Přestože z diplomových prací studentů ostravské Fakulty umění nelze pocítit žádného ducha místa, zasazení recenze výstavy „toho nejlepšího, ce se letos na fakultě urodilo“ do širšího kontextu ostravské výtvarné scény má své opodstatnění. Přinejmenším přibližuje význam lokality, která byla pro tuto prezentaci zvolena – Dolní oblasti Vítkovice.

To město právě zažívá svoji druhou velkou transformaci. Brutální industrializace 19. a 20. stol., která vytvořila platformu, se ve 21. stol. dostává do nového kontextu. A ten je vymezen touhou dýchat, křehce a neznatelně se rýsující touhou zopakovat Bilbao efekt, hledáním nového životního prostoru, identifikací, uvědoměním si a prožitím tvaru města. Minimální, ale zato vlivné, promile ostravské podnikatelské elity hledá způsob, jak zrodit nový obraz. Konverze Dolní oblasti Vítkovice a kvalitativně značně rozkolísané developerské utváření nového centra Ostravy kolem Karoliny tvoří dohromady jednu obrovskou zónu proměny, která v Čechách nemá obdoby. V protikladné dynamice špatných a pozitivních kroků, v kontrastech nudné a kvalitní architektury se začínají rýsovat křehké a jenom tušené kontury budoucího životního prostoru. Nikdo dnes vlastně nedokáže říct, jak bude Ostrava kolem Dolní oblasti Vítkovice za zhruba 40 let vypadat a jak tento prostor pozmění sociální klima celého města.

V současném kontextu je klíčové, že se v této oblasti angažuje generální ředitel Vítkovických železáren Jan Světlík. Ač jeho počínání vyvolává rozporuplné reakce, je to osobnost vyhraněná, se vztahem k vizuálnímu umění a architektuře a dokáže uvést věci do pohybu. Prvním produktem „Světlíkovi“ konverze Dolní oblasti Vítkovice je bývalý plynojem. Architekt Josef Pleskot zde pomocí minimalistického výrazu, který kombinuje industriální estetiku se sklem a pohledovým betonem, vytvořil multifunkční kongresové a kulturní centrum. A právě v přízemí plynojemu – multifunkční aule Gong – je v současnosti nainstalována výstava „Diplomky 2012“ Fakulty umění Ostravské univerzity. Expoziční prostor je tvořen čtyřmi samostatnými jednotkami, z nichž každá má svůj specifický charakter. Jádro – snad budoucí galerie – je tvořeno dvěma místnostmi z pohledového betonu, které jsou umístěny v přízemí krychle. Ta je vložena do původního kruhového ocelového pláště. Využit je také prostor mezi krychlí a pláštěm, který umožňuje fascinující průhledy do klenby stavby. Ze všech industriálních detailů asi nejvíce překvapí podlaha – ocelové pláty s mohutnými hlavami šroubů natřené černou barvou jsou natolik odlišným designem od toho, na co jsme zvyklí, že to, co jste nuceni prožívat, se nebezpečně blíží pocitu znejistění hraničícímu se vzrušením. Ideální zázemí pro specifický zážitek.

Výstava „Diplomky 2012“ je přesně ten typ prezentace vizuálního umění, jež svádí ke generalizacím. Také kurátor Jiří Ptáček vynaložil poměrně velkou snahu postřehnout nějaký specifický rys umělců vyskytujících se v ostravském prostoru, aby nakonec zjistil, že neexistuje. Avšak přišel na to, že patrně dochází k transformaci kulturního pole směrem k širšímu kontextu – neboli v Ostravě působící umělci (studenti) řeší podobné problémy prostřednictvím stejných médií jako jejich kolegové minimálně v celém euro-americkém prostoru. V plynojemu není prezentováno všech 42 prací, ale jen kurátorův výběr toho nejlepšího. Pročítáte-li si úvodní text katalogu, nabudete zvláštního dojmu, že kurátor nám, a zejména diplomantům, chce něco sdělit, ale nechce být krutý a doslovný. A tak mluví o tom, jak je pro výtvarníka v dnešním komplikovaném světě těžké se prosadit, jak nebezpečný svět na studenty za zdmi akademie čeká, a já mám pocit, že chce prostě říct: „Jenom minimum z vás má opravdovou kvalitu“.

Skutečně není třeba generalizovat. A není ani třeba systematicky komentovat všechny vystavené práce. K vymezení hranic nepochybně stačí extrémy. Je prostou skutečností, že v prostoru vizuálního umění není podstatné, jakého média bylo užito. Důležité je pouze to, zda byl vložený obsah zformulován natolik funkčně, že začne vytvářet dynamickou strukturu plnou protikladných významových rovin. Že se vnímatel bude ochoten vrátit a bude zvědavý, co se stane příště, že si po cestě domů vzpomene a ta vzpomínka ho rozruší, a konečně že zatouží mít dílo doma, sdílet s ním svůj intimní prostor. To, kvůli čemu mám nutkání se do plynojemu vrátit, se objevuje především ve dvou sekcích. Jedna je z převážné většiny tvořena objekty z ateliéru sochy, který vede Jaroslav Koléšek a druhá pracemi z ateliéru knižního a obalového designu – vedoucí Eliška Čabalová. Práce z obou ateliérů totiž vykazují spojení kvalitního řemeslného ovládnutí hmoty a zároveň schopnost pracovat s významy, výtvarným jazykem a fantazií. Tak například socha „Snivce“ Matěje Bednaříka je tak staromódně klasická, že vám jeho obraz nepřestane rezonovat v paměti a ilustrace ke knize textů Petra Váně od Michaely Caskové jsou křehké a nepředpokladatelné jako hranice mezi jednotlivými sny.

Snové a existenciálně úzkostné je také video kombinované s objektem Brigity Zrůstové (ateliér intermediálního umění, vedoucí Petr Lysáček) nazvané „Vítej ve svém světě“. Promítáno na ocelový paraván připevněný mezi plášť plynojemu a centrální krychli působí v místě, kde blikají a hlučí další instalace, je jako zóna tiché hrůzy, která si vás neodvratně přitáhne. Studenti v Ostravě už přísné dělení médií neřeší ani v tradiční malbě. Zejména v ateliéru Františka Kowolowského se objevují tendence mixovat malbu s konceptem či vytvářet instalace vypouštějící malbu úplně – ne vždy to však vede ke kvalitě. Radek Foltýn ve svém projektu smrti fiktivního hrdiny Miroslava Dušína využil videa, fotky a také třeba skutečné urny a vytvořil tak soubor, kterému jaksi chybí dynamika – a možná i pointa. A tak nezbývá než se upřímně a udiveně zeptat: „Proč student malby opouští malbu, aby vytvořil špatný koncept“?

Přitom právě koncept zabalený do všemožných médií, se na „Diplomkách 2012“ objevuje nejčastěji. Zdá se, že současným studentům vizuálních umění tato forma vyhovuje a domnívají se, že s tímto nelehkým médiem umí pracovat a vyjádřit svoje záměry. Ne vždy je to však pravda. Případně zmíněné charakterizoval v nedávném rozhovoru pro Artalk František Skála: „Mnohdy umělci vytvářejí jenom nějaké záměry, nebo něco jako tak naťukávají, nebo se snaží někoho přesvědčit o tom jak to myslí.“ Snaha je to často krkolomná a výsledné produkty nejsou, až na výjimky, dobře odvyprávěnými příběhy.

Ostravské „Diplomky 2012“ jsou tradiční absolventskou výstavou v netradičním prostředí. U části umělců je patrné ovlivnění učitelem, a je také znát, že jejich cesta za hledáním formy adekvátní jejich osobnosti ještě nedosáhla onoho kýženého bodu, kdy celé to snažení začne nabývat smysl. Jsou zde však i tací – a je jich menšina – u kterých tento zlom už nastal. A těm spolu s kurátorem Jiřím Ptáčkem upřímně přeji, aby je neoliberální kapitalismus nezahnal do kouta.

______________________________________________________________

Diplomky 2012 / Multifunkční centrum Plynojem Dolní Vítkovice / Ostrava / 14. 6. – 30. 6. 2012

______________________________________________________________

foto: Jiří Zerzoň

______________________________________________________________

Poznámka kurátora výstavy Jiřího Ptáčka:

Na přehlídce jsou představeny práce všech diplomantů ochotných vystavovat. Tři vystavovat nechtěli, jeden nám poskytl práci, kterou nebylo možné instalovat. Výběr se tedy týkal pouze rozsáhlejších souborů, skoro výhradně malířských, kde k ní bylo nutné přistoupit z prostorových důvodů. Práce úzce svázané s místem byly na přehlídce prezentovány strohou fotografickou dokumentací a popisem.