Kopie obsažnější než originál?

Jedním z hlavních účelů stálých galerijních expozic je prezentování vývoje umělecké tvorby, který je nám nejčastěji předkládán dle lineární časové osy, od nejstarších uměleckých projevů k těm současnějším. Moravská galerie v Brně dlouhodobě rozvíjí projekty, ve kterých se tento klasický přístup ke sbírkám snaží problematizovat a poukázat i na jiné formy jejich nelineárního čtení. Od roku 2009 tak probíhá projekt Dostaveníčko, ve kterém se vedle sebe prezentují díla z odlišných historických epoch, forem a žánrů (například modernistické malby instalované do oddělení středověkého umění).

Kurátorský projekt Martina Vaňka svou intervenční formou navazuje na tyto aktivity, ale způsobem zpracování otevírá odlišný okruh otázek. Místo komparativního čtení dvou odlišných děl se zde pracuje s uměleckou interpretací tří pozdně středověkých soch (Madona z Olomouce zv. Primavesi, Oplakávání z Dolan a Navštívení Panny Marie), které byly zapůjčeny na výstavu Europa Jagellonica v Kutné Hoře. Toto dočasné přemístění/zmizení děl umožnilo otevřít otázku jejich možného zpřítomnění a to prostřednictvím série videí od letošního finalisty ceny Jindřicha Chalupeckého, Filipa Cenka.

Na Virtual Images je provokující způsob zpracování balancující na hraně mezi uměleckým a ilustrativně-vzdělávacím projektem. V kurátorské koncepci se Vaněk zamýšlí nad tím, co je nejdůležitější při vnímání uměleckého díla: „Je to status památky, aura posvátnosti, fyzická přítomnost? Čím to, že autentičnost televizního záznamu není v naší mysli většinou podrobována kritice, zatímco před Cenkovými videi si tuto otázku možná položíme?“ Způsobem zpracování videí je tato otázka jasně vyslovena.

Cenek pro její vizuální artikulaci zvolil objektivní přístup badatelského charakteru. Kromě detailních záběrů soch jeho videa obsahují i záznamy odborných textů a restaurátorských zpráv a vyrovnávají se tak s tezí, že kopie je obsažnější než originál, protože zpřístupňuje i současné poznatky a kontext díla. Zajímavou situaci vytváří záběry, které reprezentují původní umístění soch v měřítku 1:1 a dokládají tak neoddělitelnost Cenkova videa od originálů a jejich časo-prostorové situace uvnitř expozice. Díky těmto záběrům bychom tato videa mohli označit za druh site-specific práce: nelze si dost dobře představit, že by mohla fungovat mimo tuto konkrétní událost.

Klíčovým momentem je uvědomění, že i přes záměrné utlumení Cenkova uměleckého jazyka ve prospěch dokumentárního odkazu k originálům soch, je jeho rukopis podprahově stále přítomný. Zejména důrazem videí na detaily a nelineární čtení zobrazovaných artefaktů. Pokud bychom nyní měli odpovědět na výše vznesenou Vaňkovu otázku, kritické myšlení, které v okamžiku sledování těchto videí pociťujeme, je vyvoláno vnímáním jejich zdvojené funkce: na jedné straně odkazují k originálům středověkých soch, na straně druhé jsou sama o sobě autentickým originálem. Tím se vytváří síť časoprostorových vztahů, energetické pole díla, které nás vybízí k zaujmutí stanoviska.

Dějiny umění jsou plné neexistujících děl, která se dochovala jen v podobě své dokumentace, interpretace, legend a fragmentů. Projekt Virtual Images pak nabízí jednu z možných cest, jak s fyzicky nepřítomnými díly pracovat v rámci stálých expozice. Mimochodem projekt obdobného charakteru, ale odlišného řešení v roce 1990 realizovala Sophie Calle v Isabella Steward Gardner Museum v Bostonu (USA). Jejím cílem bylo zpřítomnit sérii odcizených maleb, avšak místo objektivně-badatelského přístupu zvolila formu subjektivního vyprávění, které vycházelo z dokumentace rozhovorů s diváky a zaměstnanci muzea, kteří na odcizené obrazy vzpomínali. Oba tyto projekty bychom pak mohli zařadit do kontextu nové institucionální kritiky, která mimo jiné usiluje o hledání nových strategií v rámci vzdělávací, sbírkotvorné a výstavní praxe galerií.

______________________________________________________________

Filip Cenek: Virtual Images Europa Jagellonica 1386 – 1572 / kurátor: Martin Vaněk / Moravská galerie v Brně: Místodržitelský palác / Brno / 19. 5. – 30. 9. 2012

 

 

 

Jana Písaříková | Narozena 1984, působí jako kurátorka, teoretička umění, autorka krátkých novel a básní. Studuje v doktorském studiu na Fakultě výtvarných umění při VUT v Brně. Ve svém výzkumu se věnuje archivování a historické reflexi efemérních děl (performance art, umění pohyblivého obrazu). Společně s Andreou Vatulíkovou založila v roce 2010 asociaci Expanded performance. Kurátorství se věnuje od roku 2009 (Skříň Metthaw Barneyho, Galerie města Bratislavy, 2009; Bylo-Nebylo, Open Gallery Bratislava 2013, Alotrium, Galerie u Dobrého pastýře společně s Tomášem Hodboděm, dále kurátor v Galerii Aula FaVU VUT, dlouhodobá spolupráce s Galerií města Blanska). Od roku 2014 působí jako associate researcher v Rewind Archive, Dundee ve Skotsku.