Mně manýra nehrozí

František Skála právě vystavuje v olomouckém Muzeu umění a vzhledem k faktu, že se po proslulé a hojně navštěvované výstavě z roku 2004 konané v Galerii Rudolfinum jedná o minimálně stejně rozsáhlý projekt, stal se tento umělec momentálně velmi sledovanou osobností. Sešli jsme se na terase kavárny Muzea umění. Byl jsem trochu nervózní, jestli tam nepotkám teatrálního a arogantního člověka, ale skutečnost byla úplně odlišná.

Nezpychnul jste trochu na vlně té popularity, kterou momentálně zažíváte? Ne, já myslím, že to je v takový rozumný míře, že občas, třeba jednou za týden v metru mě někdo pozná. Ne, opravdu je to v klidu.

Jako učitele na umělecké škole mě vlastně nejvíc baví pozorovat u rodících se výtvarníků poměrně překotný vývoj jejich tvorby – jednou se jim ta práce nepovede, podruhé je skvělá. Zajímalo by mě, jestli máte ještě po tolika letech pocit křehkosti a nejistoty když přemýšlíte o nových věcech? Jasně, úplně jasně… spousta věcí se nepovede, některé se ještě dají opravit, některé ne, ale to je normální tvůrčí proces. Pokud to člověk myslí vážně a dělá to zodpovědně, tak má stále nejistotu.

A nemáte strach, že upadnete do sterilní manýry a nevšimnete si toho? To se mi nestane, protože já dělám dost různé věci a mnohdy jsem spíš stále na začátku, abych tak řekl. V té široké škále různých činností, kterými se zabývám, jsou pouze některá odvětví, kde už třeba zhruba vím, jak to funguje. Třeba v případě hlav dělaných z mořských řas: to je řemeslo, při kterém ale záleží na tom, abych byl dobře naladěn. Třeba se mi zdálo, že ty co jsem dělal v Americe, byly daleko lepší, a že ty nový už nejsou tak dobrý. No ale s odstupem času vidím, že se mi to jenom zdálo.

Vy jste takový umělecký solitér, ale přesto, přemýšlíte někdy nad tím, jestli patříte do nějakého směru současného umění? Vztahujete se k nějakým současným výtvarníkům, nebo spíše ke starším umělcům? Zaprvé jsem se celou dobu vztahoval ke svým kamarádům a lidem ze skupiny Tvrdohlaví, někteří mě samozřejmě byli bližší někteří méně. Ale jinak musím říct, že jsem přímo lačný toho, abych viděl nějaké mladé umělce, kteří se mi budou líbit, což je docela těžké. Ale občas se mi stane, že se mi něco líbí. No a ve světovém měřítku je to podobné. Velmi málo je toho, čím jsem nějak nadšen.

Já jsem se byl teď podívat ve Valašském Meziříčí v Galerii Kaple, kde Kateřina Šedá prezentuje svoje projekty. A tam mě napadla taková zvláštní spojitost mezi vámi. Oba využíváte umělecké formy, které jsou lidmi většinou vnímány jako nesrozumitelné a odtažité a oba to děláte tak, že to vnímatele většinou vůbec nezarazí – je to přirozeně přijímáno. U ní je to koncept, nebo sociální intervence a u Vás – v části tvorby – ready made. No já si teda myslím, že s Kateřinou Šedou nemám nic moc společného. Mně se něco od ní líbilo, ale něco se mi zase hrubě nelíbilo. Ta práce s lidmi, mě to přijde mnohdy jako taková manipulace. No a k těm ready made. Já to vůbec nezařazuju do nějakých škatulek, protože lidi u nás, přece jenom, jsou trochu pozadu. Což někdy může být výhoda, že tady není takový ten snobismus, kde už všichni vědí, že je třeba na toto pohlížet jako na současné umění a kolem toho se prostě okecá spoustu omáčky. To znamená, že já jsem rád, když moje práce jsou sdělné universálně pro všechny vrstvy. Spoustu tzv. nezasvěcených nebo obyčejných lidí, jak se říká, nemá vůbec ponětí o tom co to vlastně to umění je a berou to pouze z historie, z toho, že umění je prostě buď obraz, nebo socha, ale vlastně jakým způsobem se k tomu člověk dopracovává a co je pro něj primární, tak to vůbec netuší.

Pro modernu první poloviny 20. stol. byla asi největší past osobní politická angažovanost a pak také syndrom spasitelství, někdy hraničící až s mesiášským komplexem. Zajímalo by mě, co považujete za nejzranitelnější místo v současném umění? Já myslím, že v současném umění je cítit ztráta víry v to vůbec něco vytvářet. Zaprvé je svět tak zahlcen všemi výrobky, že vytvářet hmotné hodnoty přijde výtvarníkům zbytečné. Mnohdy umělci vytvářejí jenom nějaké záměry, nebo něco jako tak naťukávají, nebo se snaží někoho přesvědčit o tom, jak to myslí. Mnohdy je to teda způsobeno leností, nebo celým přístupem, který vychází z komerční strategie, kdy už se na školách zajímají o to, jak se stát slavnými a bohatými a nic při tom nedělat. Tam jsou úplně převrácené základní hodnoty, proč vůbec umění vzniká, co člověk dělá pro sebe, že to není jenom prostředek k tomu, aby se stal celebritou, ale že to je prostředek k tomu, aby svůj život naplnil radostí, kterou mu umění samo o sobě způsobuje. Ale to se netýká jenom umění, to se týká jakékoli práce. Třeba i metaře, který tu práci dělá rád. Zadruhé dnes existuje příliš mnoho impulzů, informačních šumů, všichni lidé jsou pořád na internetu a nemají čas se koncentrovat a nějak se zamyslet a trošku něco delší dobu dělat. Z toho důvodu jsou skvělé residenční pobyty. Tam právě dochází k tomu, že když se někdo ocitne v přírodě, jako já v Headlands, tak je tam naprosto zoufalý, protože tam v tom vzduchoprázdnu nemůže vydržet. Je konfrontován s pravdou přírody a touží se dostat do města, kde bude zase atakován…

No já jsem přesvědčen, že to co činí současné umělce zranitelnými, jsou především peníze. V souvislosti s kauzou Romana Týce se v České televizi objevila reportáž, kde umělci jako např. Krištof Kintera nebo David Černý mluví o problému, zda prodávat umění „zlým“ lidem. Týc totiž svoje semaforové panáčky prodal za víc jak milion, což jde - zdá se - trochu proti smyslu jeho snažení. Navíc jednu starší věc prodal panu Dalíkovi. Nikdo tam ale neřekl, že ono přesvědčení, že umělec má být morálním svědomím národa, je vlastně jeden z modernistických mýtů – např. takový Leonardo da Vinci pracoval bez jakýchkoli problémů pro “zlého“ Sforzu a nikdy to neřešil. Ono je to těžké. Samozřejmě člověk se neubrání tomu, aby si jeho dílo smrti koupil, kdo chce. Tam spíš jde o to, jestli se člověk s těmi lidmi má kamarádit nebo ne, což ho teda může kazit. A peníze ještě nikoho neudělaly lepším.

A ani horším. Pane Skálo, jak jste v 80. letech vnímal postmodernu? Já jsem to vnímal tak, že jsem se dozvěděl, že existuje nějaká postmoderna a pořádně jsem nevěděl co to je a vlastně to pořádně nevím do dneška. Pro mě to byla najednou legitimizace toho, co jsem v té době dělal. Protože do určité doby, třeba na střední škole, si člověk na umění hraje a dělá to, co někde vidí, co ho vzrušuje, co se mu líbí a tomu se snaží přiblížit. A jak získává řemeslné schopnosti, tak si říká, že už to vypadá skoro jako umění a pak třeba přijde k nějakému zlomu. anebo k němu nedojde – někteří lidé si na to hrají až do smrti. Ale u někoho dojde k tomu, že se od těch věcí osvobodí a začne dělat něco, aniž by o tom vůbec uvažoval. A pro mě to byla právě postmoderna, která mi posvětila, že můžu všechno. Že si můžu vypůjčit, co potřebuju. Vedlo to k tomu, že jsem začal sahat do oblastí, které byly do té doby tabu, tehdy je představovaly chatařské samorosty a tyhlety věci, což byly takové pokleslé projevy 60. let. V kontrastu k tomu co se dělalo v 70. letech – buď minimalismus, nebo informel (což na mě působilo, že takhle má teda vypadat to umění) – to bylo něco svobodného, takového punkového, proto jsem si dovolil do toho hrábnout. V současné době to už třeba tak vzrušující není, protože už to celkem dělá kde kdo, takže je to normální. Překročení toho co si člověk muže a nemůže dovolit a otevření naprosté svobody – to pro mě byla postmoderna. A to, že se vlastně jednalo o navázání na zcela přirozený způsob dětského tvoření.

Pro mě znamenala postmoderna, ve chvíli kdy jsem si uvědomil její možnosti – což bylo na konci 90. let. – obrovský předěl. Měl jsem konečně pocit svobody a nekonečné variability možností, ale zároveň jsem tuto filosofii vnímal jako něco, co může vyrůst pouze na základech demokracie. Což v 80. letech bylo nemožné – vnímali jste to jako problém? No mě v té době nejvíc překvapilo to, že v umělecké rovině železná opona neexistovala. Že jsme tady byli sice odříznutí, ale když se mi najednou dostaly do ruky nějaké časopisy se západoevropskými projevy, tak jsem cítil, že to stejné prožívám já, aniž bych nějak čerpal z těch časopisů, ale najednou jsem viděl, že oni to dělají stejně.

V současné době se celá řada teoretiků a také umělců věnuje hledání nějakého zásadního předělu v umění. Mluví se o po-postmoderní době, ale já mám pořád pocit, že se prostě základní principy postmoderního tvoření zažily do struktur společnosti a výtvarníci v nich přirozeně existují. Máte vy pocit nějakého zásadního předělu? Já mám pocit, že se to vrátilo zpátky. Že se zase vyhrabal takový ten koncept, který je pro mě většinou naprosto suchý a nezáživný. A že taková ta spontánní radost, která v postmoderně byla, takové erupce tvůrčích procesů, zase vymizely. Mám mnohdy pocit, u těch mladších lidí, že jsou daleko omezenější a svázanější nějakými předsudky a vrátilo se to tam, kde to bylo.

Oni jsou často svázáni také příliš velkým množstvím podnětů, které se k nim dostávají. No jasně. Oni řeší co udělat originálního, furt googlují, na co by přišli. A na to by měli úplně zapomenout, protože to je úplně jedno. Vždyť se to pořád točí dokola, pořád se navazuje na historické věci, které se zase zapomenou a tak dále. To je vlastně špatný přístup.

Když v roce 2004 proběhla vaše výstava v Rudolfinu, objevil se v jednom rozhoru, tuším, že ho pro Reflex dělal Petr Volf s galeristou Jiřím Švestkou, názor, že vaše tvorba je nepochopitelná pro zahraniční publikum, že to je taková regionální věc, že to je estetika vycházející z 80. let mimo republiku neprodejná. Co na to říkáte? Podle mě to je blbost. U nás je bohužel ta regionálnost dána tím, že se snažíme přiblížit světu, že se snažíme podbízet tomu, co se tam prodává. A lidi nemají odvahu vyvést něco, co by bylo typicky český a tím naopak zajímavý. Já se vůbec nebráním tomu, že je to tady zakořeněný a že je to český a naopak si myslím, že by to sdělný bylo. Tam je jenom otázka, jestli právě ten obecný vkus, který je v cizině, není z větší poloviny snobská věc a tomu já se teda hodně bráním. Ale myslím, že i na mém umění se dá vystavět docela snobská omáčka.

Nechtěl jste někdy dělat učitele? Nechtěl. I Když jsem mnohokrát odolával.

Lákali Vás? Jo, jo mockrát.

Máte strach, že byste neuměl předávat zkušenost, nebo se Vám s tím nechce ztrácet čas? To ne. Já bych nezvládal časově a krom toho taky sleduji ty kamarády, kteří se do toho pustili a potom vždycky jenom plakali. No a ty boje tam ve školách, na Akademii, to já bych asi rychle… Jarda Róna se teď konečně rozhodl, že už se na to taky vysere, protože si myslel, že je někdo zvědavý na předávání nějakých zkušeností a zjistil, že ne, že to nikoho nezajímá.

Martin Drábek Autor je historik umění a učitel na SUŠ Ostrava

______________________________________________________________

František Skála: Muzeum / MUO: Muzeum moderního umění / Olomouc / 12. 4. – 19. 8. 2012

______________________________________________________________

foto: archiv MUO (úvodní fotografie z výstavy Františka Skály v Galerii Navrátil / 2010)