Dejte umělcům moc!

K nejfrekventovanějším instalačním strategiím současného umění náleží bezesporu forma archivu. Důvody, proč se autoři k tomuto způsobu prezentace uchylují, nelze generalizovat, jejich rozhodnutí však zpravidla vždy nějakým způsobem koresponduje s potřebou reflexe individuální či kolektivní paměti. Na domácí scéně je tato „výstavní strategie“ nejčastěji skloňována s generací současných „třicátníků“, ve skutečnosti se ale o generačním tématu hovořit nedá, což potvrzuje i právě probíhající ostravská výstava s výmluvným názvem Depositum, jednoho z průkopníků tohoto pojetí Františka Kowolowského.

Týmž titulem ostatně autor zaštítil už svoji instalaci na výstavě finalistů ceny Jindřicha Chalupeckého v roce 2000, sestávající z běžného mobiliáře vyneseného z kanceláří Moravské galerie v Brně. Kruh se tedy uzavírá, neboť stejně jako tehdy pracuje i nyní v ostravském Domě umění s rekvizitami vydobytými odkudsi z útrob skladů dané instituce. Pro tentokrát se však nestaly ústředním motivem, nýbrž spíše jakýmsi rámcem či dokonce kulisami pro Kowolowského práce z období uplynulé dekády. Zvolený formát samozřejmě umocňuje tak trochu bilanční charakter výstavy, zároveň jí ale propůjčuje nádech místně-specifické akce, jejíž ambicí je poodhalit struktury vztahů, na kterých současný galerijní provoz stojí. Toho se ostatně František Kowolowski po léta aktivně účastní nejen jako umělec, nýbrž i jako kurátor.

Zdá se tedy, že touto instalací nenastoluje jen potenciálně ontologické otázky jako co je umění a kdo to určuje, ve smyslu institucionálního zaštítění toho kterého přístupu, ale vybízí i k úvahám, zdali rekvizity vynesené ze „sklepa“ do výstavního sálu nelze v poněkud ironickém duchu nahlížet i jako proklamativní personifikaci transparentního fungování samotné instituce galerie. Důraz na tyto významové aspekty související s galerijním rámcem je také tím nejpodstatnějším, co tuto výstavu odlišuje od tradičních retrospektiv. Jako návštěvníci jsme o této skutečnosti srozuměni v podstatě ihned po vstupu do expozice.

První ze dvou prostorných sálů Domu umění, jež výstavu hostí, je totiž ponechán de facto prázdný, tedy až na mohutnou levitující kostku vyvolávající zdání čehosi skrytého uvnitř. Vstoupit či alespoň pohlédnout do jejich útrob ale není možné, náš pohled tak začne logicky sklouzávat z pláště kostky i na okolní prázdné stěny místnosti, čímž si tento neutrální bílý rámec osobuje daleko více pozornosti než při jiných zde konaných výstavách. Nelze pochybovat, že právě to je autorův záměr, kostka, která nás k tomuto myšlenkovému pochodu dovedla, je totiž zjevně otevřenou narážkou na název známé O´Dohertyho studie Uvnitř bílé krychle. Ideologie galerijního prostoru. Kowolowského instalaci tak můžeme vnímat jak v duchu prázdných galerijních prostorů Roberta Barryho či Yvese Kleina, tak například v intencích Asherových zásahů do výstavního prostoru, které ponejvíce za pomoci architektonických prostředků vedly k poměrně radikálnímu přehodnocení povahy a funkce galerijního rámce (srv. např. s tzv. Pomona College Project, 1970).

Ve zcela odlišném prostředí se ocitáme po vstupu do druhé místnosti. Zatímco tu první můžeme co do počtu vizuálních stimulů označit za dietní, v této je návštěvníkovi přichystána vskutku opulentní hostina. Ta se rozpadá do více než desítky chodů v podobě tematických okruhů či cyklů, které autor – ať už formou performance, instalace či malby – rozvíjí od začátku milénia až do současnosti (Nomádská strategie, Space War, Heterotopie, Deep Sleep, Intervence, Lokální entropie apod.). Pro Kowolowského příznačně se zde potkává utopická angažovanost modernismu s poněkud podvratným přístupem poučeného současníka. A právě v tom nalézáme další aspekt jeho tvorby, který významně rezonuje v umění posledních let. Narůstající počet participativních projektů usilujících o stržení bariér mezi uměleckým dílem a jeho „konzumentem“ je totiž zjevným důkazem, že se „revoluční“ étos důvěry ve společenskou změnu skrze umění v modifikované formě opětovně vrací do hry. Děje se tak samozřejmě s krajní opatrnosti, bez patosu, často i v ironicky převráceném významu. V každém případě je to ale přístup, který indikuje změnu ve smyslu snahy o aktivnější roli umění ve společnosti.

V určité nadsázce to potvrzuje i současná výstavní sezóna v Ostravě, kde jde v krátkém sledu již o třetí výstavu s podobným vyzněním. Depositu Františka Kowolowského tu totiž v Galerii Dole předcházela výstava Vasila Artamonova a Alexeje Klyuykova (ta byla ostatně té stávající Františka Kowolowského blízká i onou jin-jang konstelací z jednoho pohledu zcela prázdné a z druhého uměleckými díly zaplněné galerie) a v Galerii Beseda výstava Josefa Mladějovského Obrazová totalita. Možná tedy jednou skutečně přijde čas, kdy se utopie promění v realitu a naplní se volání Františka Kowolowského po tom, aby byla umělcům svěřena moc. Nevím ale, jestli pak ještě nebudeme litovat.

______________________________________________________________

František Kowolowski: Depositum / Galerie výtvarného umění v Ostravě: Dům umění / 21. 3. – 27. 5. 2012