Baladrán o Berlínském bienále

Se svolením autora přetiskujeme recenzi Zbyňka Baladrána na berlínské bienále, která byla původně ve zkrácené formě publikována v Lidových novinách. Výstava potrvá již jen deset dní, končí v neděli 1. července.

Zbyněk Baladrán: Zapomeňte na strach

Podtitul právě zahájeného berlínského bienále nabádá k tomu, abychom se nebáli. V současné době ekonomické a sociální úzkosti nám říká, abychom zapomněli na strach. Strach je normální reakcí na hrozící nebezpečí. Jednoduché heslo by mělo mít jednoduché vysvětlení, proč není třeba se bát. Nebo alespoň argumenty analyzující současné problémy a návod, jak se jich zbavit.

Artur Żmijewski, hlavní kurátor letošního bienále, nepůsobí dojmem člověka, který by musel překonávat strach. Ve své umělecké praxi se dotknul tolika citlivých aspektů lidské existence způsobem, které by většina lidí nedokázala snadno strávit. Ve svém filmu Oko za oko například ukazuje nahé muže a ženy bez rukou a nohou, kteří se vzájemně dotýkají intimních a zraněných oblastí. V osm let starém filmu 80064 přesvědčil bývalého vězně koncentračního tábora v Osvětimi, aby si nechal obnovit vytetované číslo na svém předloktí. Jeden z posledních projektů Them je záznamem konfrontace různých skupin lidí s pevným politickým přesvědčením, které nechává, aby se spolu pokusily domluvit. Situace končí neporozuměním. Żmijewski je označován za cynického manipulátora. Myslím si, že takové označení není správné. Jeho pohyb na hranicích etických norem a šokujících pohledů je spíše uměleckým postojem než samoúčelnou provokací. Jeho filmy a nastolené situace se dotýkají hranic myslitelného a prožívaného, odhalují míru konformity společenské reflexe skutečnosti.

Po oznámení, že Żmijewski bude hlavním kurátorem letošního bienále, se očekávalo, že výstava bude podrobena radikální sebereflexi: Co ještě může formát bienále nabídnout? Żmijewski je dlouholetým uměleckým editorem polského časopisu Krytyka Polityczna, který výrazně formuje levicový diskurs v sousedním Polsku. Bylo jasné, že centrem připravovaného bienále bude politika. V textu k výstavě se dokonce píše, že umění musí být přeneseno do středu politických událostí. To se však nakonec nepodařilo. Z očekávaného radikalismu zbyla malá výstava plná politických odkazů a ilustrací, které nepřekvapují pojetím ani artikulací, ale naopak otravují pocitem mnohokrát viděného a politicky vlažného. Divák si tradičně rezervuje dva dny, aby si celou výstavu mohl prohlédnout. Letos mu stačí pouze jeden den. Kromě tří dalších míst ve městě se vše důležité odehrává v tradiční základně bienále, v instituci nazvané Kunst Werke (KW).

Khaled Jarrar: Poštovní známka státu Palestina

V přízemí KW je dán prostor občanským aktivitám Occupy Berlin, 15M Movement, Occupy Museums a dalším, které bez dalšího zásahu kurátora vytvořily jakýsi performativní tábor určený k setkávání, přednáškám a jiným aktivitám. Tento prostor si žije vlastním životem, nezávislým na bienále. Problematické je, proč tam vlastně tyto aktivity jsou. Jako by se tato spontánní hnutí stala ilustrací sama sebe, kdy zarámování jednou z největších uměleckých akcí vytvoří podivné zoo, ukazující nepoddajné myšlenky a revoluční duchy. Očekávaná politická radikalita se zde proměnila v neškodný stínový spektákl liberálního systému. Kompozice výstavy je pak v dalších patrech budována pomocí ilustrativních odkazů a mement v opakujících se schématech: Nezapomeňme na to, že Palestina nemá vlastní stát – my nezapomínáme. Vždy když si šňupnete, nezapomeňte na to, že je to vykoupeno brutálním násilím drogových kartelů – nebudeme šňupat. Buďte aktivní, protestujte proti bezpráví a manipulaci – ano, připojíme se. A nikdy nezapomeňte na to, jak strašný byl holocaust, a právě tady v Berlíně na to myslete dvojnásob – ano budeme.

Nemohu se ubránit dojmu, že politická agenda, veskrze sympatická, se zde zvrhla do měšťáckého kýče. Vytržení z reality jakoby spíše odhalovalo neschopnost a nemožnost se zapojit, jako by jen uklidňovalo naše svědomí a politické postoje. My diváci nemáme naopak zapomínat na to, že umění má moc měnit diskurs, změnit úhel pohledu vnímání, případně zlepšit lidský život. A hranice mezi tím a sebeutvrzováním o našich morálních schématech je tenká. Toto bienále nabízí pouze krotkou evidenci důležitých aktivit bez možnosti se do nich autenticky zapojit nebo jim jen uvěřit.

Ve své podstatě nepochopitelným gestem je umístění obrovské hlavy Ježíše do výstavy. Šedesát kilometrů od Varšavy vzniká jedna z největších soch Ježíše Krista na světě. Sochař Mirosław Patecki navrhl pro polskou katolickou církev, spíše než jako zakázku tak službu věřícím, gigantickou sochu stojící nad polskou rovinou. Během stavby se nedařilo dodržet správné stavební postupy tak, aby socha vypadala důstojně a povedeně. Proto ho oslovili zástupci bienále, kde dostal šanci pracovat na své soše podle svých představ. V patře KW sochá obrovskou hlavu z polystyrenu a malty. Hlava Ježíše, ještě nehotová, bude po dokončení jistě perfektní. Pravděpodobně to měl být jeden z příkladů agonistické politiky zmiňovaný v doprovodných textech.

Sylwester Zawadzki: Hlava Ježíše Krista

Jediným českým zástupcem na výstavě je Martin Zet. Pobouřen latentně rasistickou knihou Thilo Sarrazina Německo páchá sebevraždu, která vzbudila v německy mluvících zemích velký rozruch a stala se jednou z nejprodávanějších knih posledních let, se rozhodl sesbírat co největší množství výtisků této knihy a alespoň symbolicky knihu stáhnout z oběhu. Média si mezitím vytvořila vlastní verzi, že Zet chce knihy spálit, jako to udělali nacisté v roce 1933. Samotný projekt vzbudil tolik reakcí, že se stal jedinou skutečnou politickou a živou událostí celého bienále. Zajímavé je, že na výzvu zareagovalo pouze pár lidí. Během prvních tří dnů po otevření bienále přinesli Zetovi pouhé 4 výtisky.

Mimo KW se nachází jen málo uměleckých děl, a ani ona nedokážou zvrátit nepříznivý dojem z bienále. Filmový trailer umístěný v Deutschlandhausu upoutává na reinscenování bitvy o Berlín v roce 1945 za pomocí nadšenců převlečených do dobových uniforem. Nedokážu si to představit, událost jsem neviděl. Ale zde se už ocitáme na poli špatně ideově organizovaných státních oslav, které se do programu bienále jen připletly. Lidová zábava s pochybným politickým vyzněním.

Joanna Rajkowska: Záběr z filmu Born in Berlin / 2012

Na závěr bych se zmínil o filmu Joanny Rajkowské Born in Berlin. Je umístěno v podzemí Akademie umění na Pařížském náměstí. Těhotná autorka se rozhodla své dítě porodit v Berlíně. Ve městě, které, jak věří, má speciální auru a bude její budoucí dceři Rose připomínat vše dobré, co si sama s Berlínem asociuje. Na záběrech 16mm kamery vidíme Rajkowskou běhat nahou po střechách berlínských paneláků a koupat se v bažinách zapomenutých berlínských tůní. Z filmu sálá radostná energie budoucí matky a svobodomyslné ženy. Není to nic jiného než radostná óda na mateřství završená nafilmovaným porodem. Je zajímavé, jak tato projekce promítaná ve sklepení na obrovském plátně dokáže zaujmout a přebít ostatní nevýrazný dojem z bienále. V doprovodném textu se píše, že narozená Rosa pravděpodobně nebude nikdy vidět. Tato informace měla nejspíš zkomplikovat recepci uměleckého díla a upozornit na možnost špatně odvedené práce berlínských doktorů. To ovšem násobí rozpaky, interpretace jsou uměle vrstveny za každý nepřesvědčivý akt spojený s bienále.

Během příprav bienále se mnoho mluvilo o otevřené výzvě pro všechny umělce. Kdo chtěl, mohl se organizátorům sám přihlásit. Znělo to jako zajímavá změna strategie ve výběru umělců pro výstavu podobného typu. Umělci měli kromě portfolií připojit i prohlášení o svém politickém přesvědčení. Není nikde patrno, že by se takováto výzva odrazila v konečném výběru umělců pro bienále. Možná to není ani možné. Přihlásilo se totiž 2000 umělců. Jejich portfolia jsou umístěna na serveru artwiki.org. Pro umělce je jistě lákavé skončit na dalším seznamu současných umělců online.

Sázka na radikalitu se letos organizátorům bienále nevyplatila. Takto pojatý způsob propojení politiky a umění se ukázal jako nefunkční a bezzubý. Po dopsání článku mne ovšem napadla ještě jedna možnost čtení bienále: Výstava je míněna ironicky. V tom případě klobouk dolů před Arturem Żmijewskim.

7th Berlin Biennale / Berlín, různé lokace / do 1. července 2012 / www.berlinbiennale.de/