RE: Ústecké diplomky

Nemohu nereagovat na recenzi Ústeckých diplomek, publikovanou na Artalk.cz 28. 6, z pera Matouše K. Zavadila (zde). Přehlídku jsem neviděl, nemohu tak posoudit celkové vyznění recenze nebo se pouštět do některých jejích hodnotících závěrů. Autor zde ale vykládá soubor fotografií Jozefa Rabary jako nahlédnutí „do světa svého soukromého dramatu, kterým je transsexualita, tj. trauma z pohlavní identity. V představeném souboru fotografií a videoartů s osobitým nadhledem glosuje situaci člověka, který musí fungovat v jiném těle než by chtěl.“

Odkaz na tento poněkud bizarní výklad, který na první pohled upoutá i nepoučeného čtenáře přirovnáním transsexuality k traumatu, jsem nalezl na Jozefově facebookovém profilu, kde jej dal k dobru k obecnému obveselení. Jozefovu diplomovou práci jsem si tedy nechal poslat spolu s fotografiemi, jichž se Zavadilův výklad týká. Recenzent navíc text teoretické části diplomové práce měl k dispozici, těžko tedy usuzovat, jak ke svým bizarním výkladům dospěl. Pravda, diplomová práce sama oplývá řadou teoretických nedostatků, ale to už tak je, když umělecké školství nutí budoucí umělce k sepisování teoretických traktátů, teoretickou kontextualizaci a výklad vlastního díla, aniž by jim k tomu poskytlo teoretickou průpravu, která je na jiných školách předmětem samostatného studijního oboru.

Transsexualita opravdu není žádným traumatem, je to lékařská diagnóza, dle mezinárodní klasifikace nemocí se jedná o poruchu pohlavní identity. Ale co hůř, v předmětných dílech Jozefa Rabary se o ní rozhodně nejedná. Zavadil správně pochopil, že předmětem práce je „zkoumání vlastní identity a vypořádání se s ní.“ To se ostatně dočtete i v prvním odstavci teoretické části diplomové práce. Už v druhém odstavci se ale nachází klíč k celému souboru diplomantových prací. Jsou jím projevy homosexuální orientace v dětství, tedy nevědomé vzpírání se zažitým genderovým stereotypům, genderové bipolarity, heteronormativnímu očekávání okolí. Sám Rabara k tomu píše: „Rád som si skúšal oblečenie svojej matky, jej make-up, pred televíziou som si nacvičoval choreografie z klipov zo sto krát prekopírovaných videokaziet. Vytváral som si doma svoje súkromné performance.“ Abych to osvětlil nepoučenému čtenářovi, je to celkem běžná dětská performativita (=vyjádření) homosexuální citové orientace. Dělali jsme to, my homosexuální muži, všichni – převlékali se do maminčiných šatů, hráli si s hračkami tradičně přisuzovanými opačnému pohlaví, zkoušeli si u televize, rádia, gramofonu různé hry, performance, tance atd.

V čem ale spočívá ono trauma, které se Rabara snaží procesem umělecké tvorby vyřešit, je stud, který jsme za tyto spontánní projevy v dětství zažili, když jsme během vnitřního coming-outu většinou na hranici dospělosti zjistili, jaký byl jejich důvod. O to větší momenty studu se pak dostavily, když nám to někdo z našeho okolí připomněl, např. když maminka vytáhla při rodinné sešlosti fotky nás, jak jsme si hráli na princezny, ukazovala naši oblíbenou panenku atd. V tomto kontextu tedy nejde o transsexualitu, ale případně transvestitismus, ale nikoli opět v klinickém významu (sexuální deviace v objektu), ale jako označení určité přechodné činnosti, tedy převlékání se do ženských šatů, které bylo součástí rané performativity sexuální identity. To vše je možné v několika prvních řádcích diplomové práce, ale i při zevrubném prohlédnutí diplomního cyklu fotografií Jozefa Rabary vyčíst.

Jinak velmi potřebný a kvalitně připravovaný výstavní projekt Transgender me (loni v rámci Prague pride v NoD, letos v DOXu) a další počiny otevírající témata neheterosexuálních/neheteronormativních identit na poli vizuálního umění tak můžou prokazovat i určitou medvědí službu obecnému diskurzu o umění. Kritici umění mohou snadno nabýt dojmu, že se jedná o témata a termíny, které jsou „in“, a přestože o jejich významu nemají jakékoli hlubší povědomí, sázejí je do svých recenzí jak Baťa cvičky s představou, jak nejsou originální. Jako možný zárodek tohoto velmi nepříznivého trendu jsem cítil potřebu uvést zmíněné výroky na pravou míru.

______________________________________________________________

foto: (c) Jozef Rabara, 2012