TZ: Pra-sa-ta

Viktor Paluš, Petr Křivák, Tomáš Pavlacký / Pra-sa-ta / Vlněna / Brno / 7. - 30. 6. 2012

Na počátku června jsem se stala svědkem zahájení společné výstavy Petra Křiváka, Tomáše Pavlackého a Viktora Paluše (studenti ateliéru sochařství I, FaVU). Jak sami autoři uvedli, jejich společná prezentace  představuje pokus o založení umělecké skupiny Pra-sa-ta. Tento název si zvolili díky jeho skryté dvojznačnosti, která ve svém hlavním plánu s nadsázkou vystihuje charakteristické vlastnosti autorů jako jsou pracovitost, samostatnost a talent. Zakládání umělecké skupiny je častým zdrojem nepřeností vytvářejících zdroj budoucích mýtů a legend. S nadsázkou řečeno, v tomto směru trojice sochařů nic nenechala náhodě a průběh své iniciační skupinové výstavy zahalila řadou nejasností. První z nich bylo místo konání výstavy. V den jejího zahájení jsem se vypravila na bezúčelnou procházku do areálu bývalé textilní továrny Vlněna. Teprve ve stupním koridoru do tohoto království zašlé textilní slávy Brna jsem objevila plakát, zvoucí na sochařskou prezentaci, ovšem neinformující o tom, kde ji v tom obrovském areálu Vlněny vlastně hledat. Po chvilkovém  bloudění jsem dosáhla cíle: tovární hály s okny situovanými na západ. Vybrat si toto místo, bylo zajímavou volbou. Vlněna svou pozicí v centru Brna, relativně nízkými nájmy prostorů a v neposlední řadě atmosférou místa vytváří vhodné podmínky proto, aby výrazně spolu definovala brněnskou uměleckou scénu současných let. Další tajemnou situací bylo zahájení výstavy. Odehrálo se v zastoupení mladé ženy, přičemž samotná přítomnost umělců zůstala indiferentní od ostatních svědků události. Všechny tyto okolnosti navozovaly dojem příjemné hry, v jejímž průběhu jsem si byla čím dál tím méně jístá, co je skutečností a co pouhou smyšlenkou. Ocitla jsem se na výstavě bez názvu s přesně nedefinovatelnou polohou, která je iniciací skupiny o jejíž existenci lze pochybovat.

Po krátkém rozhovoru se ženou, která výstavu zahájila, jsem se s 99% jistotou dostala k jednomu z vystavujících, Petru Křivákovi. Jeho  instalace nesla název “Rajská zahrada”. Ve středovém prostoru haly se nacházel háj listnatých dřevin se stylizovaným amplionem v jeho centru, celek instalace byl doplněn o nahrávku ptačího zpěvu. První otázka, která mě napadla, byl způsob výběru jednotlivých stromů. Uplatnil se v něm princip recyklace. Autor si přivlastnil prořezané větve stromů v blízkosti svého bydliště a zinscenoval je do podoby tohoto lesa, který dle jeho slov, měl parafrázovat klasickou představu rajské zahrady. Místo živých stromů jen jejich torza, místo půdy beton, místo žívích ptáků jen záznam zvuků. Výsledek ovšem není skličující, ani v prvoplánově parafrázující. Tento les si v interakci s okolním prostorem, světlem a časem žije vlastním životem post mortem, vyvolává nesčetnou řadu pohádkových a psychoanalytických asociací. Další z vystavujících, Tomáš Pavlacký vytvořil místně specifický objekt “Stěna” vycházející z opakujících se geometrických vertikálních a horizontálních prvků a materiálů v jeho okolí. Vytváří výrazný předěl prostoru, který rozděluje na slunnou a kontrastní stinnou část. Podobně jako u Rajské zahrady, i zde je důležitá interkace s prostředím tovární haly – zejména s jejími světelnými podmínkami. Téma kontrastu bylo uplatněno i na materiálovém řešení objektu, kde bylo využito betonu (prostor stěny) a dřeva (povrch stěny). U “Rajské zahrady” a Stěny byla patrná zdařilá snaha o sjednocení děl, stejně tak jako o doplnění industriálního charakteru budovy přírodními prvky. Třetím, ze zúčastněnných, byl Viktor Paluš. Jeho polygonový objekt nesoucí název Abstrakce zla představoval práci v procesu, fragment ze zamýšleného, doposud nedokončeného celku. Objekt svým tvarem i materiálovým zpracováním od zbylých dvou vybočoval, nicméně zapadal do industriálního kontextu místa. Autorům se tak podařilo vytvořit druh scény, která v prostoru fungovala sama o sobě, avšak zároveň jsem se nemohla zbavit pocitu, že to co vidím, je v určitém směru divadelní architekturou, která čeká na své herce.  Tento dojem se dočkal svého vysvětlení v okamžiku, kdy začalo zapadat slunce a prostor haly byl zaplněn kontrastní hrou světel a stínů, to co se v tom okamžiku odehrávalo, bylo působivé abstraktní představení, které z počátku sledujete jako diváci, avšak na jeho konci se cítíte být jeho nedílnou součástí.

Jana Písaříková