentace a osudem brněnské školy.

Výstava diplomových prací vytváří díky své každoroční periodicitě a obsahové šíři formát, který je v mnoha směrech nesnadné uchopit a vždy zde hrozí nebezpečí určité fádnosti. Pokud chceme o takové výstavě podat alespoň nějakou zprávu, máme v podstatě na výběr ze tří variant. Můžeme přistoupit k popisu kurátorské koncepce, nebo se zaobírat analýzou děl, které si zaslouží být zmíněny jmenovitě, což ovšem díky množství i formální různorodosti vystavených exponátů bývá téměř nemožné.

Zůstává pak třetí možnost, a to zamyšlení se nad celkovým obrazem školy, který je nám skrze takovou výstavu nabízen. Začněme tedy touto třetí možností. Zároveň s letošními absolventy odchází i specifická éra fakulty, což je dáno především personálními změnami ve vedení ateliérů: od letošního roku na fakultě nově působí Barbora Klímová, Svätopluk Mikyta nebo Luděk Rathouský. Ačkoliv je příliš brzy na to, abychom mohli hodnotit dopad těchto změn, je jisté, že už nyní lze pozorovat jejich účinky na přístupu k hodnocení studentských prací.

Aktuální proměnnou fází tematizuje i grafická koncepce katalogu výstavy (studenti Petra Roubalová, Peter Snoha). Svou barevnou transformací zelené do modré navozuje vizuální dojem plynutí, zatímco barevnost samotnou lze interpretovat jako určitou „vyzrálost“ (fakulta příští rok oslaví 20 let od svého založení).

Téma přechodu je naznačeno i kurátorskou koncepcí. Na rozdíl od minulého ročníku, kdy byly vystavené exponáty v prostoru rozvržené na základě získaného hodnocení diplomanta (kurátor Jiří Ptáček), je tento rok ve znamení vědomého přiznání, že absolventská výstava představuje určitou situaci změny: bod nula, ve kterém jsou vnitřní mechanismy školy nahrazeny pestřejší škálou faktorů a okolností, které od tohoto okamžiku budou definovat potřebu a možnosti uměleckého vyjádření absolventa. Kurátorský přístup Jana Zálešáka pak paradoxně zaujme svou klasičností, pro kterou je charakteristická intuitivní kompozice děl v prostoru. Díla je tak možné vnímat jako artefakty stojící samy o sobě, bez nutnosti vzájemného srovnávání. Výstava tak má 44 vlastních středobodů, jejichž podoba se odvíjí od vnitřní logiky vystavovaného média, přičemž na převaze získávají zejména nová média. Malba je zastoupena v menší míře, což je částečně dáno skutečností, že malířské ateliéry měly svou vlastní výstavu (Malíři namaluj mi v prostorách Wannieck Gallery), kromě toho je možné to vysvětlit i tím, že malba má oproti novým médiím užší a méně variabilní repertoár svého vyjádření (malíři prominou).

Problematická byla i výstavní rekonstrukce site-specific instalací a performance art. Například u site-specific instalace jsem tento druh přirozeného nedostatku zaznamenala u objektu Filipa Smetany (Mezi uměním a designem, site-specific instalace). Zatímco v prostorách výstavy jsou prezentované ohořelé dřevěné palety ležící na zemi, v rámci klauzur byl tento sám o sobě zajímavý objekt součástí většího celku složeného ze sgrafity a sloupu obitého plechem (původní podoba této instalace je pak alespoň zachycena v katalogu). V případě performancí je situace ještě méně jednoznačná. Někteří z tvůrců pracujících s tímto médiem zvolili možnost opětovného provedení akce tzv. „reanactmentu“ − například Kateřina Olivová (Radost ej cesta domů. Mohla bych i plakat, kdybych opravdu chtěla). Její práce tematizuje klišé, které se pojí s obrazem nahoty ve veřejném prostoru a zároveň připomíná feministické performance 70. let. Kateřina rozvlnila své nahé a objemné tělo skákáním na trampolíně a rozvířila při tom blyštivé třpytky, které ulpívaly nemilosrdně na všem ve svém okolí. Bylo zajímavé v takový okamžik sledovat reakce přihlížejících a náhodných chodců, u kterých se mísil pocit radikálního odmítnutí s nepochopením, či naopak pobavením.

Jiní studenti museli kvůli nepřenositelnosti akce využít možnosti její dokumentace. Příkladem je performance Petra Horáka (Po modré), založená na vyznačení fiktivní turistické cesty s aktivistickým podtextem. Ta ovšem na výstavě selhává právě díky nedostatečně vyhotovené dokumentaci. Pravděpodobně nejvhodnější variantu zvolily Kateřina Horáčková (Obraz krajiny, Vůně listí, video), Michaela Dašková (Fantastický okamžik, Na hranici reálného, autorská kniha), Eva Jaroňová (Od ideálu k utopii, (Zítřek co už byl, instalace) a Klára Kleinerová. Performativita a minimalistické performance se staly výchozím bodem jejich práce, ovšem citlivě transformovány do médií videa a instalace. Z děl spadajících do okruhu počítačové grafiky pak zaujala práce Lukáše Medka (The Bridge, Pong Evolution, 3D engine) představující vhled do historie jedné ze stěžejních her Pong (vydala firma Atari, 1972) a dokládající způsob, jakým je počítačová grafika schopná vyprávět dějiny vývoje herních zobrazení.

Při popisu výstavy diplomových prací je díky objemnosti a různorodosti vystavených děl snadné sklouznout k určité povrchnosti, v lepším případě k vystihnutí všeobecné charakteristiky mediální skladby, případně charakteru umělecké školy. Ale čím je vlastně umělecká škola? Kdysi dávno jsem slyšela statistiku, podle které je jen minimální množství absolventů uměleckých škol schopné se po skončení studia naplno věnovat uměleckému oboru. Důvodem k tomu ovšem není nedostatečná odborná a lidská připravenost, ale spíše nejistota daná komplikovaným socio-ekonomickým statusem umění i nutností existenčních a existenciálních voleb jednotlivce. Ovšem potěšitelná je skutečnost, že umělecké instituce se chlubí nízkým počtem studentů, kteří by studií zanechali bez řádného ukončení. Lze tak dospět snad k závěru, že FaVU se opouští i s pocitem vřelého zadostiučinění a osobního rozvoje, který svým absolventům dává možnost vyniknout.

______________________________________________________________

Výstava diplomantů Fakulty výtvarných umění / kurátor: Jan Zálešák / Dům pánů z Kunštátu / Brno / 30. 6. – 26. 7. 2012