Umění se nemusí hýbat

Jiří David se vrací k výstavě Ostrovy odporu, respektive k recenzím tohoto projektu. Vedle textu Milana Knížáka kritizuje hlavně příspěvek Jana H. Vitvara "Příliš nudný vzdor", který vyšel 7. května v Respektu. Tento text zaslal Jiří David i Lidovým novinám a Respektu, v době publikování nebylo zřejmé, zda a v jaké podobě bude otištěn v jiném médiu.

Když jsem před nedávnem publikoval v LN a na webovém portálu Artalk (zde) svůj polemický text „Po dvanácti letech“ k výstavě Ostrovy odporu v NG, chtěl jsem pomoci vytvořit prostor pro smysluplnou diskusi. Tedy diskusi, která nebude apriorně bez argumentů, která nebude denunciační, nízká a hloupě osobní.

Zdá se, že se mi to nepodařilo. Žádná odborná diskuse se doposud nekonala. Vzniklo sice několik textů, které se − bohužel až na výjimky − nevztahují k významu samotné výstavy. Například Milan Knížák se ve svém příspěvku (zde) neubránil stupidním, nízkým osobním výpadům, pomluvám, jež ve své arogantní vulgaritě zapomínají, že už není ani oním mocným generálním všeho... Je zřejmé, že nemělo žádný relevantní smysl reagovat na jeho tok nenávisti. Nebylo nutné odpovídat na nepravdy typu: "někteří mladí čeští umělci 80. let (hlavně ze skupiny Tvrdohlavých) byli tehdy podporováni i oficiálním tiskem. Výstavní akce byly většinou pořádány pod záštitou oficiálního Svazu socialistické mládeže…"

I když by se mi chtělo připomenout panu Knížákovi, že jsme i jeho přizvali na neoficiální výstavu v Lidovém domě, kterou jsem pořádal se Stanislavem Divišem (Výstava 30-ti v roce 1987), a kterou neodmítnul, byť pak s gustem pomluvil všechny kromě sebe. Mohl bych mu připomenout i neoficiální výstavy Konfrontace v 80. letech, za které mnozí z nás museli ukončit svá studia na AVU dříve, nebo to, kdo za pořádání těchto výstav chodil k výslechům. Stačí i nahlédnout do tehdejšího oficiální tisku a zjistit, co na „podporu“ prvního vystoupeni skupiny Tvrdohlavých sepsal tehdejší redaktor Rudého Práva Peter Kováč! Když se dnes falšují paměti umění, je nutné vidět kdo a proč to činí. Neboť si ani nevzpomínám, že by někdo z generace umělců 80. let mohl volně jezdit před rokem 1989 na „Západ“, tak jako v těch dobách právě Milan Knížák.

Proč právě on a jiní ani náhodou?! Pravdou je, že účelovým lžím se v Čechách nespravedlivě napadaným jen obtížně brání. S podprahovým udáváním, respektive pomluvami, je to ještě horší (a je jich náhle až příliš!), neboť co říci na tuto Knížákovu větu k výstavě Ostrovy odporu: "Zajímalo by mě, zda byly prostředky poskytnuté grantem opravdu řádně využity…." Má se mlčet? Nemá smysl se bránit nařčením od podobných lidí, kteří tím jen odvádějí mediální pozornost od „vlastní“ zadluženosti v institucích, kde řadu let působili. Bohužel se podobné věty souvisle dostávají také již na akademickou půdu AVU, kde Milan Knížák posílá na jiné profesory, té samé akademické instituce, audit na jejich grantový program.

Kde v někom desetiletí bují osobní sžíravá nenávist, jinde kraluje „jen“ nevědomost. Mám nyní na mysli text Jana Vitvara „Příliš nudný vzdor“ publikovaný 7. 5. 2012 v Respektu. Jan Vitvar se pokusil o něco, na co jak se zdá, nemá prostě fundament. Už samotný jeho vstup do textu, kdy porovnává mírou návštěvnosti (!) dvě výstavy, tedy Ostrovy odporu ve Veletržním paláci NG a výstavu Krišofa Kintery v Městské knihovně, je jako z dílny dávných i současných kultutrégrů. Tedy funkcionářů dávných i současných magistrátů, kteří určovali (určují) význam věci na základě toho, co si žádá většina (lid) a z toho pak, halasně populisticky vyvozují smysl, respektive většinový vkus národa. Umění náročnější, nenadbíhavé a tím divácky méně dobově atraktivní, avšak zpracované jinak, nově, nečekaně jak ve formách tak v obsazích, bylo vždy na okraji většinového zájmu. Osobně a klidně zcela sám budu vždy dávat přednost „menšinovým“ výstavám, kde se nestanu jen součástí zábavných spojení, živé hravosti, radostných křiků rodin s dětmi (nic proti dětem a jejich rodičům), ale kde budu nucen kromě vizuality i přemýšlet v konfrontaci s věcmi, které mne budou například znervózňovat, zjitřovat svou neústupnosti, nehybností, nebo ukazovat na ještě nepojmenovatelné, nerozhodnuté možnosti.

Ne nemíním tím záměnu výstav za literární, vědeckou, sociální, archivní (nudnou?!) do sebe zahleděnou tezovitost, která je mimochodem obdobně − jen z jiné strany (jiného jazyka) − populární v neokonceptu. Očekávám od současného umění jinou zkušenost, jiný zážitek (prožitek), nepatřičnost, tedy značnou míru nepředvídatelnosti, nevypočitatelnosti, než třeba Jan Vitvar. Je mi proto lhostejná míra širokého zájmu obyvatelstva, kterou považuji za nepatřičné kriterium. To však zároveň neznamená prázdné elitářství, povýšenost, nebo pohrdání lidmi, realitou, která nás vzájemně obklopuje. Plně si uvědomuji a nejsem sám, že 50 procent samotného uměleckého díla představuje ve sdílení i nepředpojatý divák, pozorovatel. Znamená to ovšem pro konvenci a tím i pro většinové pohodové přijímání aktivní střet s nutnou prvotní nesrozumitelností, nejasností, nejistotu i nelíbivostí. Po výstavách chci intenzivnější empatii, která nevtíravě neadoruje tradici jako neměnnou pravdu, ale rozrušuje navyklosti, či bukolické harmonie. Na výstavy současného umění nechci chodit jako na přehlídky typu Human body (která mne samozřejmě může taky zajímat, ale proste jinak), nebo do zábavných lunaparků (kam taky rád chodím s dětmi, a brzo již i s vnuky).

Výstava Ostrovy odporu není nekritizovatelná. Tvrdit to, byla hloupost. Jen to možná chce i odvahu a odbornou kuráž a ne jen devótní mlčení! Je však podstatný rozdíl v samotné argumentaci kritik. Co znamená například Vitvarovo ušklíbnutí:. "Jedinou pomůckou (při hledání souvislostí na výstavě Ostrovy Odporu) jsou mu (divákovi) papíry s citáty obligátní sestavy intermediálních mudrců(Bělohradský, Benjamin či Baudrillard)?" Je snad Jan Vitvar významnější filosof, než zmínění „mudrci“? Těžko, ale jak snadné je se do nich strefovat bez odborného dokladování, rozporování. Co pak ale znamená zkratkovité citování z jejich úvah při srovnávání se životem Jiřího Kovandy, Tomáše Císařovského nebo Vladimíra Skrepla? Má snad toto srovnávání dokazovat, když nám v něm Jan Vitvar vnucuje ironickou otázku, …zda jim porozumí aspoň oni, nebo jsou taky stejně „mimo“(míněno asi jako diváci výstavy)?! Čím je podmíněna další domněnka Jana Vitvara, že vystavené práce Markéty Othové jsou dnes ještě prázdnější, než v době svého vzniku?! Rozhodně na to nestačí jeho instalační zmínka, že velkoryse visí na patnáctimetrové zdi. Z čeho vyplývá jeho další tezovitost o tom, že kurátoři výstavy zkreslují, jimi na výstavě prezentovanými umělci, dobu ve které žili? Nestačí na to opět z kontextu vytržená citace Bělohradského, navíc kde bere Vitvar jistotu, ze Bělohradský je znechucený demokracií?! Kde bere další přesvědčení, že s výstavou jako takovou nejsou spokojeni ani zastoupeni umělci a kurátoři?

Můj, v úvodu zmíněný text, kritika publikována v LN, směřovala k zpřesnění jazyka současného umění a k naddimenzovanosti počtu umělců v prvním patře Veletržního paláce. Řekl jsem však, proč si to myslím, nikoliv jako poznámku ke zpochybnění celého konceptu samotné výstavy. O jiných zastoupených umělcích, kteří se veřejně vyjadřovali negativně k výstavě, nevím. Samozřejmě ti, co tam nejsou, svou nevoli jistě ze svých pozic nutně vyjadřovali. Jsem si však jistý, že výstava Ostrovy odporu není, jak tvrdí Jan Vitvar bez odborných či aspoň relevantních argumentů, promarněnou příležitosti. Naopak je zcela kvalitním a legitimním dokladem toho, co se v Čechách dělo a děje a jistě nevyčerpává veškerou zdejší uměleckou činnost. Jak by mohla! To co ji ale skutečně zcela chybí, je zásadní absence fundamentální nezaujaté kritiky a diskuse, které by tyto kritiky a polemické texty vyvolaly. Koho ale vlastně zajímá současné umění bez zábavy jako takové?!? Myslím, že text Jana Vitvara nepomohl svým nepochopením ani výstavě Krištofa Kintery, ani výstavě Ostrovy odporu. O Knížákově pamfletu je zbytečné mluvit.

Jiří David