Ortel nad Tranzitdisplay vynesen

„Proces" je dramaturgický formát využívající tradiční model soudního procesu." uvádí Tranzitdisplay v anotaci projektu, který slibuje být zábavnější a aktuálnější alternativou k nikam nevedoucím debatám a panelovým diskuzím. Aby se vyzkoušelo, jak formát funguje, usedli na lavice obžalovaných sami členové iniciativy Tranzitdisplay.

V soudním líčení vedeném ctihodným soudcem Petrem Ostrouchovem, s žalobou Milana Saláka a obhajobou Lenky Lindaurové, byl Tranzitdisplay shledán vinným v plné míře obvinění sestávajícího ze dvou bodů: a) Nenaplnění deklarované funkce instituce "Tranzit" ve smyslu podpory (později "zázemí") "současného umění" (v komplexmím významu tohoto výrazu) a faktické realizace disproporční podpory specifickému druhu umělecké a výstavní činnosti s výsledkem akademizující etablace postkonceptuálního instalačního minimalismu na české výtvarné scéně. b) Nenaplnění vytýčených cílů ve smyslu "...citlivosti a politického rozměru", při naprostém opomenutí téhož ve vztahu k zřizovateli s následným mediálním podílem na legitimizaci majoritních finančních aktivit Este Bank Group.

¨

Nezávislá porota losem zvolená z řad publika však své “vinen” doplnila žádostí o zmírnění trestu. Z původní povinnosti TD vydat každému z členů jejich boardu monografii čítající tisíc stran byl trest redukován na publikování nejméně dvou monografií stostránkového rozsahu a umožnění přípravy minimálně dvoudenní výstavy či akce Milana Saláka v prostorách Tranzitdisplay. Proti rozsudku není odvolání. Takto dopadlo první z řady plánovaných soudních přelíčení organizovaných Tranzitdisplay s cílem kritické reflexe aktuálních tendencí na umělecké scéně, při kterém na lavici obžalovaných zasedli samotní organizátoři této nově představené formy prezentace.

Formát procesu, respektive inscenovaného procesu, je v českém prostředí dosti problematický. Každý si okamžitě vybaví Josefa K. nebo Miladu Horákovou. TD tyto asociace ještě posílil vizuálním řešením letáku, respektive pozvánky k účasti veřejnosti na Procesu, což ostatně odpovídá konfrontační politice prezentace umění v TD. Na rozdíl od plně etablovaného formátu Pecha Kucha však Proces postrádá výchozí bázi regulí, která by průběh prezentace usnadnila a ujasnila (pokud nebudeme brát v potaz volné přijetí justičního modelu tak, jak jen známe z americké filmové a seriálové produkce). Za těchto okolností se proces stává performancí jednotlivých aktérů, na čemž prezentace stojí a bohužel i padá.

Milan Salák sehrál svoji roli téměř výborně. Až na to, že nebyl schopen odhlédnout od všeobecné náklonnosti, jež vůči Tranzitdisplay v sálu panovala. Skládal svá slova s vědomím obecného uznání žalované instituce a za svoji pozici se v průběhu procesu téměř omlouval. Ano, role to pro něj byla nezáviděníhodná, však když divadelní spiel, tak se vším všudy.

Lenka Lindaurová byla oproti rozvleklým, často chaotickým, však stále zájem udržujícím Salákovým promluvám přímá, často však nesvedla reagovat na jeho specifickou hru. Oproti tomu Petr Ostrouchov držel působivě svoji pozici důstojného soudce v patřičném odstupu. Když na stupeň obžalovaných vystoupil Vít Havránek a následně Zbyněk Baladrán, formát hry se trochu změnil, náhle už nešlo o proces s obžalovanými, ale o velmi sebevědomou prezentaci vlastní dobré práce lidmi, kteří ví, co dělají, dělají to dobře a jsou si vědomi, že stojí před skupinou svých přátel, kteří by se za jejich činnost kdykoli postavili. Tím Havránek i Baladrán hru trochu narušili, do rolí, které si pro sebe sami vybrali totiž vlastně vůbec nevstoupili. Což je pro zvolený, ryze performativní formát, trochu škoda. Předvoláni byli také svědkové (Václav Magid, Jan Šerých a Edith Jeřábková), všichni pochopitelně za stranu obhajoby.

Mimo proměnlivé úrovně hereckých výkonů bohužel proces sám utrpěl hlavně na výběru obžalovaných. Vzhledem k již výše řečenému nebylo zkrátka Tranzitu co vytknout a podle toho byla neproduktivní i celá diskuze kolem. Tato hra bez napětí se dá omluvit skutečně jen tím, že šlo o zkušební představení nového formátu jehož hranice je teprve třeba specifikovat. V současné chvíli TD zvažuje, jakým způsobem v pořádání inscenovaných procesů pokračovat a hlavně s kterou osobou, galerií, či výstavou další procesy organizovat. Příštím žalobcem by se měl stát Ondřej Brody, obžalovaný je zatím neznámý. Nicméně jedním z témat by mohla být výstava Ostrovy odporu, u které by se dalo očekávat, že svým kontroverzním přijetím rozpoutá velice živou debatu. Pokud se tedy TD poučí ze zkušebního kola svého nového projektu, může se do budoucna jednat o velice slibnou alternativu současně fungujícím formátům prezentace současných uměleckých tendencí. Autor je studentem VŠUP

______________________________________________________________

Proces s Tranzitdisplay / Tranzitdisplay / Praha / 28. 5. 2012 Jako obrazový materiál k textu byly vybrány kresby, které vznikly v průběhu Procesu po vzoru oficiálních soudních přelíčení, u nichž je zakázáno pořizpvat jiný obrazový materiál.

______________________________________________________________

Pár poznámek ze zákulisí jednání poroty:

Členové poroty nebyli schopni při jednání o verdiktu schopni hned a rychle formulovat jasný názor, nebrali totiž v potaz jen samotnou obžalobou, ale i průběh celého večera. Debata nad tématy vyplývajícími z bodů obžaloby − tedy nad financováním obdobných institucí a nad výběrem konkrétních umělců, jejichž díla instituce prezentují − sklouzla k obecným filosofickým úvahám, a jak čas vymezený pro jednání ubíhal, ukázalo se, že takováto diskuze vede pouze do slepé uličky. Neuchytl se ani návrh na kompromis − shledat TD vinným jen v prvním bodu obžaloby. Pokud tedy porota nechtěla, aby diváci čekali na její vyjádření několik hodin, zdálo se nevyhnutelné podívat se na otázku verdiktu ze zcela jiného konce. Tento "jiný konec" byl nalezen v recesivním duchu večera, o který se postaral hlavně Milan Salák. Ortel byl tedy vyřknut s jistou nadsázkou (kdyby šlo opravdu do tuhého, tak věřím, že nejeden člen poroty se za TD a jeho aktivity postaví) a více než pouhým odsouzením Tranzitdisplay měl být pochvalou právě pro Milana Saláka. Z tohoto důvodu porota radikálně změnila požadovaný trest na poskytnutí prostoru TD žalobci k uspořádání dvoudenní akce, soudce jej pak rozšířil o zmiňované vydání monografie. Osobně se domnívám, že při volbě kontroverznějšího tématu bude proces, stejně tak jako jednání poroty, probíhat odlišně.

Silvie Šeborová, členka poroty