In_margine (nejen o Mariánském sloupu)

Milena Bartlová se zamýšlí nad snahami znovu vztyčit na Staroměstském náměstí Mariánský sloup stržený v listopadu 1918. „Gesto ničitelů staroměstského Mariánského sloupu bylo stejně legitimní jako gesto těch, kdo ho postavili. Pokud je naše společnost demokratická, měla by nyní zachovat neutralitu veřejného prostoru,“ píše Bartlová.

Milena Bartlová: To, co stálo a prý zase bude stát v Praze

Také letos připadlo na letní slunovrat výročí Staroměstské exekuce, letos už 391. Tak tu událost, známe z knihy Josefa Petráně, která byla při svém prvním vydání v roce 1972 zjevením nového stylu psaní dějin. Ze školy si ji možná pamatujete spíš jako „pobělohorskou popravu sedmadvaceti českých pánů“, jenže k tomu je třeba hned dodávat, že to byli Češi v zemském smyslu, takže mezi nimi byli čeští i němečtí mluvčí (tedy prakticky nejspíš ovládali oba jazyky). Byli vlastně Čechy v politickém smyslu, protože patřili k různým konfesím (popraveni byli kališníci, luteráni, čeští bratří a dokonce jeden katolík), a k různým stavům: to byly sociálně-politické feudální kategorie a zajistily popravovaným hierarchicky odstupňované mučení i usmrcení, totiž buď stětím, nebo oběšením. Dvanáct uťatých hlav pak bylo po deset let vystaveno na Staroměstské mostecké věži. Každému na očích tak viselo symbolické stvrzení politického krachu českého stavovského státu, z něhož se už nevzpamatoval.

Hrubou zkratkou řečeno tehdy neschopní čeští politici nedokázali obstát, když měli v komplikované mezinárodní situaci udržet předchozí výdobytky České koruny – dlouhodobě praktikovanou náboženskou toleranci, konsensuální vládu a z obou plynoucí hospodářský a kulturní rozkvět. Vloni připomněla skupina Zthoven veřejnou uměleckou akcí, jak málo si pod povrchem turistického pozlátka aspoň všimneme památníku exekuce na Staroměstském náměstí. Dosáhli totiž téměř ideálního výsledku intervence, když přidaný osmadvacátý křížek nikdo dva dny vůbec nezaregistroval.

Popravy a veřejná potupa jako nástroje propagandy vítězné moci jsou u nás už celé půlstoletí minulostí. To ale neznamená, že by skončily i „války vizuální paměti“. Právě Staroměstské náměstí je jejich velice aktivním místem. Kdysi tu bývaly sochy českých králů, z nichž tu poslední, totiž podobu Jiřího Poděbradského ze štítu Týnského chrámu, odstranili ve stejné době, kdy se tu odehrála zmíněná exekuce. Secesní sousoší Jana Husa od Ladislava Šalouna, osazené roku 1915 jako národně sebevědomé gesto, stálo po tři roky naproti Mariánskému sloupu od Jana Jiřího Bendla z roku 1650. Jako památník připomínal obranu pravobřežní Prahy proti švédským vojskům na závěr Třicetileté války, jako náboženský symbol víru a naději v ochrannou a přímluvnou moc Panny Marie Immaculaty (počaté bez poskvrny prvního hříchu).

Byl stržen v listopadu 1918 a nebyl to „nesmyslný vandalský čin“, ale symbolický akt, protože sloup byl tehdy vnímán jako oslava habsburské vlády nad Českým královstvím. Naddimenzovanost hmoty Husova pomníku už nevnímáme, ale když se sousoší chystalo, neváhal je historik umění V. V. Štech přirovnat ke „kopce hnoje se zapíchnutými vidlemi“. Když v květnu 1945 vyhořela Staroměstská radnice, nebyly její ruiny opraveny, nýbrž strženy proto, že šlo jen o „lživě gotickou“ novostavbu z druhé čtvrtiny 19. století, navíc postavenou německými architekty Nobilem & Sprengerem. Sedm soutěží na přestavbu a poté dostavbu (zde) je nejen přehlídkou české architektury 20. století, ale také stále zřetelněji polem konfrontace mezi zastánci replik historických staveb, či aspoň historizujících variací, a těmi, kdo na významném místě preferují silný současný architektonický výraz.

Koncem dubna rozvířil další spor o Staroměstské náměstí jako místo paměti primátor Bohuslav Svoboda (ODS), když prohlásil, že nové postavení kopie Mariánského sloupu má podporu magistrátu. Repliku obětavě vytvářejí již více než dvacet let sochaři Petr Váňa a Jan Bradna, podporovaní Společností pro obnovu mariánského sloupu na Staroměstském náměstí o. s., financovanou z příspěvků veřejnosti (zde). V roce 1993 položili do dlažby základní kámen; z nápisu hlásajícího, že „zde stál a bude stát“ mariánský sloup, byla však záhy slovesná vazba konjunktivu přacího odstraněna.

Od 7. do 28. května se nato stal sloup předmětem polemik v tisku, zejména v Lidových novinách. Ukázalo se při nich zcela zřetelně jediné: i když by tomu tak být podle všeho nemělo, je konfrontace katolické a protestantské interpretace českých dějin stále velice živé téma, které do sebe dokáže integrovat i aktuálnější téma vyrovnání s minulým režimem. Proto argumentace nepochybnou uměleckou kvalitou původního díla stejně jako argumentace památkářská vyznívají do prázdna. Pokud by byl Mariánský sloup vnímán v modernistické perspektivě čistě jako umělecké dílo, mohl by být klidně znovu postaven – i když právě uměleckou hodnotu kopie lze docela snadno zpochybnit. Jenže jak prokázala diskuse, nešetřící ostrými slovy, osobními invektivami a kádrováním, zůstává živým místem, a to dokonce přesto, že fyzicky nestojí.

Jako místo paměti žije Mariánský sloup životem, v němž nemají historikové umění a památkáři nárok na žádné autoritativní slovo. Argumentace „racionální historickou pravdou“ (která by měla nahradit ideologicky zkreslený obsah školní výuky) nestojí na příliš pevných základech, když víme, že samy „historické události“ jsou zpětnou konstrukcí a nemohou být ničím jiným. Není ostatně divu, že jako takové působí více a silněji tím, jak se s nimi stále znovu a znovu zachází, než tím, jakou roli hrály v minulosti. V zmíněných diskusích nelze přehlédnout snahu využít autority starobylé a umělecky kvalitní sochy k posílení římskokatolického náboženství jako automaticky nadřazené hodnoty i konzervativní interpretace českých dějin v protikladu k modernistickému étosu. Jak trefně konstatují autoři sborníku Julek Fučík – věčně živý! (Brno 2010), „to, že minulý režim nemluvil pravdu, ještě neznamená, že pravdou je prostě opak“.

Gesto ničitelů staroměstského Mariánského sloupu bylo stejně legitimní jako gesto těch, kdo ho postavili. Pokud je naše společnost demokratická, měla by nyní zachovat neutralitu veřejného prostoru. Ale neměla by jej ani obětovat kultu dnešního náboženství – viditelné ruky trhu. Kolik stálo před třemi lety příznivce ukrajinské kultury povolení postavit za vlády starosty Prahy 5 Milana Jenčíka (ODS) mimořádně nekvalitní bronzovou sochu ukrajinského básníka Tarase Ševčenka, který nikdy v Praze nebyl? A kolik stojí pokrčení ramen, že „na Staroměstském náměstí přece vždycky býval trh“, které má legitimizovat komerčně turistické využívání ústředního prostoru hlavního města, v důsledku spolehlivě vytlačující jeho obyvatele a účinně neutralizující možnost jejich politických projevů?

Dnes se na Staroměstském náměstí naštěstí nepopravuje. Ale o politický národ Čechů tu jde pořád.

____________________

Proti vyznění článku se polemicky ohradil prof. Pavel Štěpánek (zde)