Politikum a člověk

S Ilonou Németh o Identitě prostoru “Zásadní je pro mě otevřenost,“ říká slovenská umělkyně Ilona Németh (*1963) o své tvorbě, do níž přirozeně pronikají různorodé vnější vlivy. Ostatně o pronikání vnějšího či politického dění do vnitřního, tedy osobního světa je i její aktuální výstava Identita prostoru v Domě umění města Brna. Autorka, která se v 90. letech věnovala především tvorbě instalací se silným emocionálním nábojem a v posledním desetiletí se více zabývá sociálně angažovaným uměním ve veřejném prostoru, představuje na této výstavě cyklus nových prací doplněný díly s genderovou či náboženskou tematikou z 90. let. S Ilonou Németh jsme mluvily zejména o jejích aktuálních pohledech na témata, která ji dlouhodobě zajímají a o probíhající brněnské výstavě.

Identita prostoru je vaší první rozsáhlou samostatnou výstavou v České republice. Jaký máte vztah k českému uměleckému prostředí? Odlišuje se nějak od toho slovenského nebo maďarského? Já to vidím dost v jednotě, trochu mě překvapuje, když moji studenti – učím na VŠVU v Bratislavě – mluví o tom, že české umění je něco jiného, nebo že česká scéna je cizí. Pro mě je to úplně přirozené prostředí, navzdory tomu, že v posledních letech jsem v Čechách vystavovala méně. V 90. letech tu ale existovaly přirozené kontakty a uměleckou scénu jsme vždy považovali za jednotnou. Ve mně to dodnes přetrvává. Čtu i české texty, protože některé knihy ani ve slovenštině nebo v maďarštině nevyšly, mám některé české studenty a českou tvorbu generace 90. let, kdy jsem také začínala, stále sleduji.

Výstava kombinuje vaše starší práce s aktuální tvorbu. Co bylo klíčem k takovému spojení? Jde o mapování identity prostoru, v němž žijete, nebo se dá mluvit přímo o retrospektivě? Výstava je součástí cyklu čtyř výstav a její koncepce se stále mění v závislosti na prostředí, v němž se nachází. U předešlých dvou prezentací (v budapešťském Ernst museu a ve Východoslovenské galerii v Košicích – pozn. autora) vůbec nemůžeme mluvit o retrospektivě. Ani v Brně se podle mě o retrospektivu nejedná,, ale v předchozích případech byly představeny vysloveně jen nové věci. Ačkoli to nebyl záměr, vznikla v Košicích výstava politicko-feministicky naladěná. Pak jsem uvažovala o tom, že když už to takto vzniklo, dala by se v Brně aktuální díla kombinovat se staršími věcmi, které byly jednoznačně feministické, i když ani ty jsem nedělala s tímto záměrem. Využila jsem tu také možnost prezentovat celý cyklus děl reflektujících náboženství, vysloveně katolicismus, který jsem spojila s dílem, v němž Ágnes Heller hovoří o numerus clauzus a restrikcích týkajících se židů. Na začátku byla myšlenka představit jednu novou interaktivní videoinstalaci, a to právě rozhovor s Ágnes Heller, světoznámou filozofkou, která mluví o své babičce, jež jako první studentka na vídeňské univerzitě musela mít kolem sebe paraván, aby při studiu nerušila muže. Na základě toho jsem začala rozvíjet celou koncepci výstavy a postupně se to rozrůstalo: přidala jsem další věci, jako bych ten problém otvírala dál.

Tím jste v podstatě odpověděla i na mou další otázku, a to jestli se výstava proměňovala v závislosti na městě, na prostoru galerie... Ano a stále se proměňuje. Například v Budapešti jsem změnila původní koncepci celé výstavy a rozhodla jsem se na protest proti politickým událostem v Maďarsku, které jsou podle mého názoru antidemokratické, vystavit jen videa, Jedno z nich je prezentováno i v Brně a v něm vlastně vyprávím celý ten příběh, proč se změnila koncepce budapešťské výstavy. Původní koncepci jsem pak prezentovala v Košicích a tu rozšířenou teď tady.

Je pro vás důležité, aby se vaše práce vztahovala hlavně k lokálnímu středoevropskému kontextu. Po revoluci přebíraly středoevropské země ve snaze dohnat “kulturní opoždění” západní modely a strategie. Je vůbec možné reflektovat lokální situaci prostřednictvím těchto modelů? A pokud vyjdeme z lokálních hodnot a tradic, může být umění srozumitelné i pro západní publikum? Já tímto způsobem nepřemýšlím, když dělám svoje věci. Jednak si myslím, že pro způsob, jakým pracuji, je zásadní otevřenost a do té patří i západní teorie, ale taky různé jiné teorie – jde vždy o pohled na svět z nějakého individuálního pohledu. Když absorbujete různé vlivy, tak – pokud máte štěstí – je to ve vašich věcech nějak přítomné. Stejně jako vás ovlivňují různé události rodinného nebo politického charakteru, tak vás podle mého názoru ovlivňují i teorie a nedá se myslet na to, jestli se to dá nebo nedá prezentovat na západě a jestli to bude úspěšné. Upřímnost a otevřenost věcí určuje, zda mohou být akceptovány z různých pohledů. To se týká například i feminismu. Nedělám programově feministické věci. Myslím, že v prvním plánu jsou především lidské, a až potom se otvírá možnost pro čtení z feministického pohledu. A to si myslím i o tom západním a východním. Žijeme v otevřeném světě, momentálně dost promíchaném, a na věci se můžeme dívat z pohledu západního nebo středoevropského a pokaždé je čteme jinak. Nikdy jsem se nezabývala tím, do jaké kategorie bych se měla zapasovat. Možná je to chyba, ale já o tom tak neuvažuji.

Některé vaše práce z devadesátých let, z nichž dvě (Polyfunkční žena,1996 a Soukromá gynekologická ambulance, 1997) jsou k vidění na brněnské výstavě, bývají zařazovány do kontextu postfeminismu. V čem je podle vás feminismus důležitý pro dnešní společnost a jak se projevuje v oblasti současného umění? V každém regionu má feminismus nějaká specifika ovlivněná tamními politickými poměry. V Americe byly feministky od 60. let dost politicky aktivní a u nás, když bereme v úvahu bývalé socialistické státy, byly ženy vlastně rovnocenné, ale z takového velmi obyčejného nebo sprostého pohledu. V 50. letech pracovaly jako traktoristky a podobně, nebylo vůbec logické, že určitá povolání vykonávaly ženy. Byla to uměle vytvořená emancipace. Zároveň byla však na ženy kladena tradiční očekávání, co se týče rodinných závazků. Tím pádem byl, a stále ještě je, kladen na ženy větší nárok než na muže. U muže stačí, když má kariéru, u ženy ne, žena musí být polyfunkční. Právě proto je třeba se u nás na emancipaci dívat z jiného pohledu, globálně se těžko mluví o feminismu jako takovém.

Co se týče umění, tak americký feminismus ovlivnil uměleckou scénu, stejně jako americké umění ovlivnilo umění světové. V 60. letech byly podle mě ženy postupně ve stále větší míře zastoupeny v galeriích, nebo celkově v uměleckém prostředí. Myslím, že v dnešním umění je to dost rovnocenné, co se týče výběru autorů na jednotlivé výstavy. Ale pokud se ptáme, v jakých muzeích mívají ženy samostatné výstavy, tak musíme říct, že i v Americe, jestli si dobře pamatuji, měla například Louise Bourgeois poprvé samostatnou výstavu v MoMA v roce 1982. To je neuvěřitelné. Stejně tak nevím, kolik žen mělo samostatnou výstavu tady v Domě umění. Tam ještě můžeme najít momenty, kdy si myslím, že diskriminace pořád funguje. Myslím, že v našem regionu je ta pozitivní diskriminace stále ještě potřebná, a to jak v politických, tak uměleckých institucích, protože pomáhá vytváření přirozených poměrů. Když ale porovnáme politické a umělecké dění, myslím, že jsme o krok napřed. Umění musí být myšlenkově otevřenější.

Vaše instalace z 90. let byly velmi sugestivní, založené na smyslovém vnímání a působily zejména na lidské emoce. Zdá se mi, že vaše současnější práce už nejsou tak “tělesné” a působí spíš na intelekt a rozum diváka, než na jeho city. Myslíte, že se ve vaší práci dá sledovat takovýto vývoj? Podle mě ano, nevím jestli je to vývoj, ale je to skutečnost. Možná, že to souvisí s tím, že po benátském bienále v roce 2001 jsem odešla víc do veřejného prostoru. Je to možná i tím, že ty naše země jsou tak maličké, ale potom, co člověk vystavuje ve všech možných galeriích, začne toužit po nějakém jiném kontextu. Dalším důvodem je taky uzavřenost umělecké scény, kdy se všechno odehrává mezi stejnými lidmi v rámci nějakého uzavřeného světa. Konfrontace s “normálními” diváky ve veřejném prostředí je pro mě fascinující, a to asi i proto, že ve veřejném prostoru je třeba akceptovat různé okolnosti a kontext toho prostředí. Možná tedy i z tohoto důvodu můžeme mluvit o změně v mé tvorbě. Kromě toho se ty velké instalace z mé tvorby vytratily proto (ačkoli teď jsem se k nim trošku vrátila), že jsem měla pocit, že je třeba se víc soustředit na koncepci a myšlenkovou část díla, než na vizuál, i když si myslím, že skrz vizuální stránku lze oslovit víc diváků. Ta velká dění se ale měnila spíš na koncentrovanější, niternou, intelektuální práci.

Tématem, kterému jste se často věnovala, je pronikání soukromého a veřejného či politického. Feministky kladly mezi pojmy “soukromé” a “politické” rovnítko, aby upozornily na to, že cokoli se děje v soukromí, je zároveň záležitostí společenskou a politickou. Vy se však zabýváte i jinými rovinami tohoto vztahu. V jakém smyslu se váš zájem o toto téma projevuje na této výstavě? Nemůžu obejít politiku, stejně jako jsem mluvila o teoriích. S otevřeností, což je pro mě základní věc, se dostanete do konfrontací s politickými událostmi. V 90. letech jsme si mysleli, že se u nás díky politickým změnám dostanou věci po vzoru západu do nějaké vyrovnané situace, že bude demokracie a každý se bude moci věnovat tomu, co považuje za důležité. Ty změny však vedly k tomu, že se politická a společenská situace stále komplikuje, například co se týče nacionalismu nebo zvětšování rozdílů mezi chudými a bohatými. Právě proto jsou ta politická témata stále aktuální, stále vás oslovují. Nemůžu na to nereagovat, a proto je to v tom, co dělám, dost viditelné. I na této výstavě jde o takovou zvláštní symbiózu těch velkých a menších témat. Prezentuji tu například zmíněnou videoinstalaci zabývající se emancipací žen, na budapešťské výstavě však tuto koncepci přepsalo aktuální politické téma, které neumožnilo uskutečnit původní záměr. Nevím, jestli se to dá pochopit i po přemístění do českého kontextu, ale i tady jsem vystavila video, které je, kdybych to měla zformulovat jednou větou, o vztahu politiky a umění, nebo umělce samotného. To video je o tom, že když si myslíme, že feminismus je v jistém smyslu také politikum, nemůžeme kvůli tomu odsunout aktuální politické události s tím, že jedno nás zajímá, ale s druhým už nemáme nic společného. Proto to konfrontuji i na této výstavě, obě politická témata jsou zastoupená. Dále tu mám takovou trilogii o rodinné historii, jejíž tragédie spočívá v politických specifikách našeho regionu, přestože není spjatá vyloženě s politikou aktuální. Myslím, že politikum se dostane do rodiny a tím se mění i osud jejích členů. Je to propojené tam i zpět, existuje interakce mezi aktuální politikou, velkou politikou a osobní historií.

Na výstavě v Domě umění jsou k vidění také vaše Relikviáře (Relikvie umělce, 2000 a Rodinný relikviář, 2010), sériový nábytek předělaný na zpovědnici nebo klekátka... To je také téma, kterým se zabývám už delší dobu, protože mě fascinuje církev a její postavení ve společnosti a také církevní symboly jako právě zpovědnice, klekadlo nebo relikviář versus osobní rozhodnutí. I tam vidím politkum například v tom, co si myslíme o těchto předmětech a co nám přes ně církev zprostředkovává, co se skrz ně dá získat. Církev říká, jak je třeba žít a jaká morální pravidla musíme dodržovat, abychom byli šťastní. V tom vidím spojitost mezi církví a politickými systémy, které chtějí skrze symboly určovat osud a štěstí lidí. Nemůžu věřit tomu, že když podstoupím nějaký proces, budu osvobozena od svých vin. Jak si můžeme myslet, že ten nábytek nám pomůže? Myslím, že jsme morálně zodpovědní sami za sebe a za své činy a že neexistuje žádné odpuštění od nikoho. Spojila jsem globálnost církve a globálnost sériových výrob, v obou případech se podle mě ta osobní morální zodpovědnost vytrácí. Teď mluvím o církvi z pohledu mocenských systémů, nikoli o náboženství nebo o víře.

Když jsem prvně viděla vaše Relikvie umělce na reprodukci, spojila jsem si je hlavně s tím, že si lidé v současnosti zvykli vzhlížet k mediálním hvězdám, které tak svým způsobem zaujaly místo svatých. Přesně o to jde, Relikvie jsem dělala v roce 2000, kdy se mluvilo o tom, že přijde konec světa. Celý rok jsem sbírala nehty a ostříhané vlasy. Chtěla jsem vytvořit takový ironický relikviář, který bude poukazovat na to, kdo jsou ti dnešní svatí, přestože vizuální umělci samozřejmě nikdy nebudou tak slavní jako rockové hvězdy nebo modelky. Ten Rodinný relikviář je trochu romantičtější, je to sbírka relikvií po mých příbuzných, takový rodokmen. Každý, kdo už nežije, tam má nějaký úplně maličký profánní předmět – někdy je to krabička, jindy kousek košile. Prvně jsem nevěděla, co si s těmi posbíranými předměty počít, dávala jsem je z jednoho šuplíku do druhého. Potom jsem z nich složila relikviář, chtěla jsem se s jejich smrtí nějak vyrovnat. Profánnost těch jednotlivých předmětů je velmi výrazná, samy o sobě nic neznamenají. A až ve druhé rovině znamenají něco, co je pro mě důležité. V tomto případě tam kritika církve chybí, chtěla jsem spíš zprostředkovat ostatním podstatnou hodnotu těch věcí, nějaký pocit, který oni sami mohou mít ze svých vlastních podobných sbírek.

______________________________________________________________

Ilona Németh: Identita prostoru / Dům umění města Brna / Brno / 27. 4. - 3. 6. 2012

______________________________________________________________

foto: Michaela Dvořáková

 

 

 

 

 

 

 

 

Klára Peloušková | Narozena 1991, absolvovala bakalářské studium dějin umění a teorie interaktivních médií na FF MU v Brně a magisterské studium teorie a dějin moderního a současného umění na UMPRUM v Praze, kde nyní pokračuje v doktorském programu. V letech 2013–2014 byla koordinátorkou rezidenčního programu studios das weisse haus při organizaci pro současné umění das weisse haus ve Vídni a v letech 2016–2018 působila jako šéfredaktorka Artalk.cz. Nyní pracuje jako metodička na Katedře designu UMPRUM a zabývá se současnou teorií designu. Je laureátkou Ceny Věry Jirousové pro mladé kritiky výtvarného umění do 28 let.